Praha - Tentokrát výtvarník, hudebník a performer Petrl Nikl s pomocí dalších autorů zamotal hlavu kustodům Ekotechnického muzea v Bubenči. Zahnízdil se v secesní čističce se svým dalším projektem, na který zase pověsil cedulku Dotýkejte se - a navíc tam zhasnul.
Jeden z Tvrdohlavých si svůj nynější trademark ozkoušel na Zahradě fantazie a hudby pro Expo v Japonsku. V roce 2000 pak začal svou sérii interaktivních projektů rozsáhlou výstavou Hnízda her v pražském Rudolfinu, kam společně s dalšími osmi výtvarníky umístil díla, kterých bylo radno se dotýkat.
O šest let později na ni navázal erbovním projektem Orbis Pictus, který putoval po českých centrech v zahraničí; od premiéry před dvěma lety ji navštívilo přes půl milionu návštěvníků.
Výstava inspirovaná Labyrintem světa a rájem srdce návštěvníky vyzývala, aby jako poutníci v doprovodu Mámení a Všudybuda chodili, sledovali, osahávali a ozvučovali exponáty - a poznávali tím svět, cestu z marnosti i sebe samé.
V Komenského tradici, znovu deklarované názvem, pokračuje i nynější Labyrint světla. Prvkem, který vyzývá návštěvníky ke hře a spolupráci, díky níž dostávají exponáty svůj smysl, je právě světlo a optické jevy.
Významným spoluhráčem je tentokrát i místo konání, historická budova secesní čističky v Bubenči; monumentální i tajemné prostory, které jsou Ekotechnickým muzeem a patří k památkově chráněné průmyslové architektuře.
"Tenhle nevšední prostor kongeniálně souzní s obsahem výstavy," souhlasí Daniela Gadasová, ředitelka projektu. "I bez objektů se tu odehrávají úžasné vizuálně-zvukové vjemy - takže mu vlastně jen stěží můžeme konkurovat."
Sám Nikl umístl do tichých potemělých prostor obří Bulvu, kulatý stan s čočkami. Návštěvník se v nich pak zjevuje jako v zornicích.
"Nabízíme prostor pro přímou a spontánní komunikaci, fyzický kontakt s nástrojovými objekty. Smyslem expozice je uvést lidi do aktivního procesu tvorby," opakuje své krédo. Tvůrčí hra podle něj dokáže fungovat i jako univerzální komunikační prostředek.
Milan Cais vytvořil Žaluzie. Zdroj světla je překrytý soustavami hranolů, kterými divák může pohybovat a vytváří hru stínů svého těla, čímž znovu naplňuje leitmotiv výstavy: stává se nástrojem i obsahem projektu.
Niklův spoluautor Ondřej Smeykal nabízí pohádkovou stínohru figurek, Pavel Mrkus rozehrává na zdi světelný rej, když pouští světlo přes šroub zdymadla. Právě v podzemí, kde jsou i tekuté přesýpací hodiny Zdeňka Šmída nebo se z hladiny vynoří vodováha, je propojení s prostorem nejtěsnější.
Někdy mu tvůrci dokonce jenom "slouží" - když upozorní na zákoutí nebo detaily. V jednom výklenku je dioramatický obraz Nekonečné oči Ingrid Višňovské, dalším z děl je pouhé nasvícení stropní šachty, která přechází z tvaru elipsy do kruhového otvoru.
Švýcar Ueli Seiler pak instaloval na zahradu rozprašovač, jehož otočením proti slunci vzniká duha. Jediným nesvětelným objektem je Dřevený kolo hudebníka Jiřího Konvrzka: jízdou rozehráváte rozježené varhanní píšťaly.
Výstava objektů vytvořených speciálně pro industriální prostor trvá do 14. července. Poté má nicméně putovat po dalších městech.
Svými díly se jí dále účastní také Dan Hanzlík, další Švýcar Quido Sen, Luboš Fidler, Patrik Kovačovský, Marie Jirásková či Miloš Vojtěchovský a Čestmír Suška. Ti všichni se podílejí na výstavě v nejlepším smyslu rodinné.
"Já ty skupiny nerozděluju, jsem rád, že je to tak obecné, že se dospělí metaforicky dostávají do polohy dítěte a děti jsou zase zvány do hry, kterou se s nimi zabývají taky dospělí - čili jsou na stejné rovině. Děti jsou tady plnohodnotnými partnery v komunikaci skrze nástroje, které ji umožňují, což je základní myšlenka celého labyrintu, mezi kterým protékají návštěvníci. Společně zažívají zážitek," říká Nikl v jednom z rozhovorů.
Projekt je oficiální doprovodnou akcí českého předsednictví Evropské unie. Výstavu doplňuje řada doprovodných akcí, buď v muzeu, nebo v Divadle Archa.
