Rozhovor - Slam poetry se v Česku zabydluje desátým rokem, dnes večer vystoupí česká elita na exhibici v pražském klubu Rock Café, kde se akce koná už pošesté. Jednou z aktérek večera bude také Bio Masha, která se svým jemným hlasem ze zástupu slamerů a slamerek lehce vymyká. Kde se totiž ostatní zástupkyně něžného pohlaví v této disciplíně snaží oslovit diváky spíše komicky drsnějším projevem nebo specifickou formou vyprávění, Bio Masha rytmicky a dívčím hlasem chrlí směs všeobecně známých problémů, které rafinovaně slovně recykluje, ať už jsou (většinou) osobního charakteru, nebo se dotýkají obecně platnějších témat.
Slam poetry není jedinou disciplínou, v níž se Bio Masha slovně projevuje. Společně s další slamerkou Taktikou společně vystupují jako hip hopové duo DiaKritika, které je jedním ze zástupců pomyslné české scény nekorektních a hubatých dívek a jež dělá recesi z ženské obsese lidskými vztahy.
Zároveň je také členkou experimentující elektro-rap-popové kapely Chodská junta, která svou těžko zařaditelnou stylovou směsku vidí jako hlukovou odbojovou jednotku. Nyní dokončuje debutové album, které společně s DiaKritikou pokřtí 22. května v klubu Chapeau Rouge. Zajímavé na něm je, že jediným fyzickým nosičem budou flash disky, z nichž některé skupina plánuje zakopat na různých místech a následně k nim pomocí videí své fanoušky nasměrovat.
S kamarádem Matějem Samcem působí Bio Masha ještě v projektu Urpop, který se v improvizovaných hudebních vystoupeních snaží zkoumat fenomén popu a známými skladbami vyvolávat různé další konotace. Do vínku si dali, že budou jakousi ušní špínou veřejných prostor.
„Mám třeba strašně ráda ani ne tak jako béčko, ale prostě ten kýč, tu demenci," komentuje svou tvorbu Bio Masha. „Mě to vážně baví, dá se to udělat strašně dobře. Když je to jednoduchý, jde to pořádně vymakat," dodává.
Aktuálně.cz: Jak se Bio Masha připravuje na slam? Bude to čistá improvizace nebo si něco připravujete?
Vždycky si chystám téma, nebo jich mám víc a hromadím si slabiky nebo slova. Slova mě nenapadají ve spojeních, pomáhají mi slabiky, baví mě to zvukově. A když to dává smysl, mám radost, ale ne vždycky se podaří smysl tam dát. Někdy ho prostě nedokážu předat.
A.cz: Text tedy dotváříte na pódiu?
No jasně. Zjistila jsem, že čím víc to mám pevný, tím je mi víc líto, že jsem si na něco nevzpomněla. Jako dítě jsem recitovala na soutěžích, a právě proto jsem přestala. Už jsem nebyla schopná se učit. Říkala jsem text a došlo mi: „Tak oni co? Text sledujou, někdo to přeložil, já na to peču. To řeknu nějak mezi tim." Fakt jsem si vymýšlela a přitom jsem tvrdila, že je to něčí text. Tím, jak jsem na pódiu ještě v tichu, jsem ve stresu a vymýšlení si mi pomáhá stres přežít.
A.cz: Kolik lidí u nás vlastně improvizuje? Nekouká se na vystupující s připraveným textem trochu přes prsty?
Myslím, že ne. Cení se improvizování, ale naučený věci jsou strašně vychytaný. Většinou jde o lidi, co nějak pracují se slovama nebo hodně píšou. Hrozně si dávají záležet, aby tam měli slovní fóry. Zas to pak uměj podat, v tom je taky nějaký umění.
A.cz: Jak sama chápete formát slam poetry?
Pro mě je zvláštní, že lidi vlastně zajímá i osoba, co to přednáší, že to je půlka vystoupení. Nějakým způsobem bejt vlastně performer. Málokdy si někdo lajzne číst z papíru. Jde o kontakt strašně moc.
A.cz: Čtení z papíru tady někdy bylo?
Je to úplně normální, daný tím, že jde o soutěž primárně vymyšlenou pro lidi, co píšou do šuplíku. Aby jim mohlo něco vyjít. Tak to vlastně vzniklo v Americe. Nakladatel vymyslel soutěž pro básníky, něco jako: „Koho mám vydat?" Jak publikum hlasuje, člověk ať chce, nebo nechce, potřebuje od nich zpětnou vazbu a podbízí se jim. Mohlo by to být intimnější, jsou tu zajímavý lidi, co chtěj strašně něco říct, ale spíš by si to jako napsali.
A.cz: Máte zkušenosti ze zahraničí, vyhrála jste v Budapešti Tilos Slam. Jaké je slamovat v zahraničí?
Šlo o akci maďarskýho alternativního rádia, měli ji hodně dobře připravenou. Ale když jsem úplně začínala, byla jsem ještě v Madridu a tam jsem naprosto improvizovala. K míchání slabik jsem nějak došla. Třeba si nakonec budu i víc psát předem. Tam jsem si musela najít slova, který by pro ně byly zajímavý. Věděla jsem, že chci říct pár slov česky, že by byl zajímavej i jejich zvuk. Když posloucháš rap, taky jenom doufáš, že to není úplně nazi, ale flow tě baví a nemusíš rozumět každýmu slovu. Říkala jsem si, že naživo to funguje takhle, ty zvuky.
Jak jsem chtěla, aby mi publikum rozumělo, sklouzla jsem do simple english. V tom je stejně většina popovejch písniček, slova, co každej zná. Sedmnáct lekcí angličtiny umí celá Evropa, dá se s tím slamovat všude. Spíš je to legrace, dobře se to hledá a takhle jsem udělala blbou sekretářku. Jak jsem si vymyslela, že jsem blbá, vlastně fungovalo, že spoustu slov ani neumím.
A.cz: Vaše tematika je obvykle dost jinde než u většiny ostatních domácích performerů. Jste osobnější, alespoň mi to tak připadá. Je záměrem se odlišit?
Spíš jo. Vždycky funguje zamotat tam nějak politiku. Každej ti řekne: „Já dělám angažovanej hip hop." Prostě už to patří k popině, je teď takový vědomí. Jasně, je důležitý referovat, co se děje, angažovanost a názor k tomu patří. Ale že to tam musí bejt? Stejně se na politiku hodí nejdebilnější odkazy, aby se všichni chytli. Proto když říkáš lásku, říkáš sex. Každej se s tim někdy setkal. Stejně tak s politikou, prostě něco pitomýho, co ví každej. Do Kočí se hrozně dobře střílí. Ale jakoby mi to vadí.
Proč se cení bejt politickej, když to znamená bejt ještě horší, než bejt osobní? Chtěla bych bejt politická a propracovaně, ale ve chvíli, kdy dáš odkaz, kterej ne každej ví, vadí ti, že tě lidi nepochopí.
A.cz: Bio Masha, DiaKritika …
.. to jsou právě slova, co frčí. Jsou strašně směšný.
A.cz: … je v tom právě ta narážka, že se všichni lehce něčeho chytnou?
Bio Masha vznikla v pletkách, co se staly Káče Jacques. S kamarádkou jsme nějak slovně blbly a mě tohle vyšlo. Žádný myšlenky nejsou moje, jenom recykluju, co slyším. Sama od sebe bych noviny nečetla, sbírám zprávy od chytrejch lidí ze sociálních sítí. Jenom recykluju myšlenky, co už někde jsou. Posílám je dál.
A.cz: Funguje to tak i s DiaKritikou? Prostě recyklovat texty, co v okolí nějak jsou.
Jde nám spíš o hudbu, o hip hop. Říkaly jsme si, jak máme udělat hip hop, když je to vlastně klučičí záležitost. Je zbytečný dělat ramena, protože jsou úplně směšný. Ale jak k tomu udělat protipól? V ramenech je hloupost a směšnost. Podobně jako jsou chlapi směšný hraním si na tvrďáky, ženský jsou nejsměšnější tím, že pořád řeší vztahy, aspoň pro mě.
Diakritika je pokus, co všechno se z toho dá vyvařit. Časáků vychází tolik a pořád se tam mele to samý v minimálních obměnách, tak jsme si řekli, že něco takhle prodejnýho taky zkusíme. Ale slouží to hlavně k tomu, abychom měly slova a mohly dál pracovat se zvukem. Jsme od sebe o osm let vzdálený, ale témata-blbosti jsou jedno z mála, co máme hodně společný.
A.cz: Nějaké situace přesto trefujete poměrně přímo, přesně, třeba refrén ve skladbě Nedostupná: „Nepiš i nevolej, nic nedělej, jsem tak chladná nedostupná zábavná, ale ledová lady, tak mi nevolej, nebo volej volej, prosim hej bejby." Chtěli jste tím taky někoho oslovit?
Nechceme oslovovat ženský, to by mi přišlo špatný, kdybysme zpívali jenom pro ně. Chceme se dostat k hudbě a koho oslovíme, je nám trochu jedno. Není to nikomu adresovaný, jenom jsme pod tím podepsaný, tak si hlídáme, aby to byla pravda.
A.cz: Takže na koncerty nechodí víc holky než kluci?
To ne, ale jsme vždycky rádi, když se objeví holky a říkají, že si něco takovýho myslí.
A.cz: Co opačná situace, že by přicházeli kluci a nabízeli se, že vaše problémy vyřeší. Taky se tohle stává?
Jo, taky, což je zábavný. Chtěli jsme, aby se i tohle dělo, ale zas to není, že by pod pódiem stály spousty chlapů. Často zpíváme, že jsme chudý a zatím se nám nestalo, že by přišli boháči a čepovali nám šampaňský.
A.cz: Nechybí vám na české scéně právě sebereflexe, případně narážení na nějaké konkrétní věci ze života? Vnímáte nějak českou hudební scénu?
Zpěvačka z mojí kapely (Chodská junta, pozn. red.) říká, že se vždycky něco přinese a tvrdí se, že je to originální. To mě štve asi nejvíc, když se něco, co originální není, tváří, že originální je. Nejhorší, nejvíc divný jí přijde, že furt mají lidi potřebu bejt originální. Proč? Mám strašně ráda ani ne tak béčko, ale ten kýč, prostě tu demenci. Mě to vážně baví, dá se to udělat strašně dobře. Když je to jednoduchý, jde to pořádně vymakat. Vadí mi, když se něco tváří složitě, ale přitom je to jednoduchý, opsaný a hloupý. Když je to hloupý a tváří se, že je to hloupý, je to úplně v pohodě.
