Osobitým svědectvím o "socialistickém zázraku" je právě vydaná, výtvarně pojatá kniha historika fotografie Tomáše Pospěcha nazvaná Zemědělské práce / Slušovice. Autor v ní pomocí dobových reklamních fotografií, vlastních současných snímků i textových úryvků z médií sestavil obraz fungování malého ekonomického ráje uprostřed normalizované země.
Ještě víc než o charakteristiku Slušovic jde v knize o fenomén reklamní či produktové fotografie socialistické éry. Sebepropagací posedlý podnik řízený proslulým předsedou Františkem Čubou, pozdějším senátorem za Stranu práv občanů a poradcem prezidenta Miloše Zemana, je pro to ideálním materiálem.
Jedno z Čubových hesel, kterými chtěl navázat na baťovský odkaz, znělo: "Každý člověk je k práci přinucen. Anebo inspirován."
Fíkusy v kancelářích
Tomáš Pospěch si se slušovickým fotoarchivem pohrává jako zemědělec. Jak sám popisuje, staré fotografie, které úplnou náhodou zachránil před vyhozením, "vytrhával z původních kontextů, ošetřoval, přesazoval, rouboval, kypřil a posléze sklízel i kompostoval".
Něco z toho vyzkoušel již před čtyřmi lety na pražské výstavě, v nynější knize fotky spojuje do vtipných koláží nebo seskupuje do bizarních cyklů.
Například vytvořil Herbář, vtipný soubor interiérových fotografií, na kterých se vyskytují dekorativní rostliny. Nejčastěji jde o fíkusy a diefenbachie, které se ve slušovických budovách vyskytovaly všude: v kancelářích, restauracích, přednáškových síních, dokonce i laboratořích mezi zkumavkami.
Každou kytku - i tu nejmenší v pozadí fotografie - nechal Pospěch popsat od botanika a ve slušovickém duchu k nim připojil instrukce: "Zalévat s mírou, zkoušku prstem dělat každé 2 až 3 dny," zní například vysvětlivka u fíkovníku pryžodárného.
Pospěch se také snažil v současných Slušovicích napodobit některé dobové snímky. Při "portrétování" krávy, někdejšího vývozního artiklu, zjistil, že to vůbec není snadné.
"Slušovičtí veterináři mi řekli, jaký je správný postoj zvířete a že se nemá ostřit na oči. Hlava veterináře vůbec nezajímá, důležité je zaostřit vemeno," popisuje základní slušovické pravidlo a v knize rekonstruuje další pokyny: "Zvíře je potřeba náležitě umýt a poté vysušit fénem", "vyleštěte také paznehty (silikonový olej nebo krém na boty)", a samozřejmě: "Na krátce vystřižené vemeno vetřeme dětský olejíček. Podpoří se tím proudění krve a mléčné žíly budou výraznější."
Sója, čaj a bonsaje
Pospěch se nezaměřuje jen na fotografický archiv. Výrazná je také textová část knihy, kde cituje pamětníky, které sám zpovídal, nebo uvádí to nejzajímavější z obsáhlé rešerše tisku i televizních a filmových záznamů.
Přetištěna je zde rovněž sedm let stará vzpomínka někdejšího předsedy Františka Čuby: "Měli jsme vlastní leteckou společnost, která vlastnila TU154, Boeingy 707 a menší letadla IL. Naši pracovníci mohli nakupovat v naší obchodní síti Quatro, kde byl výběr lepší než v Tuzexu. Měli jsme plantáže s kaučukovníkem, pěstovali jsme sóju, čaj a bonsaje, měli jsme rekreační střediska v zahraničí, připravovali jsme se na chov krevet a těžbu vzácných prvků u čínských hranic. Naše letadla létala do Saigonu každý týden. Měli jsme dostihový areál a chov koní, podporovali jsme sport. Ve Slušovicích byla testovací dráha pro automobily Audi…"
Je to neuvěřitelný výčet a nelze se divit Tomáši Pospěchovi, který se narodil v 70. letech poblíž Slušovic a od dětství o nich slýchal, proč měl dojem, že je to vše pohádka. "Dospělí o nich hovořili takové legendy, že se mi propojovaly se zázračným Slunečním městem ze sovětských dětských knížek," vzpomíná autor, který se tím nechal inspirovat a několik dobových fotografií proto v knize spároval s úryvky z knížky o Neználkovi.
Je to vtipné i výstižné. Pod fotografii, na níž žena v bílém plášti stojí s vysílačkou v ruce na okraji pole a na blankytně modré obloze právě přelétá práškovací letadlo, stojí: "Petúnka, to je naše slavná profesorka nebeznalství. Vynalezla Zimní slunce. Rozumíte, postavíme ještě jedno slunce a vždycky v zimě je vypustíme na oblohu, aby bylo stejně teplo jako v létě."
Velmi blízko neználkovským objevům byly slušovické reprodukční pokusy s embryi telat. Pospěch cituje veterinářku: "Když se v noci embrya vypláchla, dala se do vejcovodu králíka. Když se pak přijelo na Slovensko, králík se lepl. Embrya se tím přenášela čerstvá, nemusela se zmražovat, byl to takový inkubátorek na sedm hodin."
Dobře placená chlebařina
Autor knihy se vyhýbá hodnocení slavného agrokombinátu, i když nepřímá reflexe tu je. Pospěchovy koláže a skrumáže občas vyznívají ironicky.
Také z tisku vedle sebepochvalných vět pamětníků autor vybírá kritické připomínky publicistů.
Tomáš Pospěch: Zemědělské práce / Slušovice
Nakladatelství PositiF 2018, 215 stran, 558 korun
"Na rautech JZD Slušovice si podávaly dveře komunistické špičky jako Miloš Jakeš, Lubomír Štrougal nebo Rudolf Hegenbart. A třeba komunistická rozvědka dodávala Slušovicím některé úlovky pocházející z krádeží špičkových know-how v zahraničí," cituje Pospěch pět let starý článek týdeníku Respekt.
Je zajímavé, že autor dobových fotografií byl pro Pospěcha dlouho neznámý. Až po několika letech spolupráce na jiných věcech zjistil, že je jím zlínský fotograf Jan Regal. Ten prý práci pro Slušovice považoval za dobře placenou "chlebařinu", kterou se nechlubil - jen svou volnou tvorbou, divadelní fotografií.
