Spousta z nich spojuje umění s aktivismem, vybírají si přehlížená společenská témata, pro něž hledají naléhavý způsob vyjádření. Klasická malba a socha jsou v menšině, nejčastěji tvůrci vystavují videa, instalace, kresby, záznamy performancí. "Zajímá nás, zda umění může zprostředkovat zážitky, které jsou nám cizí, se kterými nemáme zkušenosti," říká Tereza Stejskalová, která je s Vítem Havránkem kurátorkou bienále.
Mezinárodní přehlídku pořádá instituce s osmnáctiletou historii Tranzit.cz, jež patří do sítě kulturních neziskových organizací ve střední a východní Evropě. Tranzit je finančně podporován Nadací Erste, která také sponzoruje bienále. Spolupořádá jej Galerie hlavního města Prahy.
Nepříjemná blízkost
Přibližně čtvrtina děl vznikla "na zakázku" přímo pro bienále. Dominují témata týkající se žen, ženské práce a péče, života menšin, především Romů a Vietnamců. Tou elegantnější ze dvou hlavních částí je výstava ve druhém patře Městské knihovny. Galerijní prostor nechává divákům jistotu známého a zavedeného světa výstav. I když kurátoři dopředu varují, že zvolené motivy - péče, intimita a blízkost - nemusejí být vždy příjemné.
K takovým patří videoinstalace Jihoafričanky žijící v Berlíně Candice Breitzové. Jmenuje se Labour, což má dva významy - práce a také porod. Umělkyně natočila čtyři porody, jejichž závěrečné fáze představuje divákům. Ti předtím, než se odváží za plentu, odevzdají své mobily. Autorka se tak jistí, že intimní chvíle čtyř matek nebude nikdo další natáčet a zveřejňovat.
Voyeurský zážitek je jednoznačně nepříjemný, filmy totiž běží pozpátku. Překvapivě děsivější než pohled na novorozence, znovu bolestivě nadouvajícího matčino břicho, je obrácená zvuková stopa.
Obrácený "postup" díla má vysvětlení v Matičním výnosu, který vydala fiktivní Světová rada utopického matriarchátu a který si návštěvník může odnést vytištěný na papíře. Píše se v něm, že "z postnatálních osob se čas od času vyklubou darebáci", které matriarchát odsuzuje k anulaci porodu. Ten pro blaho celého potomstva provádějí dobrovolnice z "elitních inverzních jednotek". Na seznamu osob odsouzených k "odrození" jsou například prezidenti Vladimír Putin a Donald Trump.
Moč březích klisen
Téma rozmnožování řeší také britská autorka Lucy Beechová. Ve filmu Reprodukční exil se zamýšlí nad procesem umělého oplodnění. Snímek má chvílemi snový charakter, ale většinou je laboratorně detailní. Umělkyně jej natáčela v České republice, i když dvě hlavní hrdinky jsou cizinky, protože Česko je díky liberální legislativě oblíbenou destinací bohatých žen z euroamerického regionu.
Reálie jsou ale vedlejší, Beechová natočila fikční obraz s reálnými prvky, ve kterém se ženské tělo například vznáší v zlatavé tekutině. Podle autorky je reprodukce prolnutím tekutin z mnoha těl, hormony se získávají i z moči březích kobyl.
Extrémně jiným pohledem na mateřství je dokument z roku 1966 chorvatského režiséra Krešimira Golika nazvaný Od 3 do 22. Zachycuje jeden den mladé vesničanky, která dojíždí do záhřebské továrny. Než se časně ráno rozejdou s mužem do svých prací, pečlivě zamknou domek, ve kterém nechávají malého synka. Nesehnali pro něj místo ve školce.
Hodlá se oženit
Hranou groteskní miniaturou je snímek Američana Allana Elgarta, který v 60. letech studoval na pražské FAMU.
Pětiminutový film Můj čas je tvůj čas je náš čas není čas z roku 1966 podle kurátorů bienále představuje jedno z nejstarších českých kinematografických děl tematizujících homosexualitu. Role tajných milenců, kteří se přou, protože jeden z nich se hodlá oženit, hrají Ctibor Turba a Boris Hybner.
Prolínání nejnovějších, často aktivistických děl s těmi až 60 let starými dává přehlídce v Městské knihovně zajímavou tvář. Zdaleka nejde jen o filmy. Svou textilní práci tu má malířka Adriena Šimotová, jsou tu také grafiky a perforované kovové pláty Aleny Kučerové nebo ostře barevné obrazy Romů Bohumily Doleželové. Klasické světové umění zastupují dva videozáznamy akcí ze 70. let performerky srbského původu Mariny Abramovićové.
Starší autoři zaručují jistou trvanlivost pracím, které by v jiném kontextu působily pomíjivě. A naopak díla starších autorů působí svěžeji vedle o dvě až tři generaci mladších kolegů. Možná některé zapomenuté práce vytažené ze zadních polic depozitáře začínají nový život, například kresby Olgy Čechové či grafiky Naděždy Plíškové.
Laciné zboží mizí
Druhá část bienále se odehrává v halách číslo 11, 17 a 19 Pražské tržnice. Bývalá jatka, která od 80. let sloužila jako tržnice, se mění. Stánky vietnamských obchodníků s laciným zbožím mizí, na jejich místo mají přijít nové obchody, galerie a gastronomická zařízení.
Proměna týkající se vietnamské komunity je námětem instalace umělce Tuana Mamiho. Ten v Česku trvale nežije, ale přijíždí sem opakovaně. V hale číslo 17 přichystal se studentem pražské AVU Minh Thang Phamem pojízdnou vietnamskou večerku se skladem ze zkrachovalého obchodu: hostel a bar v jednom, jejž oba umělci vyzdobili vlastními díly.
"Přestože je v českém mediálním prostoru prezentován příklad vietnamské integrace jako úspěšný, Mami ve svém díle zviditelňuje temnější, komplikovanější a rozporuplnější stránky života této komunity," uvádějí kurátoři.
Bienále zve za uměním na další tři pražská místa. V podchodu pro pěší u Nádraží Holešovice jsou nástěnné malby, které inicioval Ukrajinec Volodymyr Kuznetsov. V hotelu Panorama a na piazzetě před obchodním centrem DBK chystá dvojice Isabela Grosseová a Jesper Alvaer performativní projekt, během kterého by mělo dojít k symbolické obnově ztracené plastiky od Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové.
Ve věci umění má předchůdce v podobné přehlídce Prague Biennale, jež se uskutečnila šestkrát v rozmezí let 2003 až 2013 a zaštiťoval ji mezinárodní časopis o umění Flash Art. Od druhého ročníku se ale rozštěpila a původní spolupořadatel, Národní galerie, začala organizovat vlastní přehlídku.
Bienále Ve věci umění, které potrvá do 15. listopadu, má bohatý doprovodný program. Všechny akce i přehlídky jsou přístupné zdarma.
Ve věci umění – Pojď blíž
Městská knihovna, Pražská tržnice, bienále potrvá do 15. listopadu.
