Benátky (od naší spolupracovnice) - Třiadevadesátiletý sochař letos na prestižní přehlídce reprezentuje Česko a půvabný objekt uvádí jeho výstavu uvnitř modernistické budovy. Bílé linie a kružnice jsou precizně přesné, přesto působí jemně. Však v celém Kolíbalově díle má geometrické osahávání prostoru lidské dimenze.
Dispozice česko-slovenského pavilonu, který roku 1926 navrhl architekt Otakar Novotný, je slunná bez ohledu na počasí. Tento stánek diplomatické mise, kde se teď každé dva roky střídají Česko se Slovenskem, je součástí bizarní mapy geopolitické situace počátku 20. století tak, jak ji viděli její klíčoví aktéři.
Naproti Německu, vedle Francie a poblíž Velké Británie se Česko může chlubit nejen dobrou společností, ale především záviděníhodným místem pro vystavování umění. Zemí, jež mají stálý pavilon v zahradách Giardini, je hrstka. Mnozí se prezentují v rozparcelovaných prostorech někdejší továrny na námořní lana zvané Arsenale, další se pak musí spokojit s prostory mimo hlavní dění.
Kolíbalova výstava nazvaná Bývalé nejisté tušené se tak přirozeně těší mezinárodní pozornosti. V průběhu zahajovacího týdne bienále návštěvnici s hovorným umělcem užasle klábosili střídavě v češtině, němčině a angličtině.
Stanislav Kolíbal neúnavně kroužil expozicí a zastavoval se u jednotlivců, aby jim potřásl rukou a osvětlil svá díla. Takový zážitek se v okolních pavilonech, kde vystavuji daleko mladší autoři, jen tak nenaskytne. A kromě nových obdivovatelů se Kolíbal v Benátkách setkal s umělci, spolupracovníky a žáky, které neviděl i desítky let.
Ačkoliv většinu života tvořil za komunismu, kdysi se mu podařilo cestovat, vystavovat v zahraničí a seznámit se s významnými kurátory či umělci, mimo jiné s dlouholetým ředitelem Guggenheimova muzea Thomasem M. Messerem nebo malířem Frankem Stellou.
Výstava, kterou mu v Miláně roku 1973 uspořádal Salone Annunciata, vzbudila pozitivní ohlas zahraničních reportérů. A toho si všimli v Československu, načež komunistický režim uvalil embargo na vývoz Kolíbalových děl. Až do osmdesátých let tak autor za hranicemi prezentoval pouze staré práce, o něž se starali sběratelé v zahraničí včetně Jana a Medy Mládkových.
Současnou výstavu v Benátkách chtěl Kolíbal od začátku pojmout jako retrospektivu. Coby kurátora si přizval ředitele vídeňské Muzejní čtvrti a rovněž jednoho ze svých sběratelů Dietera Bognera. Přehlídku společně sestavili ještě s kurátorem české Národní galerie Adamem Budakem.
"Když pracujete s umělcem takového potenciálu, role kurátora je spíš role kontrolora," vysvětluje Bogner pro Aktuálně.cz. "Umělec řídí skoro vše a kurátor jen mírně koriguje. Stanislav měl připravený model výstavy, ale nám přišel příliš nahuštěný. Takže to probíhalo tak, že jsme dílo potají sem tam vyndali a ukázali mu model znovu, až jsme se dobrali k finální podobě."
Ve výsledku tu jsou práce ze šedesátých a sedmdesátých let minulého století, stejně jako Kolíbalova pozdější tvorba. Výběr působí celistvě a uhlazeně. Od objektů z prosté sádry, které se přelévají z geometrických tvarů do organické podoby, přes linie ve formě provázků a čar kreslených přímo na stěny výstavního prostoru po bílé velkoformátové reliéfy.
Výstavu doplňuje prostorová kresba před vchodem do expozice, kterou Kolíbal letos navrhl přímo pro Benátky. Stavbu československého pavilonu tím doplnil o portikus, který odráží podobu sousedních budov.
Chápání díla v kontextu architektury si Kolíbal osvojil při práci pro československé ambasády, z nichž je dnes k vidění masivní betonový reliéf v londýnském Kensingtonu.
Od kvalitních děl po promyšlenou architekturu je Kolíbalova výstava v Benátkách profesionálně zvládnutá. Do obsáhlého katalogu přispěli teoretici umění působící ve světových institucích od pařížského Centre Pompidou po newyorské Muzeum moderního umění. To na Benátském bienále postačí na důstojnou prezentaci. Vlna mezinárodního ohlasu, která by české umění zasadila do kontextu doby, však bohužel nepřišla.
Ačkoliv umístěním pavilonu se nachází uprostřed dění, ve skutečnosti Česko zůstává stranou. Uspořádalo sice jedinou retrospektivní výstavu snad ze všech národních pavilonů, to ji ale zdaleka nedělá unikátní. Zatímco jiné země zaměřily program na to, čím se umělci zaobírali v posledních dvou letech - od životního prostředí, přes ztrátu soukromí v digitálním prostředí po roli domorodého obyvatelstva v moderní společnosti -, Česko svou přehlídku pojmenovalo podle díla z roku 1976.
Minulost je samozřejmě spjatá s budoucností, nepostradatelná pro národní sebevědomí. Každá země by měla znát a cenit své mistry. Jak dlouho ale Čechům bude trvat, než splatí historický dluh a seberou odvahu pojmenovat i ukázat světu umění, které vzniká dnes?
Rozdělovaní autorů podle národů má mnohé kritiky, kteří tuto část Benátského bienále vnímají jako staromódní. Schopné země však model dokážou využít k upevnění vlastní pozice na mezinárodní scéně.
Signály z česko-slovenského pavilonu letos ukazují spíš na to, že 30 let od sametové revoluce Česku víc zaleží na vyrovnaní se s minulostí než na předvádění své současné identity - a toho, jakou roli chce zastávat ve světě.
Autorka je redaktorkou londýnského časopisu Monocle.
