Praha - Nestává se často, aby vzbudila v Česku takový ohlas kniha, kterou nenapsal politik ani celebrita. Nový román Terezy Boučkové Rok kohouta - autorku už tradičně zajímají příběhy vynucené vlastním životem - se ale stal tématem literárním i společenským.
Boučková sice v autobiografickém románu řeší i tvůrčí a manželskou krizi a uvažuje o stárnutí. Ale předmětem veřejného zájmu je hlavně to, co tyto procesy nastartovalo a akcelerovalo - nezvladatelné chování dvou romských adoptovaných synů. Počínaje třeba tím, jak před nimi doma musí všechno zamykat.
Právě z takových neefektně podaných situací a myšlenek vyrůstá dramatičnost knihy, která je podle mnoha ohlasů zatím nejlepším dílem spisovatelky.
Jaké jsou reakce na román Rok kohouta od vašich blízkých a reálných osob, které v něm vystupují?
Hodně jsem se toho bála, ale zatím jsou reakce velmi dobré. Protože i lidé, kteří se nějak do mé knížky dostali, cítí, že v ní není kalkul ani touha účtovat, že nikomu nenadržuji - a nejmíň sobě. Zatím se mnou nikdo, kdo se mnou mluvil, mluvit nepřestal. I můj muž mě má nadále rád...
Kolik je v knize autorské stylizace a kolik dokumentarismu?
Jen já vím, jak těžké bylo udělat z materiálu zápisků román. Kolik je čeho, je úplně jedno - důležité je, aby to fungovalo jako silná literatura. A to se mi, myslím, povedlo.
Byl prvotní účel knihy umělecký, nebo psychoterapeutický?
Neměla jsem žádný záměr. Byla jsem zavalena silným tématem, a protože jsem spisovatelka, udělala jsem nakonec, co se jedině udělat dalo: svůj příběh jsem napsala.
Jak jste se proměnila od Indiánského běhu, v němž jste reflektovala čerstvé mateřství, k Roku kohouta, kde jste poměrně rezignovanou matkou a emotivní bojovnicí za svůj scénář?
Myslím si, že nejsem a nikdy jsem nebyla rezignovanou matkou, ačkoliv jsem si to chvílemi dost přála. Rok kohouta je sice o marnosti našeho náhradního rodičovství, ale i o touze neodpískat to. Taky si nemyslím, že jsem emotivní bojovnice za scénář. Vždycky jsem emotivně bránila jisté hodnoty před způsoby, které považuju za nefér.
Nelitujete toho, že se Vaše osobní situace - tedy osvojení romských dětí - stala veřejným tématem?
Můžu si za to sama. Ale pokud média nejednají podpásově, je to v pořádku. Byla bych dokonce ráda, kdyby se na to téma rozvinula diskuse. Za svými vyjádřeními si stojím, svůj názor jsem odžila poctivě.
Popisujete zkušenost svou i svých přátel a známých, kteří se odhodlali k adopci romských dětí. A jste obviňována, že institut adopce "kazíte" a zveličujete vliv genů. Jak se bráníte?
Nebráním se. A ani se mi nezdá, že bych byla nějak extrémně obviňována. Dokonce si myslím, že Rok kohouta, kde je téma adopce hlavní, zafungoval v tomto směru překvapivě dobře. Kdo si román poctivě přečetl, leccos pochopil. Dostávám od čtenářů krásné reakce. A taky jsem obdržela několik dopisů od adoptivních matek: Díky téhle knize přestaly trpět pocitem, že selhaly.
Chtěla jste ty, kdo se na to chystají, varovat, aby si nedělali iluze? Cítila jste "povinnost" to vyslovit?
Cítila jsem potřebu napsat, co jsem prožívala, jaké to bylo - každý den, den za dnem. Později mě napadlo, že když se mi to povede, mohou si ti, co mě tak přísně soudili, prostřednictvím sděleného popřemýšlet, jak by sami obstáli a co by vydrželi.
Vaše kniha vyznívá dost deziluzivně, ve vztahu k mateřské i tvůrčí krizi. Vzala jste si z prožitých útrap něco pozitivního?
Pozitivní je fakt, že vznikla tahle kniha. Její existence znamená, že jsou krize překonány.
Připouštíte, že jste mohla udělat ve výchově chyby, kvůli kterým se vaše děti chovají jinak, než si představujete?
Tyto otázky o chybách ve výchově, které mohly způsobit takový zvrat v životech adoptivní rodiny, tázanému podsouvají vinu. Ale já vás zklamu: udělali jsme s mužem jistě spoustu různých chyb - a za všechny, které jsme rozpoznali, jsme se vždycky omluvili a snažili se je napravit! - ale to, jak naši synové žijí, je mimo tento rámec. Došla jsem k závěru, že výchova je při odlišném nastavení člověka úplně zanedbatelná položka. Mimochodem mi všichni, co se s našimi adoptivními syny v posledních letech setkali, říkali, že je na nich ve všech směrech vidět, že žili v dobré rodině!
Název Rok kohouta mohou mnozí brát jako narážku na vztah s vaším otcem. Někteří oponenti vám vyčítají, že traumatický vztah se mohl promítnout do výchovy synů.
My jsme naše syny vychovávali, jak nejlíp jsme uměli, v rodině, která fungovala, kde jsme se měli rádi. Kritici ať vyčítají, co chtějí. Rok kohouta je krásný titul, v době, kdy jsem své zápisky začala psát, rok kohouta běžel. S mým otcem má společný fakt, že jsem se v roce kohouta jako Kohoutová narodila a to mi přijde docela zvláštní a docela zábavné.
Není paradoxní, že podle recenzí znamená toto těžké téma "šťastný posun ve vaší poetice" - směrem od mozaikovitého vyprávění k větší plynulosti?
Nevím, jaký posun v mé poetice kdo zaznamenal, domnívám se, že je stále stejná. Možná ale, že je téma Roku kohouta všeobecně sdělnější. Přesto musím přiznat, že jsem tak dobré přijetí nečekala.
Jaká je aktuální situace vaší rodiny, chcete-li o tom mluvit?
Situace naší rodiny je taková, že jsme v ní zůstali tři.
O čem pojednává nový scénář Zemský ráj to napohled?
Je o lidech, kteří žijí své životy v době, která se do života lidí míchala víc, než oni sami čekali...
V knize se připravujete i na režii snímku. Proč jste se nakonec rozhodla svěřit ho Ireně Pavláskové?
Já vždycky dělám maximum - pro rodinu, pro tvorbu, pro cokoli, co mi připadá důležité. A když se ukáže, že je to zbytečné a přes všechnu investovanou energii cesta nikam nevede, skončím to. V knize už není zaznamenána další etapa "realizace" (stala se později), kdy bývalý producent změnil rozhodnutí a moji režii odmítl. Pak oslovoval naše přední režiséry a všem se scénář nelíbil. Práva propadla, nikde žádný zájem. Smířila jsem se s tím, že film nebude a uzavřela jsem to. V tu chvíli se přihlásil nový producent a navrhl Irenu Pavláskovou. Její Bestiář jsem neviděla. Naše spolupráce se mi zatím velmi líbí.
Kdo ve filmu bude hrát, kdy má být premiéra?
Jsem ráda, že jsem scénář nepsala nadarmo, ale nějaké velké blaho mě neoblévá, protože jsem se od toho už odpoutala. Kdo ve filmu bude hrát, nevím, zatím si to Irena rozhoduje, premiéra má být příští rok v listopadu. Pořád ještě chybí peníze...
Na čem teď pracujete?
Teď pracuju v zahradní oblasti - na záhonech. A taky obstarávám sousedům, kteří jsou na dovolené, králíky a slepice. V mezičase překládám ze slovenštiny román Rudolfa Slobody Rubato. Baví mě každá jeho věta.
