Přehlídka nazvaná Digitální blízkost, která začala minulý týden, zahrnuje devět mezinárodních umělců nebo uskupení. "Generace dvacátníků vyrostla na nových technologiích a navykla si automaticky teatralizovat svou intimitu. Výstava je o prožívání soukromých věcí ve virtuálním prostředí. Nebo také o naší upoutanosti k technologiím. Telefony hladíme, bojíme se o ně, protože jsou křehké, můžou se rozbít. To je záměr výrobců, abychom se k nim upoutali," přibližuje Novotný.
Nadupané téma vzbuzuje očekávání, které výstava ale tak docela nenaplní. Žádné technologiemi prošpikované umění se tu až na výjimky nekoná.
Například kresby tužkami Viktora Timofeeva nebo recyklovaná obuv sešitá z bizarních kousků různých bot, kterou pracně vyrobila autorka s pseudonymem Tenant of Culture, problematiku soužití technologie a člověka vůbec nepřipomínají. Rozhodně ne přímočaře.
"Není tam přímá spojitost u všech děl," připouští Novotný, který nezapře původ kurátora z nezávislé scény, orientovaného na mezinárodní kontext aktuální tvorby. Před nástupem do Národní galerie pracoval v pražském Centru pro současné umění Futura.
"Je to intuice," říká Novotný k vybraným dílům. "Pro mě musejí být vystavené věci do jisté míry nezodpovězené. Vždycky jsem tak pracoval. Je to pokus, umělecká díla využíváme jako ilustraci širšího společenského fenoménu."
Autoři jsou ale neradi, když mají dostat nějakou nálepku. Novotný jim musel hodně vysvětlovat, proč je řadí do postdigitálního umění. Vybraným tvůrcům je v průměru 35 let, jsou to tedy jeho vrstevníci. Digitální blízkost představuje práce Ivany Bašić, Louisy Gagliardi, dále dvojice, jež si říká Pakui Hardware, Loly González, umělkyně vystupující pod označením Tenant of Culture, Viktora Timofeeva, Darji Bajagić a Rachel Maclean.
Většina má kořeny v postsovětském bloku, pocházejí například ze Srbska, Litvy, Lotyšska. "Všichni ale žijí v západní Evropě. To něco říká o uměleckém systému v tomto regionu. Rachel Maclean a Lola González jsou jediné ze západní Evropy," upřesňuje kurátor.
Téměř se všemi už v minulosti pracoval. Zcela případně pro aktuální výstavu se s nimi seznámil přes internet. "Jsou to známé postavy na současné scéně, i když pro veřejnost známí nejsou," říká Novotný.
Bonbonová krása
Výstavu otevírá dystopický film Rachel Maclean nazvaný Feed Me. Promítá se v heboučkém růžově vyzdobeném sále, ve kterém divák zapadne do sedacího vaku. Autorka využívá techniku herce před takzvaným klíčovacím pozadím, do kterého následně digitálními programy vkládá různá fantazijní prostředí.
Umělkyně hraje všechny postavy, včetně digitální multiplikace sebe sama ve skupinových záběrech. Je to hra na přepínání identit a převlékání kostýmů.
Přehnané líčení i bonbonově umělé barvy vypadají šíleně, ale odpovídají internetovému prostředí, kde se prosadí jen to, co je nápadně krásné, vyumělkované nebo naopak odpudivé. Film nabízí obojí.
K nejsilnějším dílům patří zavěšené sochy voskových těl, podivně zhroucených, vytužených kovovými protézami a napojených na životodárné infuze.
"Sochy Ivany Bašić ztělesňují stav mezi růstem a umíráním. V síti popruhů a protéz uchycená, do sebe zatažená těla jsou v nejasném stadiu, které by mohlo být umírajícím položivotem, ale i rostoucím plodem před zrozením," uvádí Michal Novotný v doprovodném textu.
Malířka Louisa Gagliardi své obrazy vytváří v počítačovém grafickém programu. Výsledek nechává vytisknout na plast PVC a ručně ho doplňuje gelovým nátěrem i lakem na nehty. Dociluje tak typicky digitálního efektu průsvitnosti a zrcadlení povrchů.
Domácké scény získávají až filmový nádech také díky vynalézavým úhlům pohledu. Například ze dna skleničky s vodou a citronem, ze které se hodlá napít mladá žena.
Pěstírna orgánů
Dvojice umělců působící pod názvem Pakui Hardware, která sídlí ve Vilniusu a Berlíně, nevystavuje v Praze poprvé, před dvěma lety je představila galerie Polansky. V Národní galerii nyní ukazují zvláštní nemocniční sál se čtyřmi stoly a povzbudivě barevným tříramenným operačním robotem.
Práce se jmenuje Virtual Care, což je podle kurátora narážka na aktuální diskuse týkající se etiky zdravotnické péče stále více poskytované počítači nebo roboty - bez blízkého kontaktu s pacientem, jen na základě vyhodnocování dat.
Kurátor popisuje složitou strukturu stolů jako formu "obrácených Petriho misek, ve kterých jako by rostly tvary podobné lidských orgánům s arteriemi a jakýmisi výtrusy, které jsou vedle skla, teplotně formovaného PVC a silikonu symbolicky utvořeny z chia semínek, módní superpotraviny".
Výstava umístěná v mezaninu na ochozu Malé dvorany je vcelku stručná, čítá zhruba 15 často komplexních děl. Na tak velké téma se to zdá trochu málo.
Kurátor přiznává, že ji připravovali narychlo. "Vzhledem k tomu, že Veletržní palác byl prázdný po pandemické situaci a působení předchozí generální ředitelky, museli jsme rychle vymyslet projekt, který by na podzimní sezonu něco do tohoto prostoru uvedl," říká Novotný, podle kterého se za předchozí šéfky galerie Anne-Marie Nedoma nenaplánovalo nic kromě výstavy Viktora Pivovarova, jež byla otevřena v březnu. Nedoma ve funkci letos v lednu nahradila Alicja Knastová.
"Výstava vznikla za čtyři měsíce, což je velmi krátká doba. Ale chtěli jsme přivést zpět současné umění do Veletržního paláce," vysvětluje kurátor a šéf Sbírky moderního a současného umění Michal Novotný. Digitální blízkost potrvá osm měsíců, až do července příštího roku.
Digitální blízkost
(Pořádá Národní galerie)
Veletržní palác, Praha, výstava potrvá do 10. července.
