Recenze - Výstava Otevři zahradu rajskou s podtitulem Benediktini v srdci Evropy, 800-1300 představuje na dvě stě padesát exponátů jak z České republiky, tak také z okolních zemí - Rakouska, Německa, Švýcarska, Belgie, Francie, Maďarska i Polska. Právě územní záběr vystavovaných předmětů je bezpochyby jedním z hlavních lákadel výstavy, stejně jako její koncepce, která má přiblížit kulturu spojenou s benediktinským řádem a širší kontext její české podoby.
Nadzemská krása v divokých časech
Benediktinský řád byl založen sv. Benediktem z Nursie na počátku 6. století a na víc než 500 let měl takříkajíc monopol na mnišský život v Evropě. Byl svědkem rozpadu římské říše a doslova za zdmi svých klášterů a skriptorií uchoval pro budoucí Evropu to hlavní z římské vzdělanosti a kultury.
Síť benediktinských klášterů představovala v dobách zrodu raně středověké Evropy (méně eufemicky řečeno: v době totálního chaosu, vpádů nejrůznějších barbarů a permanentních bojů o moc lokálních mocných) jedinou stabilní strukturu schopnou udržet kontinuitu s vysokou kulturou a duchem antiky a vést k postupné christianizaci (tj. především kultivaci) nově se utvářející Evropy.
Benediktinské kláštery byly v tomto smyslu nejen v teologické reflexi, ale i v praktickém významu slova odrazem ráje na zemi. Těžko si dnes dokážeme představit dojem člověka například 11. století, před kterým se po nebezpečné cestě pralesem střední Evropy náhle vynoří obdělaná políčka, sady a zeleninové záhony a za nimi tehdy s ničím nesrovnatelná kamenná bazilika klášterního chrámu s budovami, v nichž se lidé nezabývají zabíjením a loupením, ale provozují zpěv chorálu, opisují knihy a starají se o účinnou lásku k bližnímu.
Přesvědčení, že se už v klášteře odehrává cosi nadzemského, bylo nepochybně umocněno i krásou, která se v benediktinských klášterech zcela vědomě pěstovala - krásou, jejíž odlesk máme možnost spatřit právě ve Valdštejnské jízdárně. Ať už se jedná o liturgické předměty (např. procesní kříž ze Zweifalten ve Švábsku), látky (antependium z kláštera v Rupertsbergu u Bingenu), architektonické prvky (hlavice sloupů z polského Tyńce), knihy (karolínský fransko-saský evangeliář z 9. století) nebo fascinující plán ideálního kláštera ze Sankt Gallen, notoricky známý z řady reprodukcí, ale přesto ohromující ve své velikosti; abychom zmínili jen pár příkladů ze zahraničních zápůjček.
Mezi českými exponáty září předměty ze svatovítského pokladu, památky spojené s klášterem benediktinek u Sv. Jiří na Pražském hradě a mnoho dalších.
Sekulární lázně ducha
Základní intenci autorů výstavy můžeme vyčíst z průvodních textů: "Cílem výstavního projektu je představit poučenému i laickému divákovi v co největší šíři duchovní a materiální kulturu raně a vrcholně středověkých benediktinských klášterů ve střední Evropě. Současně s tím pak vyzdvihnout roli, kterou sehrál benediktinský řád v christianizaci zdejších národů, při přijímání anticko-křesťanské mediteránní kultury a v procesu zrodu a upevnění státu a státnosti ve střední Evropě."
Proti tomu není mnoho co říct. Uspořádání expozice evokuje uspořádání ideálního kláštera, doprovodné texty návštěvníka uvádějí do jednotlivých částí stavby (mnišský chór, presbytář, kapitulní síň apod.), jejichž funkce je přiblížena příslušnými artefakty.
Mé myšlenky se nicméně velmi rychle rozběhly jinými směry a domnívám se, že k reflexi výstavy podobného druhu legitimně patří. Celou výstavu je možné vnímat a prožívat stejně jako třeba expozici staroegyptského nebo čínského umění.
Obsahuje spoustu předmětů, které k nám hovoří natolik univerzální řečí krásy, že svádějí k tomu, abychom se jim nesnažili porozumět. Sledujeme-li skvělost a řemeslnou kvalitu všech těch zlatých kalichů, patén a relikviářů, exotičnost slonovinových liturgických hřebenů, fascinující pracnost iluminovaných kodexů, melancholii torz kamenných skulptur, máme tendenci setrvat v pozici diváka, který se nechává okouzlit příběhem, který - což umocňuje romantiku prožitku - není jeho. Který je natolik vzdálen v čase a mentálním prostoru, že už jen hýčká naše estetické cítění (a víc od něj ani nečekáme). Nemyslím si, že by to byl záměr autorů výstavy, ačkoli je zároveň jasné, že právě to vede moderní lidi do galerií jako svého druhu sekulárních lázní ducha.
Na benediktinské výstavě jsem si nicméně o to intenzivněji uvědomil, jak důležité by bylo, aby si každý návštěvník s sebou domů odnesl vědomí, že tento příběh je naopak náš, a to až do morku kostí.
To, že Evropa vypadá ve svém jádru pořád ještě tak, jak vypadá, tj. že mezi jejími pilíři nacházíme úctu k lidské osobě a její svobodě, že máme smysl pro solidaritu, milosrdenství a shovívavost, že pluralitu postojů nevnímáme jako defekt, ale jako cosi pozitivního…, a v neposlední řadě že vnímáme význam krásy nikoli jen jako projev luxusu - to vše je dáno hlubokými kořeny, ze kterých naše Evropa vyrůstá.
Je dobré se zamyslet nad tím, jak by asi Evropa vypadala, kdyby její formativní strukturu nevytvářely benediktinské kláštery, ale třeba obchodní stanice karavanů s otroky, sítě úřadů podřízených na život a na smrt vládci nebo například vojenské tábory.
Jaká by byla Evropa, v jejíchž základech by nestála Benediktova Řehole, kniha velké rozumnosti a úcty k člověku (její nejstarší opis z kláštera v Sankt Gallen z první třetiny 9. století je mezi nejvýznamnějšími exponáty výstavy). Byla to navíc idea řeholního společenství, která překračovala hranice evropských států dříve, než se začaly budovat, a která nám právě dnes víc než když jindy říká, že Evropa má společné kořeny, ke kterým naše země odjakživa patřila.
To, že na benediktinské výstavě nahlížíme regionálně české kláštery (ovlivňující celou zemi) v těsném kontextu s francouzskými, německými nebo uherskými, jen znovu přeříkává příběh, jehož jsme stále součástí a ze kterého můžeme vystoupit jen za cenu jeho konce. Univerzální hodnota krásy v něm má přitom šalebnou moc - buď se s její pomocí dotkneme podstaty, nebo ulpíme na povrchu, který je zrádný. I to ostatně věděli staří duchovní autoři, jak o tom svědčí například polemika dvou opatů, benediktinského Sugera a cisterciáckého Bernarda z Clairvaux.
Ora et labora
V pražské Valdštejnské jízdárně střídá benediktinská výstava výstavu Bohuslava Reynka. Ten byl anoncován bulvárním heslem "Génius, na kterého jsme měli zapomenout". Měl bych pokušení vztáhnout toto heslo na podstatu nové výstavy.
Právě na benediktinské kořeny jsme možná měli zapomenout, na pečeť, kterou vtiskly Evropě a z jejíž legitimity stále ještě žijeme. Nejde o kláštery, z nichž se mnohé obrátily po staletích v ruiny, o předměty, z nichž se zákonitě zachoval jen zlomek, ale o základní gesto, které zásadním způsobem udávalo směr v prapočátcích naší civilizace.
A možná si stačí jen opakovat benediktinské heslo Ora et labora - Modli se a pracuj. Co obě složky skutečně znamenají a jak je doopravdy naplňovat i v 21. století, může být otázkou na celý život.
Otevři zahradu rajskou. Benediktini v srdci Evropy 800-1300. Valdštejnská jízdárna, Praha. Národní galerie Praha ve spolupráci s Katolickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze a Centrem medievistických studií Akademie věd České republiky. Kurátoři: Vít Vlnas, Jan Klípa. Potrvá do 15. března 2015.
