reklama
 
 

Recenze: Lidice se dojímají nad vlastní ušlechtilostí

2. 6. 2011
Foto: Bioscop
Snímek o národní tragédii je producentský film
Doporučujeme

Recenze - Proč v roce 2011 musí vzniknout "národní velkofilm" o Lidicích, ví pravděpodobně jen jeho producent Adam Dvořák. Po rekonstrukci či revizi známé události neexistuje společenská poptávka a "velké odhalení" ohledně jediného přeživšího, které příběh slibuje, není ničím překvapivým ani nosným a neprolamuje žádné tabu.

Lidice vskutku představují v Česku zatím stále unikátní příklad "producentského filmu", kdy si jeden člověk vybere volný hotový scénář, najme si k němu režiséra a kameramana a protlačí látku do výroby. Obvyklá cesta v českém prostředí bývá, že režisér nenachází a nechce hledat scénáře, tudíž si něco napíše sám, pak shání producenta, často se jím napůl stane znovu sám a do štábu si přizve nejbližší kamarády.

Lidice tedy odpovídají spíše hollywoodskému modelu produkce a na základě toho chtějí být i velkým hitem. Kvůli tomu však své téma podávají tak, aby to vyžadovalo od publika co nejmenší vklad a spoluúčast. Útočí jen na nejnižší společný jmenovatel údajného dobrého vkusu, který se zaměňuje spíš s povinnou úctou a hlavně s tradičním dojímáním se nad vlastní ušlechtilostí.

Mentální rákoska

Jak kdysi napsal Marek Pokorný: "Jestliže se Lidice staly ve světě symbolem mechanického zločinu, jenž se děje s vyloučením emocí a svědomí, platí to u nás dvojnásob o osudu jména Lidice. Paradoxně právě toto slovo je pro mladší generace především prázdným zvukem a svistem jakési mentální rákosky, která setrvačně mýtila jakékoli živé vědomí souvislostí. Lidice se postupně staly zbraní nacionálního citového vydírání, provozovaného oficiální nomenklaturou, či tématem hodin výtvarné výchovy a kýčových plakátů."

Z celého filmového projektu sálá jen opatrnost "nezkazit velké téma", ale rozhodně ne osobní zápal pro věc. Když kvůli zdravotním problémům odstoupila režisérka Alice Nellis (Ene Bene, Výlet, Tajnosti, Mamas and Papas), která stihla ještě předělat původní scénář Zdeňka Mahlera, byl na její místo povolán Petr Nikolaev (Báječná léta pod psa, ...a bude hůř, Ve jménu krále).

S minimem času na přípravu pouze přeobsadil pár rolí (místo Marthy Issové dal přednost Veronice Kubařové, která mnohem lépe odpovídá typu "dívky, do níž se chlapec zamiluje na první pohled") - ale většina jeho invence byla použita opět jen do vytvoření "důstojného pomníku". Jistěže dnes už bez úlitby komunistické ideologii, ale na její místo nastoupilo nepovedené dvojité melodrama.

Kategorie národních velkofilmů, které otevírají historická traumata a dávají publiku prožít si zpětně katarzi, je sama o sobě už dost archaickou záležitostí a neustále se vrací otázka, zda na minulost pohlížet národnostní perspektivou. Existují státy (a národy), kde tento princip pořád silně rezonuje, proto například v Polsku mohl vzniknout snímek Katyň režiséra Andrzeje Wajdy. Toho ke katyňskému masakru váže i osobní zkušenost, neboť mezi popravenými byl jeho otec.

Podobně palčivě - ale zcela nenacionalistickým způsobem - pociťoval potřebu vyjádřit se k odsunu sudetských Němců po 2. světové válce Juraj Herz. Tvůrce, který stál vždy mimo ideologie, sám Žid, jenž přežil koncentrační tábor a mohl by mít všechny důvody k nenávisti vůči Němcům.  Jeho Habermannův mlýn je (bohužel) historicky lživý a inscenačně nezvládnutý film, ale je to dílo "s důvodem".

Instruktážní dokument

Lidice se vydávají do kin v počtu 27 kopií jako po řemeslné a technické stránce jeden z nejlépe udělaných českých snímků za posledních dvacet let, podobnou precizností se vykazují snad jen díla Jana Svěráka. Kamera Antonia Riestra (asistent u Amores Perros a Fridy, samostatně Normal, Czech Made Man) má světové parametry a snad nikdy u nás nebyly k vidění a slyšení tak dokonale nasazené postsynchrony.

Problém je ale právě v tom, že celý film vypadá jen moc hezky a úhledně. Existují přitom zhruba dva základní legitimní způsoby, jak pojmout na plátně masakr. Jeden vybičuje expresivnost a bude krutě útočit otevřenými obrazy, dlouhými záběry a hrůzu vepíše postavám do tváří. Po jugoslávské fresce Okupace ve 26 obrazech (1978) od LOrdana Zafranoviče či sovětském dramatu Jdi a dívej se (1985) od Elena Klimova už těžko jde točit něco slabšího; nezbývá než být na stejné úrovni, nebo jít ještě dál.

Druhý přístup oproti tomu nabízí velmi distancované, chladné modernistické snímky, které pojímají vraždění jako záznam mechanického plnění úkolů (za vzor se dají uvést třeba Hvězdy na čepicích od Miklose Jancsóa z roku 1967).

Kdysi dávno chtěl takto Miloš Forman natočit o Lidicích dílo ve stylu reportážního nebo instruktážního dokumentu, jako by ho pořídili sami nacisté. Neukazovat násilí do detailu, poněvadž to působí odpudivě (a pro vojáky demoralizujícím způsobem) - šlo by o "záznam" dobře provedené práce, obraz strojové efektivity. Myšlenka je to geniální a dnes pravděpodobně jediná (ú)nosná, pokud nechcete soupeřit právě s tituly typu Jdi a dívej se. Říkal jsem si, jak děsivou formu by tomu svým odosobněným přístupem dokázal vtisknout takový Michael Haneke.

Lidice režírované Petrem Nikolaevem a produkované Adamem Dvořákem zkouší tak trochu o obojího - vidíme tu odtrhávání dětí od matek, klapot psacího stroje úředníka evidujícího majetek i nástupy lidických mužů před popravčí četu, výstřely a padání těl. Ani v jednom ale snímek není důsledný. Mašinérie smrti nikdy nepůsobí dehumanizovaně, neustále nás něco nutí soucítit s vesničany (což by právě onen pouhý chladný záznam nedělal). Naproti tomu žádnou postavu nesledujeme dostatečně dlouho, aby její utrpení a smrt vyvolávalo intenzivní pocity; jde vlastně jen o soubor zkratkovitých ilustrací.

Skoro žádná krev, jen sladký sirup

Masakr sám navíc trvá velmi krátce, což si jistě leckdo bude omlouvat tím, že "umění nemusí ukazovat všechno", ale zde ony náznaky vedou jen k tomu, že se násilí a děsivost momentů nezaryjí pod kůži. Lidice jsou druhem filmu, kde člověka zasáhne kulka, neobjeví se skoro žádná krev a po zásahu člověk padá okamžitě mrtev na zem. Hrůza podobných okamžiků je ale dána naopak agónií a nedokonalostí stroje na zabíjení (viz například kniha Jonathana Littella Laskavé bohyně). 

Přitom film jinak chce být realistický a expresivní, ale v těch nejdůležitějších momentech jednoduše ucukne. Nechce být drásavý, jen ušlechtilý a pro jistotu mrtvoly zalévá ještě nasládlým hudebním sirupem. Vůbec hudba tu dokonale ničí jakýkoli hlubší dojem už  proto, že zní téměř neustále. Dílo zkázy pak dokoná nikoli hořící benzín, ale ustavičně zpomalované a trhané záběry.

Dokonce by se dalo říct, že snímek Lidice z roku 2011 by se mohl líbit nacistům - protože přesně takto fešácký masakr by vyhovoval jejich "vkusu". Vyznívá to o to paradoxněji, když si uvědomíme, že ideologie díla zůstává jinak tupě protiněmecká.

U vraždícího komanda sice těžko očekávat projevy lidskosti, ovšem dílo odehrávající se nejenom v Lidicích, ale i v Praze, neobsahuje žádného "normálního Němce", jen bestie a poslušné roboty. Vzniká tak velmi černobílý obraz okupace, v němž proti sobě nestojí různé typy nacistů a "ti ostatní", ale jen Němci a Češi; přičemž nějak se vytratí i židé. Vysvětlení v duchu "ale takhle to tedy bylo", spadá do rámce tzv. naturalizace ideologie, tedy potřeby vytvářet "obraz nepřítele" jako "přirozený", i když je vytvořený právě omezeností fikce.

Ne úplně nezajímavý je i antiklerikální postoj - v původním Mahlerově scénáři je dokonce farář vylíčen vyloženě jako karikatura, když se při vraždě křižuje za talířem s husím stehnem. Mnohé tyto motivy svým způsobem vidění a uvažování patří hluboko do minulého režimu, přestože se dílo jinak snaží být revidující.

Když před časem unikl anonymní posudek na upravený scénář Alice Nellis, spustil se kolem povyk, že jde o novou cenzuru a návrat totalitních praktik (obviňovat však z kádrováctví text psaný z citlivé a duchovně založené pozice je spíš znakem vlastní vrcholné necitlivosti a kulturní ignorance). Neztotožňuju se s pateticky archaickým tónem onoho posudku, jehož autora neznám a netroufám si odhadnout, ale souhlasím se smyslem toho, co v něm bylo napsáno.

Mimochodem, při psaní recenzí si pravidelně ukládám za povinnost nevyžadovat od autorů jiné filmy, než byly natočeny, snažím se naopak pochopit, co má dílo přinášet v té podobě, v jaké vstupuje do kin. Ale v případě Lidic opravdu přes veškerou snahu nechápu, čím mají být přínosné. "Zobrazit nějaké historické téma" či "zaplnit bílé místo na mapě" nestačí, v umění je vždy nejdůležitější ono "jak". Jsem přesvědčený, že Lidice neměly vzniknout buď vůbec, nebo by rozhodně měly být pojaty úplně jinak než jako banální selanka, kterou budou mučeny děti na povinných školních představeních.

Jak napsala kolegyně Alena Prokopová, Lidice jsou "poctivě udělanou školní pomůckou, která se stará o to, aby jí nešlo nic vytknout" a zároveň "divácký hypermarket, kde nesmí chybět žádný typ základního zboží" - ale přitom se obávám, že pro mladší generaci (tedy mladší než moji, která nebyla ve škole důkladně indoktrinována) bude příběh značně nesrozumitelný.

Veškeré explikace tvůrců, že nechtěli točit historický dokument ani válečný film, nýbrž osobní drama obyčejných obyvatel jedné malé středočeské vesnice, ale selhávají v tom, že ona osobní rovina a lidské drama takřka vůbec nefungují.

Velká antická tragédie

Tady se musím omluvit, že nyní budu zabíhat do hnidopišských detailů, ale bohužel mě rušily natolik, že je musím vypíchnout.

Děj se točí kolem postavy Františka Šímy (Karel Roden), který nechtěně (?) zabije při hospodské rvačce svého syna, jde do vězení a zde se nevědomky vyhne masakru vesnice. Příčinou rvačky má být to, že Šíma má ochrnutou manželku, a tak si najde milenku, což těžce nese syn Eda.

Rvačka a vražda se ovšem odehrají hned jako druhá scéna, kdy vlastně nevíme, kdo je kdo. Navíc je nasnímána tak, že to vypadá, že Šíma jde po synovi s nožem a zabije ho úmyslně (domýšlíme si ze zvuků mimo obraz). Konflikt vybublá z ničeho a následné opakované scény naopak naznačují, že šlo o nešťastnou náhodu. Nevíme ovšem, jestli si tím Šíma omlouvá vinu a jde o jeho vnitřní verzi události, nebo onen návrat zachycuje pokračování toho, co vidíme napoprvé.

S motivem se každopádně dále nijak nepracuje a "velká antická tragédie" mizí do ztracena. Zkrátka, jak nešikovně zahodit dramatický potenciál... Nehledě na to, že motiv vraha z vášně, který přežije neosobní vraždění, má sice reálný předobraz, ale přesto vyznívá trochu prvoplánově, aby tu nechyběl didaktický "morální paradox".

Rovněž dramatická pointa Šímova návratu do míst, kde stála vesnice a nyní jsou jen zasněžené lány, selhává v základní návaznosti - propuštěný vězeň se na ono místo nechá dovézt autobusem. Na to, co se asi tak muselo honit hlavou autobusákovi, který cestujícímu neprozradil, že cílová stanice už neexistuje, rozvinul už zábavnou úvahu kolega František Fuka. Tato scéna má své rozumné vysvětlení (spočívající ve znalostech toho, jak fungovala ve 40. letech hromadná doprava), ale to by se ke každé vstupence musela dávat brožurka jako v opeře.

Odkud se vzalo to světlo

Primární pro Nikolaevovu režii (ale i Mahlerův scénář) totiž je, že dávají vždy přednost čemukoli efektnímu a prvoplánově krásnému před něčím přirozeným, obyčejným, logickým či kauzálně věrohodným.

Takto se tu vyskytují scény a záběry typu, kdy Šímu po válce odvážejí ze znovuobnovovaných Lidic, aby nenarušoval svou existencí pietní akt za mrtvé, auto jede směrem od Lidic, vojáci vysadí Šímu uprostřed polní cesty a ujíždějí znovu dále od Lidic kdovíkam. Vysvětlení by se dala najít; první, co ale člověka napadne, je, proč se, sakra, auto nevrátí zpátky? Jen proto, aby Šíma mohl v jednom záběru být vysazen, zůstal stát a dívat se na horizont?

Když se zase zastřelí konfident, musí hodit "jidášské peníze" do kamen, a to přesně tak, aby Šíma po příchodu místnosti viděl, jak se hořící bankovky válejí v malebné kompozici po podlaze a mezi nimi leží mrtvola s krásně čistým průstřelem hlavy. Sebevrahovo načasování, předvídavost, že bankovky vylétnou k kamen a vůbec cit pro estetično (tedy třeba nerozstřelit si hlavu na kaši) nelze než obdivovat.

Efektnost za každou cenu nabízí ostatně hned úvodní "erotická" scéna, která spočívá v tom, že ze sebe Karel Roden se Zuzanou Fialovou strhávají ve včelíně oblečení, narážejí do zdí, shazují věci na zem, ale aniž je možné, že by mezi nimi došlo ke sexuálnímu aktu, z nějž by mohli mít i potěšení, celá "akční" sekvence končí (ejaculatio praecox?). Ve zlatavém světle si milenci něco zašeptají (Roden samozřejmě opět celý film pouze šeptá nebo mlčí) a pak jedním střihem vychází Šíma ze včelína a venku je modrá tma. Odkud se před pár vteřinami vzalo ono zlaté světlo, není známo.

Všechno toto rýpání v detailech, které by mohlo pokračovat, se snaží jen naznačit, že Lidice jsou film čistě estétský, ale rozhodně ne umělecký. Proto se bude cítit osloveno pouze publikum, jež se rádo a bez pomoci vlastní představivosti nechá hýčkat reklamně povrchními obrazy a k emocionálnímu prožitku mu stačí hrubě načrtnuté skici. 

Se stejnou citlivostí tak konstatujme, že jiným divákům asi nezbude než se obrnit velmi cynickým vtipem, že na Lidice do kina nemusejí a raději si je od někoho nechají vypálit.

Lidice
Lidice
Žánr: Drama, Historický, Válečný
Režie: Petr Nikolaev
Obsazení: Karel Roden, Zuzana Fialová, Roman Luknár, Zuzana Bydžovská, Ondřej Novák, Norbert Lichý, Veronika Kubařová, Václav Jiráček, Jan Budař, Joachim Paul Assböck, Sabina Remundová, Milan Kňažko, Pavlína Štorková, Marek Adamczyk, Jiří Vobecký, Jiří Ployhar ml., Karel Zima, Bořík Procházka, Adam Kubišta, Ludmila Šafářová, Ondřej Havel, Marika Šoposká, Jan Vondráček, Miroslav Hanuš, Mariusz Osmelak, Anna Kratochvílová, Šárka Teplíková ad.
Délka: 126 minut
Premiéra ČR: 02.06.2011

autor: Kamil Fila

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama