Často zajímavější však bývá ohledávání míst, o nichž jsme si mysleli, že už nás ničím nepřekvapí. Míst, která žijí v jakémsi stínu samozřejmosti poznaného a jednou přivlastněného, námi zabydleného, domestikovaného. Když do jednou objevené lokace náhle vpadne jiný pohled, paprsek nového poznání, svět se rozsvítí v jiných barvách, v nových rozumových i emocionálních souvislostech.
Setkání s dílem malíře Václava Špály na výstavě v Prácheňském muzeu v Písku patří k těmto ozvláštňujícím zážitkům, jaké podle ruských formalistů dokonce spoluvytvářejí smysl umění.
Špálovy obrazy Otavy, přeplněné jeho typickou ultramarínovou modří, ozvláštňují dnešní poněkud neurčitý, bezbarvý kolorit oblíbené vodácké řeky i krajiny v jejím okolí. Řece vracejí kouzlo a tajemství, které ztratila jako pouhý nástroj sportovního vyžití, volnočasových aktivit a postmoderní pseudoromantiky.
Václav Špála, jenž žil v letech 1885 až 1946, jezdil na Otavu hlavně na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století. Namaloval zde čtyři desítky obrazů (kompletní seznam "píseckých" pláten v katalogu čítá 46 kusů), z nichž přehlídka v Písku zahrnuje třetinu (zčásti z Národní galerie a jinak z Galerie hlavního města Prahy, Galerie Kodl či soukromých sbírek).
Špála není krajinářem staré školy, byl pln moderního stylu, pravidelně sledoval dění v Paříži, tehdejším centru malířství; přesto jsou jeho otavské obrazy natolik autentické, že se podle nich dají dohledat příslušná místa, kde pracoval. Právě tato úvaha stála na počátku plánu udělat mu výstavu v Písku.
Jak dosvědčuje Špálův syn Jan, malíř odmítal tvořit zpaměti či podle přípravných náčrtků, protože se s malovaným výjevem potřeboval sžít v krajině. Cítil potřebu vrůst do obrazu, stát se součástí situace a nechat se jí oslovit, mluvit s výřezem světa, který měl znovuvytvořit. Jedině tak byl schopen vnést na plátno emoci, jež je viditelná ve zvláštním chvění barvy a jejích odstínech.
V nahromaděném množství Špálova modrá přímo udeří do očí. Zaběhaný výraz či idiom, který je také jen obrazem jazyka, v tomto případě však nedostačuje. Tak jako Špálova modř Otavy a oblohy zalévá celý obraz a je východiskem veškeré kompozice, takže pozadí se stává popředím malby, totéž pociťuje divák, který je otavskou modří doslova zaplaven.
Jen na chvíli z ní vyplave v malém meziprostoru, kde je umístěno typické květinové zátiší, za něž si Špála vysloužit označení mistr, a hned pokračuje dál v proplouvání hutnou modří, působící jako uklidňující hypnotikum.
Je fascinující sledovat, jak ze záplavy modré, v níž prakticky nejde rozeznat hranici mezi nebem a vodou, nebem a zemí, vystupuje nenápadnými krátkými tahy štětce jiných barev živá, plastická krajina.
Nálada je na první pohled téměř všude stejná. Při bližším ohledání a delším pobytu v místnosti - kvůli ochraně pláten snad až zbytečně vychlazené jako mraznička - si však každý povšimne proměny nálad, koncentrované prakticky jen do prosvětlování či ztmavování základního a slavného Špálova ultramarínu.
Modrá se různorodě přelévá z obrazu do obrazu: od monetovské impresionistické světlé modři, zastřené světlem, přes skoro tyrkysovou poklidného šťastného odpoledne až po černočernou v malbě řeky, která se mračí na přicházející bouři.
Právě v proměnách krajiny před bouří se Václav Špála nejvíce vyžíval. Patrné to je nejen ze vzpomínek jeho syna, který vykresluje, jak otec maloval až do poslední chvíle před deštěm, aby se ho, štětce, obrazu bouřka opravdu dotkla.
Svědectví se objevuje také v malířových úvahách. "Maluji rád krajiny před bouří, kdy se stahují mraky a svírají vše v pevném objetí," píše ve 30. letech Václav Špála, "kdy je plná dynamického napětí, což hoví mému vnitřnímu rozpoložení a pomáhá mi také k vyjádření něčeho, co dříme ve mně z dob útlého dětství. Bouřky na mě působily přitažlivou silou, kdy krajina objevovala se hygienicky jasná a smavá a kdy zvláště nás uchvacovala v tomto přerodu."
Síla popisu zkušenosti, kterou tu Špála obdivuhodně poskytuje, je překvapivá, až mimořádná. Přesto nedostačuje síle bouřlivého tajemství, které malíř uzavřel do svých otavských obrazů. Právě ty doslova "bouřlivé" patří k nejmocnějším celé vystavené série.
Václav Špála: Na Otavě
Prácheňské muzeum, Písek, výstava potrvá do 18. srpna.
Písecká výstava Václava Špály je nejen znovuobjevováním kouzla, které řeka Otava zřejmě již ztratila, nebo ho možná jen šikovně schovala před očima těch, kteří ve světě inflace obrazů ztratili schopnost vidět.
Pro obnovování této schopnosti se jedná o ideální místo: pod okny Prácheňského muzea, píseckého hradu, teče Otava. A uvnitř na obrazech Václava Špály řeka naplno žije svůj bohatý vnitřní, duševní život. V přechodu modré do běla i do černa a zase zpět.
