Zachycuje jej fotografie, která vznikla v estonském Tallinnu roku 1982, ale podobně nakvašeného chodce se skloněnou hlavou nebylo v té době těžké potkat kdekoli ve východním bloku, jak se říkalo zemím pod "patronátem" Sovětského svazu.
Výrazná osobnost současné české fotografie, pedagog, fotograf, historik fotografie a kurátor Vladimír Birgus sáhl do svého archivu a zveřejnil emotivní černobílé soubory ze 70. a 80. let minulého století. Ve spolupráci s kurátorem Uměleckoprůmyslového musea Janem Mlčochem připravil výstavu nazvanou Tak mnoho, tak málo, kterou lze až do února vidět v Domě U Černé Matky Boží na pražském Ovocném trhu.
Z fotografií je zřejmé, že autorovi lezl socialismus krkem, což je také důvod, proč výstava reflektující normalizační roky začala nedlouho před listopadovým výročím konce totality.
Birgusova výstava působí opulentně. Mimořádně velké, dokonale ostré zvětšeniny, kterým zrnitost neškodí, ale naopak přidává dokumentaristický punc, vyznívají mrazivě. Tomu pocitu pomáhají portréty v téměř životní velikosti. Na několika záběrech z povinných manifestací vystupují muži s tvrdým, pátravým pohledem, v nichž není těžké poznat "fízly". Bez rozpaků hledí přímo do objektivu, jako by v příštím okamžiku mohli vystoupit z papírové plochy.
V kožichu z králičiny
Letos pětašedesátiletý Birgus v sedmdesátých letech souběžně studoval na Filozofické fakultě v Olomouci a pražské FAMU. Tehdy měl už bezmezné okouzlení čistým dokumentem za sebou a hledal způsob, jak tradiční žánr obohatit.
Zachycuje prvomájové průvody i jiná shromáždění s unavenými vlajkonoši a "tajné" s kravatou nebo třeba v kožichu z králičiny. Občas se mu podaří vtipná zkratka - tribuna při vojenské přehlídce poskytuje dobrou clonu. Zatímco nahoře důstojníci komusi salutují, za jejich zády mizí proud lidí, které už dění nezajímá.
Vedle tradičně podaných dokumentárních snímků se objevuje nový typ fotografií, který se v pozdějších letech postupně stane Birgusovým rukopisem. Zpočátku má blízko ke stylu ostravského dokumentaristy Viktora Koláře.
Také Birgus si všímá postav v ulicích měst, lidí ploužících se po rozbitých chodnících nebo postávajících na zastávce s igelitkou v ruce.
O 13 let starší Kolář je zachycuje v konkrétním místě, které má stejnou důležitost jako člověk. Birgus ale na začátku osmdesátých let začíná objevovat jiné, nekonkrétní kompozice, ve kterých se město stává anonymní, nebo dokonce neidentifikovatelnou kulisou dotvářející určitou náladu.
Vznikají první fotografie žánru subjektivní dokument, jehož je Birgus dodnes hlavním českým autorem.
Birgus abstrahuje, v autorské licenci "zneužívá" lidí - jejich výrazů a nekontrolovaných gest - pro vyjádření obecných, ale především autorových pocitů.
I když výběr pro výstavu Tak mnoho, tak málo ještě není skutečně subjektivním dokumentem, ukazuje, že fotograf promyšleně pracoval s určitým konceptem. Představuje normalizaci jako divadlo, do kterého se sice nechce zaplést, ale jehož absurdita ho trochu zvráceně fascinuje.
Pohled zabodnutý do země
Výstava Tak mnoho, tak málo ukazuje fotografie nejen z českých a moravských měst, ale také z Leningradu a Moskvy nebo z metropolí satelitů Sovětského svazu. Je vidět, že zamračenost a pohled zabodnutý do země byly stejně rozšířené v Praze jako v Tallinnu, Rize nebo v Leningradu.
Z výběru Birgusova normalizačního souboru vybočuje několik fotografií zachycujících revoluční dny podzimu 1989. Do očí bijící rozdíl mezi socialistickými průvody, na něž se lidé dostavili ze zvyku a povinnosti, a demonstracemi odhodlaných občanů, kteří se sešli dobrovolně, byl zřejmě lákavý.
Přehlídka, ke které nakladatelství Kant vydalo také monografii, by se ale obešla i bez takového happy endu.
Vladimír Birgus: Tak mnoho, tak málo
Dům U Černé Matky Boží, Praha, výstava potrvá do 9. února 2020.
