Recenze - Známý fotograf Tono Stano začínal v rámci tzv. nové slovenské vlny, volného seskupení autorů studujících v 80. letech na pražské FAMU, kteří prosluli inscenovanými snímky lidského těla fotografovaného převážně v ateliéru.
U zrodu tohoto celkem originálního hnutí můžeme hledat jak teoretický náhled na fotografii podle otce FAMU profesora Jána Šmoka a jeho metafory fotografie coby divadelního jeviště, tak legendární famácké ateliérové cvičení Tvář a tělo.
Stano se jako jeden z hlavních představitelů tohoto směru v zásadě fotografie aktu ve své volně tvorbě drží během celé kariéry. A současná výstava Bílý stín v pražské galerii Václava Špály se na první pohled zdá být dalším Tonovým souborem nahých těl krásných žen.
Akty jsou vděčný žánr, nicméně také trochu záludný. Pro diváka bývá obvykle obtížné rozlišit, jestli se mu opravdu líbí fotografie jako taková, či je mu pouze "příjemné" dívat se na nahá těla žádoucích proporcí. Na straně druhé to také výrazně zjednodušuje možná interpretace: prostě jde o pěkné fotky pěkných děvčat, dál obvykle přemýšlet netřeba.
To samozřejmě nutně neznamená, že by v žánru aktu nemohly vznikat zajímavé práce. Zároveň je možná ještě víc než v jiných odvětvích fotografie čím dál obtížnější vytvářet originální práce; neotřelé a autorsky zajímavé. Fotografie, které by nepůsobily podobně jako už existující akty, jen s jinými těly.
Toho si (samo)zřejmě byl vědom i Stano při koncipování současné výstavy, která na první pohled splňuje všechna „nej". Pochází od věhlasného domácího fotografa. Zobrazuje dokonalé ženy. Úvod napsal jeden z nejznámějších domácích spisovatelů Jáchym Topol. Vznikala v dlouhém časovém horizontu. Koná se v prestižní galerii. Instalována je naprosto příkladným způsobem.
Jak se hned v úvodu dozvíme, Stano ji fotografoval „dřevákem" - starým deskovým přístrojem po Josefu Sudkovi, který dostal od legendární teoretičky fotografie Anny Fárové. Asi nejzajímavější informací, kterou divák získává v průběhu expozice, by měl být příběh procesu, jímž fotografie vznikaly. Stano vzal aparát na negativy velkého formátu a namísto klasického negativního filmového materiálu do něj vkládal přímo pozitivní fotografický papír. Výsledkem jsou snímky s obrazem v negativu (černá je zobrazena jako bílá, a naopak).
Nicméně aby fotografie nebyly pouhými negativy, rozhodl se Stano samu fotografovanou realitu převrátit „do negativu". Modelky byly před fotografováním přetřeny načerno, mají začerněné zuby, místo zraku mají namalované negativní obrázky očí. Obočí je vytvořeno bílým líčením a nosní dírky zvýrazněny bílými ucpávkami. Na první pohled zajímavý nápad, byť ne úplně originální (už před lety ho ve filmu Rychlé pohyby očí realizoval Radim Špaček).
Podle této techniky negativ-pozitiv se výstava také jmenuje; stíny na fotografiích nabývají světlých hodnot, jsou bílé. Jak to ale celé funguje v praxi? Výstavu tvoří relativně hodně fotografií: jak komorních formátů papíru přímo exponovaných ve fotoaparátu, které navozují příjemný dojem ručního zpracování, tak velkoformátových skenovaných zvětšenin. Ve spodní části galerie je i videoprojekce dokumentující zákulisní proces vzniku, líčení modelek i focení.
A čím víc divák výstavou prochází, tím víc zjišťuje, že tématem a obsahem expozice je především právě sama technika vzniku. Vystavené fotografie jsou zajímavé, zejména prvních pět, které divák spatří, ale potom se zmnožuje pocit z viděného.
Základní princip aktu - slast z dívání se na krásy lidského těla - je značně potlačen. Modelky prostě nepůsobí libě, výsledek spíš připomíná etnografickou dokumentaci kmenového rituálu. Tohoto pocitu se pak už skrze procházení celou výstavou divák těžko zbavuje.
Koncept převrácení tonality je zajímavý, ale sám o sobě není natolik nosný, aby celou expozici utáhnul. Co chybí, je dostatek „dobrých" fotografií jako takových; fotografií, jež by obstály jako solitérní obrazy, na které by si divák z nějakého důvodu ještě někdy vzpomněl. Respektive několik takových snímků ve Špálovce visí, ale v porovnání s celkovým počtem exponátů je to počet mizivý.
Co po výstavě zůstává, pak není intenzivní estetický prožitek z fotografií (ale vlastně ani "náhradní" otázky po smyslu aktů či našeho vnímání krásy při "přepólování" barev). Divák si nakonec spíš než konkrétní silné snímky vybaví hlavně onu projekci, na které se modelky malují na negativno a jež odhaluje atraktivní zákulisí ateliérového fotografování.
Tono Stano. Bílý stín. Galerie Václava Špály, Praha 1. Výstava se koná do 26. června 2011.
