Ještě početnější je zastoupení zahraničních umělců. V Olomouci vystavují významná britská umělkyně Tacita Deanová, polský malíř Wilhelm Sasnal či jeho krajan, sochař Mirosław Bałka.
"Ještě nedávno se zdálo, že největším problémem, se kterým se potkáváme, je ten ekologický. Ale teď se posouváme do úplně jiných dimenzí," řekla před vernisáží kurátorka Barbora Kundračíková. "Všechny zkušenosti střední a východní Evropy se znovu připomínají úplně absurdním způsobem," dodala. Úvodním proslovem vystihla plíživý pocit nepatřičnosti pod tíhou prvních dní ruské války na Ukrajině, kdy jako by zájem o umění pozbyl smyslu.
Pocit marnosti se ale v Trojlodí, jak se nazývá nejvyšší prostor olomouckého muzea, rozplývá. Výstava není bukolickou přehlídkou dekorativních krajinomaleb. Zabývá se i vážnými tématy včetně osudu válečných utečenců.
Jiný, konkrétnější smysl získává i hlavní zaměření. "Domov a svět je jedním z globálních témat, které řešíme jako součást společnosti i jako jednotlivci," dodává Kundračíková. Mezinárodní přehlídku připravila s kurátory Ladislavem Daňkem a Jakubem Frankem.
Les, pusta, hory
Označení krajinomalba autoři vztahují i na jiná umělecká média, než jsou obrazy klasicky zavěšené na zdi. Vedle nich jsou k vidění videa, instalace, objekty nebo sochy. Intuitivní díla střídají racionálně propracované koncepty. Pestrost tvůrčích přístupů a desítky rozdílných sdělení nepůsobí chaoticky. Organizátoři práce rozdělili podle tří typů krajiny na pomezí, nížiny a vrcholy, jež jsou pro střední a východní Evropu typické.
Pomezí je především Šumava, se kterou lze spojit díla Josefa Váchala, Alfreda Kubina či současníka Františka Skály. "Pokud si představíme nížiny, vidíme maďarskou pustu, ale i Hanou nebo Slovácko," říká Kundračíková. Pusta je maďarská travnatá step, díla z tohoto okruhu vytvořili Joža Uprka, Jiří Lindovský, Károly Markó, László Lakner nebo André Kertész.
Krajina vrcholů jsou Tatry a díla Júlia Kollera, Rudolfa Sikory, Ľudovíta Fully či Martina Benky. "Samozřejmě je mezi nimi značná prostupnost v krajinném i vypravěčském smyslu. A přesně tak ‚tekutý‘ je vztah domova a světa," domnívá se kurátorka.
Podle ní je každému typu krajiny vlastní i jiný styl příběhů. Šumavu a její husté lesy nejlépe vystihují pohádky nebo historky o vílách a oběšencích. Nehostinná, větrná pusta svádí k líčení mýtů a tragických opusů, včetně těch antických. Tatry naopak přitahují utopické vize, třeba futuristické návrhy architektury, míní Kundračíková.
Výstavu ohraničují díla dvou rozdílných tvůrců, pro které se hlavním motivem stal domov. Vůbec prvním obrazem je tu idylická letní krajina s dětmi hrajícími si u potůčku od Josefa Lady.
Naopak závěr patří současnému světově proslavenému umělci Mirosławu Bałkovi, jehož důležitým motivem je severopolský Otwock. Dnes třicetitisícové město, kdysi kvetoucí lázeňské centrum proslulé velkou židovskou komunitou, zažívá úpadek. Dřevěné pavilony sanatoria s unikátní architekturou se rozpadají, staré židovské hřbitovy pohlcuje výstavba bytových jednotek. "To místo ztrácí své kořeny. Nahrazují je umělé dekorace, které by je měly symbolizovat, ve skutečnosti tomu tak není," říká Bałka v katalogu k výstavě.
Výtvarník, jenž většinu roku žije ve Španělsku, si z otwockého domku vytvořil ateliér. V letech 2011 až 2018 tam pořádal tvůrčí pobyty pro umělce z celého světa. Ti většinou reflektovali prostředí a historii města, některé však zaujala i osobní historie hostitele.
Anglická umělkyně Tacita Deanová se tak nechala inspirovat nálezem v otwockém ateliéru. Dětský kartáček s kačerem, jejž kdysi Bałko používal, ji přivedl na nápad vytvořit malou sérii starých pohlednic, na kterých se objevuje kačer. Fotografka indického původu Dayanita Singhová se zase zaměřila na Bałkovy ruce a co všechno v nich umělec drží.
Had v kořenech stromu
Do Otwocku přijela i česká umělkyně, která si říká Habima Fuchs. V tamním lese vytvořila velkou studnu s několika okružími. Působivou lesní instalaci si příroda postupně vzala zpátky, podobu studny dokládá již jen fotografie. Stejně jako většinu otwockých děl od dvou desítek umělců, které jsou v Olomouci k vidění buď na snímcích, nebo videu.
Habima Fuchs výstavu na jaře ještě rozšíří. V olomouckém ekologickém středisku Sluňákov zasadí jablečný strom. "Bude to rituální proces, v kořenech stromu by měl být had," naznačuje kurátorka.
Přehlídka Domov a svět jen minimálně využívá sbírky domovského Muzea umění Olomouc, i když ta určila téma. "Máme depozitáře plné krajinomaleb. Všechno jsou to průměrné věci, kromě několika výstřelků," říká kriticky kurátorka Barbora Kundračíková. S kolegy proto zvolila náročnější cestu výpůjček z jiných institucí.
Například z brněnské Moravské galerie se do Olomouce dostal rozměrný svazek grafik Josefa Váchala nazvaný Šumava umírající a romantická z roku 1931. Jinou zajímavou zápůjčkou je rovněž v šumavské kapitole album z konce 50. let. Pochází z pražského Archivu bezpečnostních složek a dokumentuje demolice vysídlených sudetských vesnic včetně odstřelů kostelů.
"Zajímavé na tom je, jak je to album radostné. Někdo jej vytvořil s ohromným budovatelským zápalem, s nadšením z toho obsazování krajiny, která je ‚konečně naše‘. Je schizofrenní si to prohlížet," kroutí hlavou kurátorka, když ukazuje barevné kresbičky kolem fotografií demolice. Další díla byla zapůjčena z maďarských, slovenských a polských sbírek.
Výstava je podle Barbory Kundračíkové pomyslným trenažerem stálé expozice, jaká by se jednou měla nacházet v budově Středoevropského fóra Olomouc. Roky plánovaný projekt vznikne v proluce na Denisově ulici, v sousedství Muzea umění Olomouc. Na stavbu podle návrhu architekta Jana Šépky stát už před třemi lety vyčlenil 593 milionů korun, naposledy vloni v září olomoucké muzeum získalo klíčový pozemek.
"Letos v létě bychom měli dokončit archeologický průzkum a chceme vypsat výběrové řízení na generálního projektanta stavby," doplňuje mluvčí muzea Tomáš Kasal. Podle něj by stavba Středoevropského fóra mohla začít v roce 2024.
Výstava
Domov a svět
Trojlodí, Muzeum umění Olomouc, výstava potrvá do 11. září.
