Recenze - Řada z výstav, divadelních představení, novinových článků a politických plků dnešních dní se pokouší rozlousknout otázku, kam jsme se dostali po těch dvaceti letech od pádu železné opony.
Podobně jako Paul Gauguin se i dnešní umělci a další šťouralové ptají Kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme? Výstava Narušitelé hranic v Městské knihovně naznačuje, že odpovědi nemusí být nijak povznášející.
Může to vypadat i tak, že jsme banda agresivních frustrovaných nácků, sentimentálně pošilhávajících po totalitní minulosti a plánujících si lepší budoucnost na svém soukromém hradě s bazénem, golfovým hřištěm a totálně vygumovaným mozkem.
Specifičtí východníci?
Na výstavě je zastoupeno 14 umělců a umělkyň ze zemí bývalého „východního bloku". Autoři expozice jsou zřejmě přesvědčeni, že bývalí „východníci" mají ještě 20 let po politické nějakou specifickou a společnou identitu a že umělci z těchto oblastí se pokouší tuto identitu kriticky reflektovat, narušovat či překračovat.
Mají tedy jiné postsocialistické země z celého světa zásadně jinou identitu? Co třeba nástupnické státy Sovětského svazu v Asii? Naskýtá se otázka, zda předpoklad specifické východoevropské postsocialistické identity není mylný. Tomu by se však měla věnovat spíš sociologie než teorie umění.
Výstava reflektuje důležitá témata dneška, která známe i z médií či každodennosti. Jsou jimi nacionalismus, náboženský fundamentalismus, extremismus, konzumerismus či sentiment - a představují asi průnik mezi různými kulturami nejen postsocialistického světa.
Zmiňují se o nich masová média, ať už v kritickém či propagandistickém duchu, politické proklamace, vytvářejí pozadí reklamy, jsou obsažena v běžných snech a touhách velkého množství lidí.
Konzumní sny a přání
Nacionalistickou rétoriku zkoumá třeba Milica Tomič či Artur Žmijewski. Tomič se stylizuje do podoby mučednice či odpadlice od tradičního srbského mýtu, který se opírá o náboženství, historii a národní příslušnost.
Autorka vystavuje svoji identitu pravoslavné Srbky tak okatě na odiv, až se z toho stává blasfémie a karikatura. Vystupuje ve svém videu jako zbičovaná oběť lynčování - symbolický trest přišel potom, co zprofanovala a zesměšnila národní mýtus.
Žmijewski ukazuje ve svém videu polskou čestnou gardu bez šatů, jen v bagančatech, s čepicemi a zbraněmi. Nazí vojáci absurdně pochodují po tělocvičně a zpívají vlastenecké písně. Vojáci vypadají najednou zranitelně, zřejmě cítí ostych. Díky své nahotě to už nejsou bojeschopné stroje, ale stávají se z nich skuteční lidé, s nimiž máme soucit.
Konzumní sny a přání dnešní společnosti reflektuje dvojice umělců Boris Missirkov a Georgi Bogdanov. Udělali průzkum mezi bulharskými studenty a zjišťovali jejich vize budoucnosti. Většina studentů chce žít v prvoplánovém luxusu, který je spojen s finančním a profesním úspěchem. Občas někdo touží i po nějaké alternativě, která však vyhlíží též dost konvenčně (život na venkově apod).
Dvojice umělců vytvořila podle vizí studentů aranžované fotografie. Jejich protagonisté vypadají poněkud osamoceně, trochu zasněně a trochu nepřítomně. Iluzornost snu je posílena uměle působícím, vyprázdněným prostředím, v němž se hrdinové nacházejí.
Romantická minulost
Sentiment po minulosti je cítit v pracích Mileny Dopitové. Ta si vzpomněla na svoje dětství prožívané v reálném socialismu. Tuto etapu vlastního života pro ni reprezentují spartakiádní cvičky, které si řada z nás vybaví z hodin tělesné výchovy.
Dopitová vzpomíná na svoji taneční průpravu. Na videích se pohybují cvičky bez těla, dělají taneční kroky. Tělo zmizelo, paměť uchovala jen symbolické fragmenty. Neúplné vzpomínky na dětství v jiném světě ale nejsou ideologickou agitací, ukazují spíše „romantický" vztah k minulosti.
Grotesknost a monstróznost některých současných jevů bizarním způsobem komentuje Oleg Kulik. Ukazuje svůj život se psem a v roli psa, svoji proměnu v psa. Se psem sdílí všechny lidské i animální potřeby. Hraje si s ním, jí z misky, souloží, běhá po čtyřech. A naznačuje hrozivý propad dnešní společnosti a kultury až někam k animálnímu, bezduchému stavu.
Autonomií či identitou jedince, která se projevuje drobnou „jinakostí", se zabývá Roman Ondák. Na nějaké vernisáži nechal skupinu lidí bloumat s rozvázanými tkaničkami od bot. Takové drobounké narušení norem je mnohdy opravdu to jediné, co si v dnešní rádoby svobodné společnosti můžeme dovolit.
Sen o nekonečné revoluci prezentuje Zbigniew Libera. Ukazuje muže a mladíky, kteří si v lese hrají na vojáky či guerillu. Tito „partyzáni" způsobují neustálý pohyb či neklid na okrajích, na hranicích, na periferiích normální společnosti. Chtějí narušovat status quo dominantní společnosti, její stereotypy a mýty, nebo jsou to agresivní devianti skrývající se za maskou revolucionáře?
Umělci zastoupení na výstavě sice vnímají postsocialistickou realitu jako neuspokojivou a za pomoci reflexe nových „mýtů" se snaží o kritiku stavu společnosti. Myslím však, že nejde o zkoumání postmoderní plurality identit, jak naznačují kurátoři výstavy, tedy o reflexi dnešního nezávazného střídání rolí, kostýmů či životních stylů.
Spíše se zaměřují na „angažovanost" nového typu. Autoři nicméně nepřichází ani s ucelenou ideologií, provádí spíš drobné diverze, ironizují různé jevy současné society. Staví se do pozice šašků či dětí, které volají „král je nahý".
Narušitelé hranic. GHMP, Městská knihovna (Mariánské náměstí, Praha 1). Autor výstavy Pavel Liška, kurátorka Olga Malá. Výstava trvá do 10. ledna 2010.
