„Pracuji s AI, ale kreslení je pro mě ta nejlepší věc na světě,“ říká indický umělec

Indický umělec a herní vývojář ve svém umění kombinuje klasickou kresbu, skulptury z montážní pěny i virtuální svět umělé inteligence. Osobně nevidí mezi tzv. vysokým a nízkým uměním rozdíl.

Když galerijní výstava nabídne interaktivní simulaci AI a již zmíněný kooperativní herní svět, laik může nabýt dojmu, že si Rahal chvíli pohrál s promty, a umění bylo na světě. Opak je ale pravdou. Indický umělec nevytvořil zmíněná díla s pomocí umělé inteligence, ale AI pro tyto exponáty sám naprogramoval.

Vytvářet videohry jsem se naučil díky YouTube

„V tomto případě vytvářím samotnou AI za účelem interakce s návštěvníkem. Tvořím program, jehož součástí je umělá inteligence, nikoli naopak,“ vysvětluje. Přiznává, že rád zkouší nové věci, a pokud se za pár let objeví technologie, která bude tak snadno dostupná, jako je dnes AI, rád se ji naučí používat. 

„Vytvářet videohry jsem se naučil díky YouTube. Programovat už jsem uměl, programuji v C++, a různá herní prostředí se dají na herních tržištích sehnat zdarma. Tvorba hry je podobná, jako když vytváříte film. Mám na to software, kde ve statickém 3D prostředí vytvářím krajinu a postavy. Když chci, aby se něco hýbalo, musím tomu přidat script tool. Pohyb pak programuji v těchto scriptech. Script je něco jako mozek té postavy ve hře. A ten script píšu sám,“ vysvětluje umělec. 

Zobrazit
9 fotografií

Na výstavě zaznívá v rámci jednoho díla píseň, která reaguje na návštěvníky v místnosti. Píseň ale není vytvořena umělou inteligenci, je to reálný lidský hlas, až následnou modulaci zvuku tvoří program.

Přestože Sahej Rahal působí na prestižní Kalifornské univerzitě a její UCLA Game Lab, která podporuje tvorbu her a výzkum s nimi související v kontextu experimentálního umění a designu, nepovažuje se za technooptimistu. „Nemám čistě pozitivní nebo negativní názor na AI. V mých simulacích AI nepracuje stylem, jakým pracuje ChatGPT. Způsob, jakým jsou prezentovány modely LLM, je marketing, aby se tyto modely mohly prodávat jako produkt. V Indii se AI přidává teď do všeho. Je tam seznamovací aplikace, která má v sobě zabudovanou AI a funguje tak, že do ní nahrajete svoje CV a ono vás to s někým spáruje na základě údajů z vašeho životopisu,“ popisuje Sahej směs LinkedInu a Tinderu. 

„Taky jsem potkal kluka, který se s pomocí LLM snažil odhadnout výsledky fotbalových zápasů. A tak mu říkám: ‚Ok, takže jsi naučil počítač, jak se dívat na televizi. A dál?‘ Když hrajeme fotbal nebo se snažíme najít si partnera, stáváme se zranitelnými. Je tam element náhody, možnost, že to nevyjde. Jít do toho risku je velmi lidské. Ale AI je nám prodávána jako nástroj, který odstraní všechny nejistoty a úzkosti v našem životě. Umělá inteligence přitom nemůže nahradit lidské interakce,“ uzavírá Sahej.

Michelangelo, komiksy a videohry

Malého Saheje si lze představit jako zvídavého kluka s tužkou v jedné ruce a s knihou v druhé. „Kreslím od doby, kam mi sahají vzpomínky. Kreslení je ta nejlepší věc na světě,“ tvrdí dnes s jistotou. Ke studiu malby se dostal už jako freelancer, grafik a škola ho pak přivedla k instalacím a performativnímu umění, které se stalo jeho hlavním zájmem.

Stejně nadšeně vzpomíná, jak ho jako dítě zasáhla sochařská práce Michelangela, ale třeba taky komiksy a videohry. „Rozumím důvodům, proč koncept vysokého a nízkého umění existuje, ale součástí toho je elitářství a potřeba vytvořit hodnotu uměleckého díla pro trh. ‚Tady máte něco komplikovaného a složitého na pochopení, tak si za to naúčtujeme milion dolarů.‘ Separace vysokého umění je hnaná potřebou trhu víc než čímkoliv jiným,“ přemýšlí Sahej nad hranicí mezi hrou a uměním. „Výhodou je, že když se s uměním potkáte v galerii nebo v muzeu, je tam už vytvořený prostor pro rozjímání, ať už o tom umělci nebo díle něco víš, nebo ne. Zatímco když narazíš na něco na Instagramu, sotva se tě to dotkne, protože nebudeš mít tolik času a prostoru nad tím přemýšlet, další rozptýlení už je na cestě.“

Rád si pohrává s myšlenkou, že zvláštní stvoření z jeho pláten se potkávají s těmi na stěnách Rudolfina. „Když se podíváš na malby na stropě Rudolfina, někteří tvorové vypadají trochu jako andělé, mají andělská křídla, ale některé postavy mají třeba i křídla netopýrů a místo nohou mají větve nebo kořeny. Fascinuje mě představivost lidí, kteří tohle namalovali. Prostě je ze své hlavy nakreslili s tak dokonalým důrazem na detail. Nejzajímavější je pro mě představa, že ty postavy nemají možná znamenat nic konkrétního. Možná mají představovat jen to, jak úžasná naše představivost umí být,“ líčí Rahej své dojmy z galerijního prostoru. 

Osmatřicetiletý umělec je odjakživa velkým milovníkem mytologií celého světa. Prohlašuje o sobě, že je „nerd mytologií“, miluje např. fantaskní literaturu Jorge Luise Borgese. „Borges psal krátké příběhy, které jsou jako palindromy, nekonečně mnoho příběhů v příběhu. Také je autorem fiktivní encyklopedie, kde je popsán svět. Každý rok si říkám, že už jsem od něj četl všechno, ale vždy v jeho příběhu objevím nějakou novou dějovou linii.“

Související

Mýty i AI. Indický umělec Rahal zve v Galerii Rudolfinum za hranice města času

Nemažme část historie tím, že zboříme budovu

Láska k příběhům celého světa, stírání hranic mezi reálným a imaginárním, mezi iluzemi a fakty; přesně to charakterizuje výstavu Saheje Rahala Beyond the City of Time (Za hranicemi času). Můžete si tu vyzkoušet zahrát hru, kde otestujete koncept vzájemného demokratického ovlivňování, nebo se propojit s obrazovkou skrze metalickou desku s rytinami. Směr prohlídky není daný a texty na stěnách nejsou vysvětlující. Záměrně.

„Mám komplexní vztah k velkým příběhům mýtů i modernismu. Velké indické mýty (jako Ramayana a Mahábhárata) jsou teď v Indii využívány jako motor pravicové politiky. Jsou to skvělé příběhy plné představivosti, kde lze najít snad všechny odstíny lidského vyjadřování. Jsou nádherné. Ale některé aspekty těchto mystických příběhů jsou využívány jako zbraně politiků. Snaží se vyvolat sentiment po velké, mystické Indii,“ popisuje Rahal.

„Podobně komplikovaný vztah mám například k modernistické architektuře. Miluji ji, ale taky vím, že Corbusier ji v Indii mohl vytvořit proto, že tamní vesnice byly zničeny. Měli bychom tedy modernistickou architekturu zničit a odstranit? Samozřejmě, že ne. Dnes už je to naše historie. Je součástí sdílené historie lidstva. Jednou jsme těmito věcmi prošli. Nemůžeme smazat část historie tím, že zboříme budovu,“ uzavírá Sahej Rahal a zároveň tím připomíná své přesvědčení, že pokud se slepě neodevzdáme umělé inteligenci, ale zůstaneme věrni i obyčejné tužce a knihám, nemáme se čeho bát.