Rozhovor - Jen málokterému uměleckému počinu se letos dostalo více mediálního prostoru, než projektu Morální reforma umělecko-invazivní skupiny Ztohoven. První kolo symbolicky napadlo osobní prostor politických představitelů a skrze SMS zprávy jednotlivé členy parlamentu hravě nabádalo k restauraci základních morálních hodnot v jejich práci. Z důvodu jejich nulové sebereflexe se pak skupina rozhodla u příležitosti výstavy Kartografie naděje v galerii DOX na projekt navázat interaktivní tabulí se zveřejněnými čísly a přiloženým telefonem, tedy platformou přímé komunikace s politickými zástupci.
Druhé kolo Morální reformy však nenastavilo zrcadlo pouze jim, ale také podobě hlasu veřejnosti a mediální reflexe. V ní bylo dílo nejprve vytrženo z kontextu komplexní výstavy o sociálních změnách a místo uměleckých kritiků se slova okamžitě chopili političtí komentátoři.
„První zpráva tvrdila, že podle Ztohoven je toto nejpřímější představa demokracie, což si nikdo z nás nemyslí. Nepřesné sdělení se ale multiplikuje dodneška. Všichni komentátoři vyjádření neustále přemílají, převzala ho všechna média. Nešly ke zdroji, jenom citují jeden druhého," říká mluvčí skupiny Petr Žílka a dodává: „Samotné zveřejnění telefonních čísel je absolutně bezpříznaková záležitost, obzvlášť pokud se jedná o politiky - veřejně činné osoby. Uvědomovali jsme si, že to vzbudí vlnu reakcí, ale vůbec jsme si nedokázali představit jakou. Ani jsme o tom moc nespekulovali."
Ztohoven ostatně na vyvolání širší společenské diskuse apelují už od svých počátků. Přetvoření srdce nad Pražským hradem v otazník symbolicky uvozovalo možnosti dalšího směřování českých čelních představitelů. Kompletní výměnou citilightů v pražském metru si skupina pohrávala s vlivy všudypřítomné reklamy. Invazí do pořadu Panorama, konkrétně zasazením atomového výbuchu do promítané klidné krajiny, zase poukázala na snadnost mediální manipulace a na rozdíly ve vnímání okolního světa a mediální reality.
S dvěma koly Morální reformy se ale Ztohoven vydali z oblasti umění přímo do politické reality a svérázně aktivistickým způsobem reagovali na samozřejmou lhostejnost k hlasu veřejnosti po vhození lístků do volebních uren.
„Naše díla se navzájem prolínají, Ztohoven je jeden velký projekt. Na začátku byl otazník, nastolení nějaké otázky. Ztohoven celou dobu pracují s otázkami, nastolují diskuzi. Zpochybňujeme téma a vysíláme ho do společnosti. Jsou to určité sondy," tvrdí jeden z členů vystupující pod jménem Tomas Mrnc.
Aktuálně.cz: Zamýšleli jste původně i druhou vlnu Morální reformy nebo přišla až na popud lidí z DOXu, konkrétně na možnost zařazení do výstavy Kartografie naděje?
Petr Žílka (dále PŽ): Přišla za námi asistentka Leoše Války a zasvětila nás do výstavy Kartografie naděje. Dostali jsme kontext, její myšlenku, byli jsme seznámeni s tím, že tam budou různí umělci z různých zemí světa, a byli jsme vyzváni, jestli bychom v jejím rámci nechtěli nějak artikulovat akci Morální reforma.
A.cz: Počítali jste původně se zveřejněním čísel jednotlivých politiků?
PŽ: Jestli zveřejníme čísla nebo nikoliv, jsme řešili už v první vlně Morální reformy. V tehdejším kontextu jsme si řekli, že ani náhodou. Tím bychom ji úplně shodili. Výzvu DOXu jsme několik měsíců intenzivně rozmýšleli - to, jakým způsobem rozvinout téma Morální reformy, jak proběhla v červnu, a vyplynula nám její současná podoba.
Tomas Mrnc (dále TM): Podobné věci už vznikaly dříve, třeba když Anonymous zveřejnili čísla na krajské politiky ODS. Vždy to ale byla anonymní akce, bez kontextu. U nás to bylo v návaznosti na předešlou akci, důležité bylo vsazení do galerie a na vlastní anonymitě jsme vůbec nebazírovali. V momentě, kdy jsme byli vyzvaní, jsme zveřejnili vlastní čísla. Předložení věci jako uměleckého díla ji pak posunulo někam úplně jinam.
A.cz: U akcí skupiny Ztohoven se často řeší, zda jde o politický nebo umělecký akt? Jak k vaší tvorbě sami přistupujete?
PŽ: Naší skupinu z devadesáti procent tvoří umělci. Způsob komunikace je odlišný od nějaké aktivistické skupiny, která sleduje konkrétní politické cíle. Abstrahujeme od politických témat a soustředíme se na obecná kritéria politiky jako takové. Morální reformou jsme se snažili otevřít základní hodnoty, které utváří politiku.
A.cz: Byl záměr otevřít diskuzi o základních hodnotách, které utváří politiku, také u první vlny?
PŽ: Zkusili jsme vložit naší představu o morální reformě do úst politiků prostřednictvím esemesek. Politici si z nich udělali srandu, zaniklo to a velkou diskuzi o morálních hodnotách v politice to mezi nimi vůbec nevzbudilo.
TM: Politici se to snažili hlavně shodit. Šlo nám o akt vstoupení do jejich intimního prostoru. Třeba pochopili, o co jde. Posílání esemesek bylo velmi intenzivní po několik hodin. Ze začátku, dokud byly zprávy nenápadnějšího rázu, tam ale vznikly určité mikropříběhy mezi jednotlivými osobami. Pak to teprve gradovalo. Fakt, že jsme vstoupili do jejich soukromého prostoru, je zajímavý a vzrušující i z hlediska umění. Byli jsme si vědomi, že s kázáním o morálce bychom se pustili na tenký led. Morálka je velmi osobní věc a to je problém. Proto jsme to převedli až do absurdní roviny. Gesto bylo v znejistění jejich prostoru a fungování.
A.cz: Mělo to nějaký reálný dopad?
PŽ: Nečas třeba řekl, že poskytovatelé telekomunikačních služeb by se měli zamyslet nad bezpečnostními opatřeními. V tomhle ohledu to diskuzi trochu vzbudilo, za což jsme rádi. Byl to druhý plán - ukázat, jak snadno zneužitelné jsou dnešní běžné způsoby komunikace. Šlo to zneužít k vyvolání paniky, přesvědčení o stavu ohrožení. To jsme však chtěli předběhnout.
A.cz: Dali jste k dispozici platformu pro komunikaci s politiky. Zkoušeli jste však s nimi někdy komunikovat vy sami?
PŽ: Naši komunikaci s politiky jsme promítli do parlamentní části Morální reformy. Promítli jsme tam obsah esemesek, jak bychom je asi posílali my. Ukázali jsme, že to, po čem voláme, je restaurace základních hodnot, které v politickém životě postrádáme. Ukázali jsme směr, jakým směrem by se situace mohla ubírat. Není to žádný filosofický traktát. Všechny zprávy byly slušné. Není tam žádná agresivní politická dikce. Postrádáme tady slušné jednání a otevřenost názorům druhých.
TM: Morální reforma je vlastně absurdní název. Patos a idealizaci jsme v první části použili záměrně. Spolu s tím si ale člověk uvědomuje, jak velká je mezera mezi ideálním světem a reálným fungováním.
A.cz: Nejde patos v esemeskách přímo proti serióznímu apelu na sebereflexi politiků?
TM: V tomhle nedokonalém světě může umění zacílit na konkrétní situaci, ale zároveň se nad ní povznést, odlehčit ji. Umožňuje to v tomhle světě reálně přežívat.
PŽ: Několik esemesek, co mi přišlo, když nepočítám množství hanlivých, děkovalo, že v místním politickém bahně děláme takové věci. Že to někomu umožňuje přežít. Nadnesení může být způsob, jak v lidech zarezonovat.
A.cz: Jaké esemesky vlastně chodily vám po zveřejnění čísel?
TM: Tři čísla si nejprve dohledal Petr Kolář z Reflexu a zveřejnil je. Na základě toho jsme byli několikrát vyzváni, ať zveřejníme vlastní čísla. V tom jsme neviděli žádný problém. Druhá vlna, oproti té po zveřejnění v Reflexu, už byla menší. Stejně každému přišlo řádově několik desítek esemesek. Já jsem třeba odpovídal na všechny. Beru to jako součást projektu, je to vlastně multimediální dílo. Odráží se v médiích, ale dotýká se i našeho soukromí. Mikropříběhy jsou součástí dané věci.
A.cz: Mediální reflexe otevřela spoustu aspektů Morální reformy, ať už to byla anonymita komunikace, problematika přímé diskuze s politickými zástupci a mnoho dalších. Jaké hlavní aspekty jste do ní původně vkládali?
PŽ: Jsme prostě nasraní na politiku. Na to, v čem žijeme. Skupině to předtím nebylo nijak vlastní, ale situace nás dohnala ke vstupu do politického diskurzu. Představa, že občanská angažovanost začíná a končí volbami je pryč, nefunguje to. Brzda ze strany občanské společnosti je nezbytnou součástí politické kultury. To je hlavní sdělení celé věci - buďte aktivní, angažujte se, začněte sami od sebe a nebojte se politicky smýšlet a vyjadřovat.
TM: Nešlo nám o žádný konkrétní politický názor. Dílo se zaobírá kulturou politiky obecně, jejími základními principy. Tím jsme chtěli otřást. Když jsem sledoval reakce okolí, všiml jsem si, že došlo i k určitému polidštění politika. Většinou ho člověk vnímá jen jako figurku skrz televizi, určitou jeho karikaturu. Tohle umožnilo střetnout se s politikem na lidštější úrovni.
A.cz: Přímo využíváte senzacechtivosti médií. Pracujete s ní záměrně, nebo ji jenom využíváte k poukazování někam dál?
PŽ: Obojí. Počítáme s mediální odezvou, ale nikdo z nás není erudovaný v teorii médií, takže nemáme k dispozici analýzy, jak by věc mohla být mediálně vnímaná. Do značné míry je vzrušující čekat na odezvu a především na interpretace. Každé z děl nechává otevřený konec. Jak se toho chopí média, veřejná diskuze, jaká je celá reflexe, to vytváří naše mediální objekty, jak našim projektům říkáme. Jsou složené z okamžitého zpravodajství, které je zkratkovité a kde sledujeme, čeho se nejprve média chytnou. Ale skládají se i z následujících komentářů, reakcí veřejnosti, politiků a odborníků. Tento třetí rozměr vzniká velmi postupně. Tabule v DOXu je jenom fragment, spouštěcí mechanismus.
TM: Mediální obraz je pro tuhle věc hrozně plochý název. Mediální objekt nebo mediální skulptura je to proto, že hlínou se tady stávají nová média.
A.cz: V souvislosti s atomovým výbuchem vyšel na New York Times článek s titulkem, že jenom švejkujete kolem. Článek přímo pracoval s tím, že tady je nějaká pasivita. Souhlasíte s tím?
TM: To je celkový problém umění. Na to naráželi už situacionalisti nebo další skupiny a umělci. Umění má tak malý vliv na chod společnosti, že věci jenom komentuje a nějakým způsobem znejišťuje. Je to podvědomí společnosti, které otřásá jejími základy. Na první pohled se může zdát, že nic nezmění, ale tvoří se k tomu aspoň malé střípky.
A.cz: Tvrdíte, že si za díly absolutně stojíte, ostatně proto jste dali k dispozici vlastní čísla. Přesto jste se za projekt nepostavili civilními jmény a fungujete pod pseudonymy. Proč?
PŽ: Dáváme tím najevo, že tvoříme ve jménu a ve prospěch skupiny. Když vystupuju jako Petr Žílka, jsem hlasem skupiny, nikoliv jedince, co stojí za tou identitou. To je princip, se kterým pracujeme, princip skupinové tvorby.
