Recenze - Petra Soukupová patří mezi etablované prozaiky nejmladší domácí generace. Narodila se v roce 1982, za debut, novelu K moři (Host, 2007), získala Cenu Jiřího Ortena pro nadějné autory do třiceti let. Za tutéž knihu pak byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého a Magnesii Literu; tu proměnila až o dva roky později, kdy ji získala za povídkový svazek Zmizet (Host, 2009).
Soukupová se ve svých prvních textech soustředila na rodinná témata - její pohled na kruh těch nejbližších je vždy drásavý a kritický, rodina v jejím podání představuje zdroj všech budoucích traumat a místo, z nějž jeden tak tak vychází živ a zdráv (a někdy se mu to nepodaří). Rozvedení rodiče, nevlastní sourozenci, tajená otcovství - to vše a pohled na to vše podává s až neosobním odstupem.
Mezi její nejoceňovanější přednosti patří živý reportážní jazyk či přítomnost cynického vševědoucího vypravěče, který nad osudy všech hrdinů utahuje šroub a nikomu nepovolí. Své příběhy navíc nikdy konkrétně nezakotvuje v čase - nezajímá se o velké dějiny, týkají se jí jen ty malé, soukromé.
Princip pseudoautentického výtvarného doprovodu
Jak autorka pokročila ve svém nejnovějším opusu Marta v roce vetřelce? Téma rodiny a "ignorace" vnější společenské reality zůstává, mění se forma. Soukupová tentokrát naopak zvolila „nejosobnější" způsob vyprávění - Marta Žáková nám svůj podivný (akademický) rok od 1. září do 31. srpna líčí v deníku.
Volba formy autorku nutně musí vést k jazykové stylizaci - hrdince, a tudíž vypravěčce je devatenáct. Nespisovnost či věty často bez sloves nebo se slovesy v infinitivu evokují mluvený projev, zároveň se sytí současnou komunikací přes chat a sms, která se ve své psanosti snaží o co největší úspornost.
Soukupová tím dosahuje několikerého efektu: napodobuje jazyk mladé generace, zároveň jím dává najevo jistou lhostejnost ke slovu, již často hlavní hrdinka vyjadřuje i explicitně (neschopnost komunikovat či neochota mluvit o svých pocitech tu navíc často souvisí s jakousi vnitřní prázdnotou). Autorka přitom důsledně drží pravidla žánru - nic zbytečně či neorganicky nevysvětluje, v mnoha aspektech tak nechává čtenáře na pochybách (zejména ohledně minulosti, vzhledu a věku nejbližších figur).
Výraznou složkou prózy je výtvarný doprovod Nikoly Hoření. Její ilustrace deník nejen „ilustrují", ale v mnoha ohledech i rozšiřují; náhodně umístěné obrázky, pro něž není v textu žádná opora (nenajdeme zmínku o tom, že by Marta malovala), deníku prospívají a jsou přinejmenším zábavné. Co se autorce nepodaří tak docela srozumitelně dostat do textu, supluje v polovině knihy umístěný komiks Jiní o Martě.
Princip (pseudo)autentického výtvarného doprovodu uplatnila Soukupová už v povídkové knize Zmizet - tentokrát „opravdovosti" elektronicky psaného deníku nahrávají i dvě rukou psaná místa ve chvíli, kdy byla vypravěčka mimo dosah počítače.
Prázdnota sdělení rozhárané duše
Reflexe deníkového psaní se tu také několikrát přímo objevuje, ale působí více jako ornamentální detail. Hrdinka je spíš náruživou čtenářkou než autorkou. V textu se neprojevuje její ambice či záměr psát cokoliv jiného než denní zápisky a ani její styl nepůsobí - a doufejme, že nemá - jako literární klenot.
Její komentované zážitky ze světa literatury mohou posloužit jako docela přehledný a návodný „čtenářský deník", ostatně ani seznam zhlédnutých filmů není malý. Výčet zhltaných románů je možná dokonce přínosnější než vhledy do rozhárané postpubertální duše. Tady totiž spočívá hlavní kámen úrazu.
Navzdory samozřejmosti, s níž je próza načrtnuta, je těžké dobrat se jejího smyslu. Autorka sice konstruuje Martin příběh literárně poučeně: začíná motivem blížící se smrti v rodině (babička), velmi brzy se objevuje kontrastní motiv malého dítěte (dcera Martiny sestřenice). Marta má na obličeji jizvu, která ji stigmatizuje vnitřně i navenek - zároveň může být předzvěstí pozdějšího velkého traumatu, jež je sice neviditelné, ale o to zásadnější...
Aniž bychom chtěli čtenářům příliš vyzrazovat, naznačme, že od zcela klíčových zlomů, v nichž neobstojí hrdinka i její rodina, tu proplouváme přes uklidnění a znovunaplnění nalezené v péči o psa až po velmi otevřený konec značící, že příběh o jednom dramatickém roce zdaleka nemusí mít šťastné vyústění.
Soukupová podává zprávu o dívce na prahu dospělosti, s níž si neumí poradit ani ona, ani její rodiče. Marta je nesnesitelná, rozmazlená, bez ambicí, slabošská, její rodiče necitliví, do sebe zahledění, formální; vlastně všichni v zásadních okamžicích selhávají. Jenže na jednu prózu - byť „jen" deník - jde bohužel trochu banální zjištění.
Problém totiž je, co s takovým sdělením, nechceme-li se od konkrétního příběhu přenést až k modelovému pocitu, či dokonce generalizaci, že takový je svět současných puberťáků. Jako by se mezi nimi (a jejich chtěními) a rodiči (a jejich představami) rozklenula nepřekročitelná propast. Ale na to, aby se Marta v roce vetřelce stala generační výpovědí spjatou s konkrétní dobou, jde vlastně nakonec při vší "profesionalitě" o prózu docela povrchní.
Petra Soukupová: Marta v roce vetřelce. 316 stran. Vydal Host, Brno 2011.
