Za 11 dní trvání festivalu není v silách ani největšího divadelního nadšence stihnout vše. "Každý si musíme vybrat, co je nám nejbližší," konstatuje Fantová.
Pražské quadriennale se koná na třech místech v metropoli. Hlavní výstava zemí a regionů je, stejně jako ta studentská, umístěna v holešovické tržnici, výběr z divadelní architektury lze vidět ve Veletržním paláci, kdežto představení a dílny se odehrávají v prostorách DAMU. Odsud se divadelní program přelévá i na veřejná prostranství.
Vše zahájila střídmá, trochu komická performance, která měla blíž studentskému happeningu než velkolepému otevření světové výstavy. Performer ve zlatých šatech a blond paruce osedlal mechanického rodeového býka ohrazeného měkkým polstrováním. Jednou rukou se držel sedla, ve druhé svíral megafon. "Voláme všechny scénografy a designéry, aby svrhli dogmata a zrušili pravidla," vyzýval anglicky tak dlouho, dokud býk ze svého hřbetu neshodil jeho.
Angličtina je všudypřítomná, ve třech halách číslo 11, 13 a 17 holešovické tržnice vládne ruch trochu jako na veletrhu. Národní expozice oživují performance, kolem postávající autoři zapřádají hovory s návštěvníky, pozornost budí i technologické efekty.
Záleží, kterou stranou a skrze jakou halu se člověk do výstavy ponoří. Jeho první dojem ale může být, že se ocitl v třídírně odpadů. Recyklace a pouliční estetika už napevno přešla do rejstříku designérů, ty divadelní nevyjímaje. Chaotické expozice jsou nejnápadnější, najdou se ale i chladně estetické, i růžově líbivé.
Ocelový chlad s měkkou intimitou spojuje expozice Portugalska. V pracovní buňce stojí stůl s otáčecí židlí a lampičkou. Jsou potažené ježatou, ocelově lesklou chlupatinou, na kterou si ale nikdo sednout nechce. Nejedná se o textilní vlákna, nýbrž hroty tisíců špendlíků. "Látka" se navíc vlní a vydává zvuky, jako by odrážela tajemné impulzy sesílané z mraku zavěšeného nad stolem.
Za ním se otevírá vstup do těsného labyrintu chodbiček, lákavých svým hebkým obložením a tlumeným osvětlením vyzařovaným tisíci světelnými tečkami na konci ohebných tyčinek. K jakému divadlu by se něco takového hodilo? Úřednicky odcizenému a v hloubi vřelému, až erotickému? K něčemu od Franze Kafky?
Zástupci Slovenska zobrazují zkázu světa, v níž velkou roli hraje polystyren. Tým kolem košického Divadla Na Peróně vytvořil s architektonickým studiem Doxa černou polystyrenovou krychli, která je dutá. Několika dírami lze nahlédnout dovnitř. Tam performeři třikrát za den kutají jako trpaslíci, lžičkami a sekyrkami rozšiřují vnitřní prostor.
"Inspiroval nás sochař Michal Machcinik, který vyplňuje různé dutiny pur pěnou a ze získaného tvaru pak odlévá prázdnotu," říká herec Peter Kočiš. Pur pěna se, stejně jako polystyren, využívá k zateplování domů. "Domovy si zateplujeme, děláme je nedostupnými pro vlivy přírody, vlastně se od ní izolujeme," objaňuje Kočiš, proč expozici nazvali Home is Warmth.
Hlavním tématem je prý chamtivost, rozšiřování osobního prostoru na úkor okolního světa, ze kterého nakonec nic nezbude. Podobně to možná dopadne se slovenskou polystyrenovou krychlí.
Poslední plechovka
Promyšlenou instalaci plnou odkazů na podvědomě známá, ale málo vlídná místa nabízí česká expozice. Vytvořil ji výtvarník David Možný, který toho donedávna o Pražském quadriennale mnoho nevěděl. Svou práci nazvanou Limbo Hardware poprvé ukázal předloni v brněnské Fait Gallery na výstavě Blink of an Eye. Teprve pak mu někdo doporučil, aby se přihlásil do soutěže na českou expozici.
Přestože jde o čistě uměleckou věc, do scénografické přehlídky se skvěle hodí. Do velkého čtvercového kontejneru s jednou otevřenou boční stranou umělec naštosoval šest přepážek oddělujících sedm uzoučkých pokojů. Spíš chodbiček, do kterých se protáhne jen dítě nebo velmi útlý dospělý.
Dokonale věrné materiály evokují veřejné interiéry, v nichž se člověk obvykle nemá potřebu zdržovat. Přesto na první pohled pozná, kde to je - chodba v paneláku s výtahem na konci, výseč bankovního prostoru, hotelová chodba s anonymními dveřmi, předsíň starého bytu, kancelář, herna a ještě jedna temná místnost s překvapením.
"Člověk kráčí průřezem těch prostorů, podobně jako umí filmová kamera prostupovat zdí z jednoho pokoje do druhého," dává Možný nápovědu, jak si dílo užít. Pro Limbo Hardware, nazvané podle latinského limbus označujícího předpeklí, sbíral co nejvěrnější materiál.
Dlaždičky a výtahové dveře z bouraného domu, hrací automat ze zrušené herny, správný odstín omyvatelné šedozelené barvy na zeď. "Je to plastický nátěr linkrusta, odstín 5620, jaký se používal v 70. letech. Koupil jsem ho v Brně se slevou, asi poslední plechovku. Když jsem potřeboval další, už se nedala nikde sehnat," upřesňuje David Možný.
Filipínské karaoke
Národní expozice působí různorodě. Některé státy jako Česko vsadily na jedno dílo, jiné daly přednost představení svých divadelních osobností, což je příklad Číny. Její samoobslužný stánek ukazuje scénografii dvanácti tamních autorů. Každý se prezentuje jedním strojkem na kliku podobným flašinetu. Po roztočení kliky se však místo písničky rozvíří štos potištěných kartiček ilustrujících dílo tohoto tvůrce.
Velkou pozornost přitahuje ukrajinská expozice. Uvnitř se line intenzivní vůně čerstvé trávy, jíž je osazena podlaha. Několik samostatných objektů může být scénografickým prvkem inscenace o současné válce. Například radiátor, pod nímž se nachází několik hrnků. Návštěvníci si mohou z ventilu topného tělesa natočit vodu, a pokud mají odvahu, tak se i napít. Podobně jako to z nedostatku pitné vody dělali obyvatelé Mariupolu při nedávném obléhání ruskými okupanty.
Ne všechny výstavy států se povedly. Na prázdném místě, kde se měla představit kuvajtská delegace, je pouze cedulka s dosti komplikovaným vysvětlením, ve kterém stojí cosi o nedostatku pochopení pro moderní umění.
Studentská část Pražského quadriennale se nejvíce přizpůsobila prostředí. Na prostranství mezi halami holešovické tržnice vyrostly desítky stánků, jeden bláznivější než druhý. V jednom se motá složitá síť z barevných klubíček, další je nepříliš stabilně vyhlížející vyhlídkovou věží, dál je rozebrané auto proměněné v projekční kiosek.
Studentské expozice lákají nejen "designem", u děl často postávají mladí autoři, ochotně vysvětlují a zvou návštěvníky, aby přistoupili blíž. "Zpíváte ráda? U nás všichni milují zpěv. Tohle je náš profesor," říká mladík před pestrým filipínským stánkem ověšeným sladkostmi. Ukazuje na muže v obleku, jenž nedbá na svůj seriózní zjev a mezi regály plnými zboží s oslnivým úsměvem a velkým zaujetím zpívá karaoke.
"Jestli nechcete zpívat, můžete si alespoň vybrat něco z našeho stánku. Tyhle sušenky jsou na Filipínách moc oblíbené a tenhle vějíř je upleten z palmových listů," říká dál průvodce a stanovuje cenu: "Vyberte si cokoliv a nechte nám tu něco svého".
Pražské quadriennale se koná od roku 1967, jednou za čtyři roky díky němu do Prahy přijíždějí scénografové ze všech koutů světa. Poslední ročník v roce 2019 navštívilo 20 tisíc platících včetně osmi tisíc profesionálů ze 106 zemí. Doprovodný program, výstavy a performance zhlédlo dalších 50 tisíc osob.
Nynější patnáctý ročník má téma Rare jako název pro umění "unikátní, jedinečné a zvláštní". Zadání festival splňuje i mimo soutěž. Festivalové ocenění Zlatá triga bude vyhlášeno toto úterý, v pátek 16. června je pak Pražské quadriennale přístupné zdarma. Otevřeno má do půlnoci.
