Recenze - SAM je pravděpodobně předposlední premiérou Pražského komorního divadla, pro které bude "zásluhou" pražského magistrátu tato divadelní sezóna poslední. A to i navzdory faktu, že se jedná o divadlo mnohokrát oceněné odbornou veřejností a v Čechách s naprosto jedinečnou koncepcí a inscenační kvalitou.
Newyorčan z Taiwanu
SAM je v současné době nejinscenovanějším textem absolventky činoherní režie a dramaturgie na pražské DAMU Kathariny Schmitt a její dramatická tvorba je na českých jevištích touto inscenací představena vůbec poprvé. SAM je prostřední jméno taiwanského konceptuálního umělce a performera Tehchinga Hsieha jehož první jednoletá performance z let 1979 a 1980 nazvaná Cage Piece se stala inspirací pro tuto hru.
V projektu Cage Piece se Hsieh nechal zavřít do dřevěné krychle o straně zhruba tří metrů, pouze s umyvadlem, světly, postelí, vědrem a několika málo předměty denní potřeby. Během roku nesměl klec opustit, mluvit, číst, psát, poslouchat rádio nebo sledovat televizi. Každý den přesně ve stejnou dobu ho navštívil přítel, který mu přinesl stále jedno a to stejné jídlo, vynesl odpadky a pořídil dokumentární fotografii. Hsieh tento projekt uskutečnil v době, kdy jako přistěhovalec žádal v USA o legalizaci svého pobytu, a prakticky v té době pro úřady neexistoval.
Podle redaktora New York Times Roberta Smitha si Tehching Sam Hsieh stanovil tvůrčí podmínky, které vyžadovaly absolutní soustředění, disciplínu a odevzdanost. Přestože se vyskytly tendence uvažovat nad jeho uměleckým projevem jako nad projevem politického vězně nebo náboženského fanatika, jedná se především o netradiční a extrémní zkoumání lidských potřeb a samotné podstaty lidské existence. Tím nejvýraznějším elementem v projektu Cage Piece je ale čas a nic kromě něj, jeho téměř hmatatelná nekonečnost a prázdnota a život, který je jen vatovou výplní onoho času. Hsieh nakonec prohlásil, že veškerý čas v kleci strávil snahou zůstat naživu a úvahami nad uměním.
Otázky bez odpovědí
Katharina Schmitt koncipovala svůj text jako monodrama postavy jménem SAM - tedy samotného umělce. Jeho projev je monologem, který v duchu vede s návštěvníky ateliéru v průběhu projektu (divákům bylo umožněno zhlédnout jeho performanci jednou až dvakrát za měsíc).
Sam prostřednictvím Karla Rodena promlouvá k divákům a klade jim jednoduchou otázku: „Užíváte si svůj život?", která ústy muže (byť dobrovolně) zavřeného v kleci, získává nevídaný rozměr. Ovšem zásadní rozdíl mezi Hsiehovou performancí a inscenací Pražského komorního divadla je v tom, že Hsieh otázky neklade. Možná je nechává na samotném divákovi, možná pro něj nejsou nijak podstatné. Inscenace se však už od textu, přes režijně-dramaturgickou koncepci až po herecký projev zabývá (zjednodušeně) smyslem života.
Jak v programu uvádí dramaturg Hermann Seeler: „Mě osobně zajímá v době, kdy se všechno přepočítává na peníze, uvažovat o smyslu a (ne)smyslu toho, co někdo nazývá plýtváním, někdo prací, někdo uměním: co je ještě tvorba a co kultura - tedy to, co - a za co (!) - bychom měli platit a o co bychom ještě navíc měli pečovat? Proč by to, co řekne nebo udělá Karel Roden, mělo být zajímavější než cokoliv jiného?" Vzhledem k situaci, ve které se Pražské komorní divadlo nachází, je pochopitelné, že inscenace odráží i tyto otázky a témata, ale v případě SAMa se tak jedná o poměrně významný odklon od toho, čím je hra inspirována.
Síla Hsiehovy performance je jednak právě v tom šokujícím roku, tedy v oněch velmi konkrétních 365 dnech, které tráví v izolaci a na druhé straně v jeho „řvoucí" tiché výpovědi - nic totiž nebudí zvědavost a otázky víc než ticho. Naproti tomu Sam v Divadle komedie nám podsouvá, že „jsme oběti vlastního voyerismu a málokdo z nás udělá něco skutečně podstatného, aniž by očekával zviditelnění sebe sama a svého konání" - ale současně nedodává, co je tedy to skutečně podstatné.
Relativita identity
Jen v češtině funguje slovní hříčka, kdy jméno hlavní postavy vyjadřuje také hlavní myšlenku příběhu. Sam je na jevišti od prvního okamžiku skutečně sám. Dlouhé minuty před usednutím diváků do hlediště se Karel Roden pohybuje po své kleci, vymezené bílým fotografickým plátnem a dvanácti zářivkami v horní části. V pravé části má matraci s polštářem a peřinou, v popředí plynový vařič, vzadu vlevo lavor a kanystr s vodou a hygienické potřeby.
Minimalistickou, avšak velmi efektní výpravu má na svědomí samotná režisérka inscenace Kamila Polívková, která má ostatně scénografii vystudovanou na brněnské JAMU a jako režisérka debutovala právě až v Pražském komorním divadle.
Na černo-bílé scéně je Roden, oblečen do zářivě oranžové uniformy (takové, jaké nosí vězni v USA), žijícím exponátem a jako takový se i projevuje. Roden - Sam se v průběhu zhruba sedmdesátiminutové one-man-show proměňuje v Rodena - Sama - diváka, svléká uniformu a odchází do hlediště v obleku, komentovat co je divák zač. Roden - divák je přitom promítán na jeviště na plátno, jak dělá banální činnosti každodenního bytí.
Velmi zajímavým momentem je okamžik, kdy dochází na plátně ke zrodu Sama z diváka. Bezstarostný divák se pod tíhou práce, zábavy a zkonzumovaného jídla choulí na ulici do klubíčka, nechává se překračovat a ignorovat kolemjdoucími, a stává se tak tím objektem, na který měl původně v plánu jít se podívat. Roden na plátně usedá schoulený zády k publiku a Roden v hledišti jej pobízí, aby se otočil a snaží se ho dojmout zpěvem písně Džansugha Kachidzeho Měsíc nad řekou.
Proměna a prchavost identity je bezesporu nejzajímavějším tématem inscenace, které, díkybohu, nenabízí konkrétné otázky ani odpovědi.
Škoda jednoho divadla
Přiznám se, že v případě inscenace SAM nejsem schopna posoudit, kolik procent hereckého projevu Karla Rodena má na svědomí režisérka a kolik je hercova vlastní iniciativa. Jakési zjednodušené „půl na půl" je vlastně to, co v celé inscenaci vyniká nejvíc. Situace s opravdu silnou výpovědní hodnotou se bohužel častokrát střídají s nudnějšími nebo samoúčelně vtipnými scénami.
Karel Roden podává v roli Sama výborný výkon, na jaký jsme u něj zvyklí. Avšak je to zřejmě prokletí jednoho z nejlepších českých herců současnosti, že má divák v jeho případě přehnaná očekávání. Chce tedy sice sledovat napůl představení, ale také napůl Rodena, který ale v žádném případě není Nikdo. Postava Sama je tak napůl Hsiehem a napůl Rodenem a v tomto ohledu jde o kontrast významů, paradox, který inscenaci příliš neprospívá.
Přestože SAM je inscenací, které k dokonalosti ještě kousek chybí, je to bezesporu dílo zcela zapadající do koncepce Pražského komorního divadla, bez jehož existence by nevzniklo. Kamila Polívková projevuje mimo svého naprosto nesporného scénografického talentu také cit pro režii a SAM je inscenací, která má hlavu a patu a která rozhodně nedělá ostudu repertoáru.
Musím proto znovu opakovat, jak nesmírně je mi líto, že sezóna 2011/2012 je pro Pražské komorní divadlo sezónou poslední. Troufám si tvrdit, že podobnou koncepci a tituly do ní zapadající na českých jevištích dlouho neuvidíme, a je, myslím, jasné, jaká je to škoda. Mezi donekonečna opakovanými hrami Shakespeara, Moliéra a Čechova byli totiž občas nějaký Schwab, Handke nebo Schmitt nejen příjemným zpestřením, ale také tím, co české scény protínalo s těmi světovými. A nejen proto je SAM inscenací, kterou stojí za to vidět.
Katharina Schmitt: SAM. Překlad: Viktorie Knotková. Režie, scéna a kostýmy: Kamila Polívková. Dramaturgie: Hermann Seeler. Projekce: Štěpán Vodrážka. Hudba a korepetice: Sára Bukovská. Hrají: Karel Roden a Jan Dvořák. Premiéra: 27. dubna 2012 .
