Recenze - Robert Langdon má problém. Zrovna se probudil na nemocničním lůžku se střelným poraněním na hlavě a bez vzpomínek na posledních šestatřicet hodin. Co dělá ve Florencii? Kdo ho chce zabít? Proč má jeho sako najednou tajnou kapsičku? Než dostane odpověď byť na jednu jedinou otázku, musí prchat spolu s mladou lékařkou Siennou Brooksovou před neznámou vražedkyní... a pak i před vlastní vládou.
Slavný symbolog a harvardský profesor stvořený Danem Brownem, synem středoškolského matematika a bývalým učitelem angličtiny (ne že bych se snažil poukazovat na léčení nějakých komplexů, prostě mi to dobře zní), se dočkal již čtvrtého knižního dobrodružství, tentokrát s titulem Inferno. Mnohým čtenářům se to nezdá mnoho, ale Šifra mistra Leonarda je jedním z největších bestsellerů posledních sta let.
Což je skutečnost, která mne vždy donutí vzpomenout na film Magnólie, kde v jednu chvíli začnou pršet žáby a jedna z postav pronese: „Takový věci se prostě občas stávají."
Samozřejmě, že úspěch Brownových knih má i nějaké racionální vysvětlení - kromě žido-bolševického spiknutí a černé mše vatikánských satanistů mě napadá i mileniární posedlost globálními spiknutími, z které čerpaly již blahé paměti Akta X. Ale dost obecného povídání. Před námi je Inferno.
Zběsilý souboj. Ale s kým vlastně?
Nejnovější Brownům román se z velké části odehrává ve Florencii, městě Medicejských a mnoha slavných renesančních umělců. A pochopitelně ve městě Danta Alighieriho. Právě dílo tohto geniálního básníka (a díla jím inspirovaná) tentokrát skrývá většinu nápověd a šifer, které musí Langdon během krátkého časového úseku rozluštit.
V sázce je přitom, jak jinak, osud světa. Tak trochu šílený vědec Betrand Zobrist totiž dospěl k závěru, že lidstvo je přemnožené a spěje k zániku. Pokud tedy nedojde ke snížení stavů. Radikálnímu. Někde tudíž schoval virus, který se o to postará. A pak si drze spáchal sebevraždu. Proč drze?
Protože románu, hrdě se stavícímu na vrchol thrillerového potravního řetězce, tak náhle chybí padouch. Což je v rámci žánru problém. Dan Brown nám sice nabídne jakéhosi „probošta" a jeho tajemné Konsorcium, ovšem tento zloduch si v rozhodující chvílí raději naleje po několika letech abstinence skleničku alkoholu - což pak ještě několikrát zopakuje. Román díky tomuto triku obšlehnutému ze „soap oper" může vesele nabobtnat o několik desítek stran a čtenář zavzpomínat na docenta Chocholouška a jeho omluvu, že tohle se děje maximálně...
Ne, Dan Brown ten film neviděl, z toho ho nepodezírám. To maximálně z křečovitého pokusu o humor - třeba když zazní návrh, aby Langdon napsal Padesát ostínů symbologie, nebo když si po rozhovoru se šéfkou Světové zdravotnické organizace oddychne, jak je rád, že Vatikán nesnáší také někoho jiného. Ale to jsou jen záblesky. Jinak je to přehlídka starých autorových triků, které používá k údajně dosud nejtemnějšímu Langdonovu příběhu.
Podobná prohlášení jsou samozřejmě už dávno oblíbenou vyprázdněnou frází autorů sérií (vhodné nasadit tak po třetím dílu, což tady sedí), ale Brown se aspoň snaží to doložit neustálými zmínkami o apokalypse, černé smrti, peklu, očistci a tak...
Nepochybuji, že vzhledem k úderným kapitolkám, jež mají v průměru necelé čtyři stránky, a tikajícím hodinkám časového limitu, který Zobrist svým pronásledovatelům zanechal, si toho někteří nevšimnou, ale Inferno je hodně pohodová, vlastně sluníčková kniha.
Možná máte pocit, že jsem nespravedlivý, zaujatý nebo prostě nepřejícný. Lidé to přeci mají rádi, ne? Jenže román si vetkl na úvod motto, že v nejhlubším pekle skončí ti, kdo si v časech mravní krize zachovávají neutralitu... Takové časy nepochybně panují vůkol a já v pekle skončit nechci. Takže do Browna kopu pro spásu své duše.
Prohlídková trasa B: Nastupovat!
Problém přitom nevidím v tom, že Brown krade čtenáře lepším dílům. Tahle logika nikdy nefungovala. Jak napsal Andrzej Sapkowski - když neuvedete do kin Star Wars, neznamená to, že všichni ti lidi půjdou na Bergmana. Nevidím problém v tom, že slovy božské wikipedie, údajně rozmělňuje motivy „vypůjčené" z jiných autorů, jednak viz výše a druhak je originalita minimálně od dob, kdy Shakespeare vykradl ve svých hrách půlku Evropy, hodně přeceňovaný pojem. Co mi opravdu vadí je Brownova zrada na čtenářích a na sobě samém.
Jeho thrilleru, jak už jsem uvedl, chybí padouch. Částečně jej nahrazuje přízrak tušené zkázy (protože i probošt od určité chvíle doslova vyšumí), ale v závěru se nám dostane krutého podrazu, a ze závodu o čas se stává poklidná procházka, při níž se Langdona mění v ležérního psychoterapeuta, aniž bych pochopil, co ho k tomu vede.
Hlavní zádrhel však spočívá v konceptu celé série. Langdon neustále prchá, především s lepou děvou po boku, a to tak, že i Bourne by se zadýchal. V jeho patách jsou zabijáci, policisté i florentští holubi, úniků na poslední chvíli dvanáct do tuctu... a přesto ejhle, vždy se najde čas zastavit před nějakým tím klasickým dílem světového umění a vypotit „učenou" přednášku. Podesáté už celkem směšné.
Veškeré langdonovky jsou přitom v podstatě o navození několika iluzí. Primo: Langdon je alfa vědec (a alfa samec). Secundo: dostáváme se s ním do zákulisí světových dějin - a to nejen v rovině konspiračních teorií, vedle kterých ty o Vesmírné drůbeži vypadají celkem reálně, ale i prakticky, když se Langdon neustále pouští do soukromých prohlídek a do uzavřených depozitářů za zdmi běžně dostupných prostor... přestože vidíme jen to, co je běžně dostupné na dva kliky na internetu.
No a tercio: víme, že většina toho, co čteme, je blbost, ale věříme Brownovi, že nás dovede mistrně obalamutit a citlivě vybere, co si může dovolit upravit, zveličit či zamlčet, aby bylo propojení s rychle pádícím dějem co nejvěrohodnější... A právě třetí pilíř je ten nejdůležitější a v Infernu těžce selhávající.
V tomhle Pekle není Brown sám
Předně je třeba říct, že ani odpočinková - nebo právě odpočinková - četba, kterou Dan Brown psal, píše a psát bude, nesmí spoléhat na náhodu víc, než je zdrávo. Musí mít vnitřní logiku. A ta logika nesmí být: postavy jsou blbci a čtenář to vezme. V Infernu bohužel jakýkoliv smysl jednání supertajných, supervýkonných a superinteligentních postav a organizací nejlépe funguje v Langdonových delirických vizích.
Jakmile se ale autor pustí do vysvětlování, jak to skutečně bylo v reálu, začíná si Annie Wilkesová z Kingova románu Misery brousit nůž... já jsem zuřivě listoval, slovy profesora Tolkiena, tam a zase zpátky a nakonec snahu pochopit vzdal. O to víc času mi pak zbylo všímat si dalších selhání, v nichž však není Brown ani zdaleka sám.
Jeho román, který staví na dojmu jakési fundovanosti, se totiž těžce ztratil v historii. A nejedná se jen o komplikovaně do Danta zpětně vložených indiciích (v podstatě tu Langdon nerozebírá dílo, ale falzum nebo v nejlepším pastiš) či až gargantovské zlehčování (například pozadí sporu ghibellini vs. guelfové). Ovšem dočíst se, že benátský dóže Dandolo přinesl v roce 1204 dobytím Konstantinopole velikou slávu římské říši (!!!), nebo že Hagia Sofia byla založena roku 360 (naštěstí aspoň našeho letopočtu), to prostě bolí. Stejně jako na jedné stránce dva odlišné údaje o dobytí hlavního města Byzance...
Jsem ochoten uznat, že Brown není kovaný v byzantské historii, ale bohužel tato pomýlení těžce podkopávají jeho pozici v oblastech jiných, kde by i kovaný být mohl. Což je ve chvíli, kdy se úspěch knihy přímo rovná naší ochotě nechat se mystifikovat a opíjet pseudofaktickými rohlíky, fatální. A je zcela jedno, zda tyto chyby padají na hlavu autora nebo jeho redakce, protože v obou případech je výsledný dojem stejný: človíček spokojený se sebou samým si napsal další knihu a jiní spokojení človíčci mu ji vydali bez ptaní.
Otázka zní, kolik spokojených človíčků s tímto přístupem zůstane na straně fanoušků po přečtení novinky. Pro Browna bude asi jen dobře, že byzantské památky dnes zná víc lidí z klasické filmové bondovky Srdečné pozdravy z Ruska než ze školních škamen... nebo aspoň té wikipedie. Což je asi nejsmutnější. Že Brown nesahá po kotníky Ecovi, to nemá cenu ani řešit, ale dostat na frak od wiki? Ouč, ouč, ouč.
Dan Brown, Inferno, př. Michala Marková a David Petrů, Argo, Praha 2013, s. 422.
