Recenze - Už jen do neděle máte možnost navštívit v pražské Galerii Jaroslava Fragnera putovní výstavu Sial představující tvorbu našeho snad nejvýznamnějšího poválečného architektonického studia.
Řada architektů se snaží působit spíše jako umělci či designéři než jako konstruktéři. Sial šel jinou cestou, a to byla jeho pečeť. Vyznával technologii. Nejenže se za ni nestyděl, ale inženýrskou složku stavby považoval za páteř díla. Oslavoval konstrukci a sílu materiálu.
Přehlížené industriální dědictví
Ostatně Sial, to není pouze akronym pro Sdružení inženýrů a architektů v Liberci, ale také dvojice zkratek ze samotného základu inženýrství: SI jakožto metrická soustava jednotek a Al jako Aluminium, neboli hliník, prvek vzhledem a vlastnostmi symbolizující hi-tech architekturu.
Jak připomíná historik architektury Rostislav Švácha, Sial de fakto existoval jen od července 1968 do prosince 1971. Tehdy nový režim označení skupiny zakázal a sdružení ztratilo status samostatného podniku. Předtím (od konce 50. let) i poté bylo součástí stavebního molochu zvaného Stavoprojekt. Ale filozofie Sialu ani jeho členové nemohli být vymazáni. Sial žil dál a vlastně žije dodnes.
V jeho počátcích stojí skupina architektů Karel Hubáček, Miroslav Masák a Otakar Binar. Hubáček s Binarem jsou později podepsáni pod nejznámější stavbou Sialu a vlastně vůbec české poválečné architektury - vysílačem a hotelem Ještěd. Miroslav Masák byl zase hlavním mozkem skupiny navrhující obchodní dům Máj.
Jak dokládají nedávné zkušenosti, ale třeba i aktivity Benjamina Fragnera, zdejší společnost si ještě nedovede plně vážit industriální, ale vlastně většiny „nebytové" architektury. Zatímco Ještěd získal v roce 1969 prestižní Perretovu cenu od Mezinárodní unie architektů, obchodní dům stejného jména v centru Liberce byl nemilosrdně zbořen z vůle developerů a pražský Máj měl opravdu namále.
Mašinisté na pochodu
Podobně jako gotický sloh získal svůj název z potřeby jej pohanět, i tvorba Sialu dostala kontroverzní nálepku - „mašinismus". Pokud je podle Corbusiera dům v zásadě stroj, proč to nepřiznat?
Členové Sialu se nikdy neštítili trubek vzduchotechniky a nosných stavebních konstrukcí; technologii rádi přiznávali důležité místo, a tak některé (většinou nerealizované) návrhy občas připomínaly spíše motor z automobilu než budovu. Jenže právě „mašinismus" byl tím, čím Sial tak předběhl dobu - či spíše šel s dobou, zatímco architektonický mainstream žil v zajetí sto let starých představ.
Aktuální výstava iniciovaná Muzeem umění v Olomouci představuje tvorbu Sialu v nákresech, modelech a fotografiích. Nehraje si na efekt, je věcná podobně jako myšlení sialistů. Jedná se o artefakty staré třicet čtyřicet let. Vypovídají mnohé o estetickém cítění architektů; o tom, jak oni viděli stavby, které v tu dobu existovaly teprve v představách. Na modelech dojme jakýsi kutilský duch, když si všimneme, že makety stromů jsou vyrobeny ze štětek k čištění úzkého nádobí. Ale i v tom se projevuje - bezděky - gen technicismu.
Ještěd byl postaven víceméně tak, jak byl navržen, a stal se (v propojení s Binarovými interiéry) opravdovým gesamtkunstwerkem. Naopak obchodní dům Máj prošel mnoha úpravami a leckterá řešení (například zavěšení prosklené fasády, aby se v zimě nezamlžovala) bylo vytvářeno doslova za pochodu při stavbě, což zní téměř neuvěřitelně.
Některé stavby Sialu působí jednoznačně elegantně, u některých eleganci teprve postupně nacházíme (to byl případ zbořeného OD Ještěd). A u jiných účel natolik dominuje, že by je za krásné stále ještě označil málokdo. Třeba Hubáčkův koncertní dům v Teplicích, který má však v jádru své bachraté stavby koncertní síň s nejvyššími evropskými parametry.
Za jeden z posledních „výkřiků" sialovské estetiky můžeme považovat infocentrum Technické univerzity v Liberci - nesporná hi-tech, i když její pravidelnost a oblost se od původní estetiky skupiny trochu odklání.
Měsíční moduly
Množství návrhů od mladších, vizionářštějších členů či žáků Sialu realizováno nebylo vůbec, kupříkladu futuristické modely Johna Eislera a Zdeňka Patrmana připomínající měsíční základny či fullerovsky řešená Česká bouda na Sněžce od Dalibora Vokáče, Zdeňka Zavřela a Jana Suchánka.
Ostatně ani sami členové původního sdružení nezůstali ve svém mašinismu jednotní. Emil Přikryl se svou nejznámější realizací, Galerií Benedikta Rejta v Lounech, je spíše minimalisticko-mysteriózní a Martin Rajniš, spoluautor Máje, nyní tvrdí, že budova obchodního domu je ošklivá.
Dnes staví raději odvážné věžovité dřevostavby. „Mašinismus, to je jako kdybyste se podívali na krásnou ženskou a zajímala by vás její střeva," říká s nadsázkou.
To nic nemění na tom, že Sial je kapitola, na kterou může být česká architektura bez výčitek pyšná. Studio se v souvislosti s výstavou také konečně dočkalo reprezentativní publikace pod editorsko-autorským vedením Rostislava Šváchy. Knihu v grafické úpravě Roberta V. Nováka vydalo vydavatelství Arbor vitae a získalo za ni ocenění Nejkrásnější kniha roku v kategorii odborné a vědecké literatury.
Sial. Galerie Jaroslava Fragnera, Betlémské náměstí 5, Praha 1. www.gjf.cz. Výstava se koná do 22. 5. 2011.
