Za stejnou částku stejná aukční síň již vloni prodala Háblův diptych Černá kompozice I. a II., tedy dva obrazy. "Je to dobrý výsledek obzvlášť z ohledem na původní odhad 2000 až 3000 liber, odkud cena vystoupala," hodnotí Alexandra Bízková, finanční ředitelka investičního fondu Pro arte.
"Aukce byla průřezem současnými světovými autory. Hábl se tak ocitl ve společnosti velkých jmen globálního trhu s uměním, dražila se mimo jiné díla Gerharda Richtra, Antonyho Gormleyho, Alberta Oehlena, Richarda Prince," vyjmenovává Bízková, podle níž byly od dražších autorů zastoupeny práce na papíře. Celkově se tedy jednalo o aukci s dostupnějšími cenami v řádu tisíců liber, výjimečně pár desítek tisíc liber.
"Tím se výrazně rozšířil okruh zájemců. V každém případě je samotné zařazení Háblova díla mezi tyto autory úctyhodný kousek, kontext v tomto případě jistě sehrál roli a pro Hábla je to významný úspěch," kvituje Bízková.
Pro on-line dražby je typické, že neprobíhají v jediném dni, ale trvají i měsíc, během kterého zájemci mohou přihazovat. Londýnská aukce trvala týden, posledním dnem byla středa 8. dubna. "Ze začátku jsem to sledoval a při částce 3800 liber jsem myslel, že to skončilo, že už je to uzavřené, a věnoval jsem se jiné práci," říká Patrik Hábl, který pak byl překvapený, když mu známí začali telefonovat s otázkou, jestli to taky vidí.
"Vznikl tam boj mezi několika dražiteli, takže i když ostatní položky už byly uzavřené, ta má ještě ne, protože se stále přihazovalo. Skončilo to na pro mě nečekané částce."
Háblovým autorským rekordem zůstává necelé tři roky starý český výsledek aukce Arthouse Hejtmánek, kde byla jeho malba Čínská krajina I. prodána za vyvolávací cenu 210 tisíc korun bez poplatků.
"Snad ještě v létě by se mělo dražit jeho další dílo, opět v londýnské Sotheby’s. Bude zajímavé sledovat, zda se potvrdí tato cenová hladina. Bylo by skvělé, kdyby to signalizovalo trend nárůstu zájmu o české umění v zahraničí," doplňuje expertka na světové aukce Bízková.
Ta připomíná ještě výraznější úspěch českého umělce - zlatá slza LacrimAu česko-argentinského umělce Federica Díaze byla v červnu minulého roku v pařížské Sotheby’s vydražena za 85 tisíc eur včetně poplatků, v přepočtu téměř 2,3 milionu korun.
Takové pravidlo není
Háblova malba nazvaná Modrá krajina (Blue Landscapes) se do aukce dostala přičiněním pořadatele. "Oslovili mě a já vybral deset obrazů, které považuji za iniciační. Přímo si vyžádali krajiny, prý jsou pro mne typické," vzpomíná autor, podle kterého bylo podmínkou, že do dražby půjdou pouze díla takzvaného sekundárního trhu. To znamená, že tři obrazy, které měl doma, z výběru hned vyloučil.
"Od začátku bylo jasné, že vyberou obraz, který není v mém vlastnictví. Mohl jsem jim jen dát tip na konkrétní sběratele, kteří si ode mě něco koupili. O tom, jestli budou ochotni dát mé dílo do aukce, s nimi jednali přímo lidé ze Sotheby’s, na to jsem už neměl vliv," vysvětluje malíř.
Jeho zkušenosti se Alexandra Bízková z fondu Pro Arte podivuje. "Takové pravidlo obvykle není, dílo do aukce může dát i samotný autor. Podmínkou je, aby byl vlastníkem díla," konstatuje.
Patrik Hábl sice úspěch nemohl nijak ovlivnit, velký ohlas ho ale těší. "Někomu se ve finále zavařila hlava, vůbec to nechápu. Bylo to úplné hokejové utkání, několik dražitelů tam svedlo boj," směje se malíř. Jen je mu líto, že se nedozví, jestli se plátno vrátí do Česka.
Přes metr vysoký obraz Modrá krajina pochází z roku 2014. "Tehdy jsem měl za sebou instalaci v kostele Nejsvětějšího Salvatora, kde jsem 15 oltářních obrazů nahradil svými krajinami," připomíná svou účast na každoroční postní intervenci umělců do prostoru pražského barokního chrámu. "V té době jsem rozvíjel tuhle techniku. Modrá krajina působí monochromaticky, ale vevnitř se sráží několik vrstev," přibližuje Hábl svůj bezštětcový styl, při kterém válečkem nanáší vrstvy barev na plátno.
Čínský profesor
Modrá krajina byla poprvé vystavena v Miláně, potom také v Japonsku, v pražské Národní galerii na výstavě Drak se probouzí a naposledy v Mnichově. Potom ji koupil nejmenovaný evropský sběratel, jenž ji tento týden zpeněžil na londýnské aukci.
Motivem Modré krajiny je hora zachycená v jakémsi pohybu, v dešti. "Vzniklo to na základě zážitku z cest nejprve po Japonsku a potom v Číně. V jihovýchodní části Číny jsem spatřil homolovité hory a byl jsem jimi fascinován," popisuje umělec, kterého se dotkla nejen krása přírody, ale také zjištění, že někde existuje krajina, kterou si už dříve vysnil.
"První hory jsem maloval v roce 2013, když jsem měl výstavu v pražském DOX. Setkal jsem se tam náhodně s jedním čínským profesorem, který sbíral čínské umění všude po Evropě. Moje kuželovité hory ho fascinovaly, má technika mu připomínala staré čínské laky a zároveň vesnici, z níž pocházel," líčí Hábl.
"Dotýkal se těch obrazů, choval se k nim jako k posvátným. Moc jsem tomu nepřikládal váhu, myslel jsem si, že to říká ze slušnosti," popisuje svůj omyl. Když se potom s čínskou přírodou setkal, byl ohromen. Modrá krajina vznikla až po této zkušenosti.
Štastná chvilka
"Podle jednoho z pravidel čínského malířství má obrazem procházet energie čchi a dodávat mu pohyb. To je pro mne také důležité. Dostat do obrazu nejen zážitek fyzického setkání s horou, ale i ten proces," říká malíř a podle tónu hlasu je zřejmé, že u Modré krajiny se mu to podařilo. "Byla to pro mě jedna ze šťastných chvilek," dodává.
Háblova podobnost s asijským způsobem zobrazování mu otevřela dveře do východních zemí, i když si původně myslel, že s podobným stylem nemůže zaujmout. "Je mi jasné, že nikdy nemůžu proniknout do kaligrafických tajů, to je věda spojená s pohybem a dechem. Ale oni si moje práce vzali za své," diví se malíř, který již třikrát vystavoval v Japonsku a dále v Soulu nebo Pekingu.
Patrik Hábl studoval na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové i Akademii výtvarných umění, zastupuje ho mnichovská galerie Kalt. "Měl jsem nabídky od českých galerii, ale nechtěl jsem se přivázat k boudě," vysvětluje autor, který v poslední době též často spolupracuje s architekty. Například se Stanislavem Fialou, architektem paláce Drn na Národní třídě, pro nějž výtvarně ztvárnil podzemní garáže a kavárnu.
Doma by to neumyly
"Malba se pne po zdech, stropě i po vjezdové rampě garáží. Také informační systém je pojednán výtvarně. Jako naváděcí linie tam jsou šlápoty architektů a architektek, manažerů a lidí dalších profesí, které se na stavbě podíleli. Musel jsem jim nejen nohy nabarvit, nechat otisknout, ale pak i umýt. Hlavně slečnám jsem pak vysvětloval, že si to opravdu nemohou nechat na doma. Že je to dvousložková barva, to by už neumyly," vzpomíná umělec.
S architektem Fialou spolupracoval také při stavbě paláce Špork, soustavy budov ústících z jedné strany do ulice V Celnici a na druhé do Hybernské. Původní barokní palác hraběte Šporka přestavěl slavný prvorepublikový architekt Josef Gočár na Anglo-československou banku a nyní jej Stanislav Fiala radikálně zrenovoval. Jsou v něm kanceláře a například prostorově velmi rozměrná restaurace Červený jelen. Právě s jejím výtvarným pojetím Patrik Hábl výrazně pomohl.
Na zdech se nacházejí mystifikační kresby, které připomínají staré jeskynní či středověké fresky - a jinde zase poněkud punkové motivy ze současnosti. "K tomu jsem přizval i jiné umělce, snažili jsme se, aby to vypadalo, že se tam ty kresby na zdech našly," popisuje Hábl.
Pro Červeného jelena vytvořil i obrazy, jež zlepšují akustiku. "Pod plátno jsem dával skelnou vatu, aby obraz neodrážel zvuk, ale pohlcoval jej. Divák to nepozná. Jsou to hluboké, zapuštěné, abstraktní obrazy." Pro reprezentativní místnosti ve vyšších patrech paláce Špork ještě Hábl vytvořil malované zlaté tapety, které navazují na styl Josefa Gočára.
Aby byl Hábl všude
Poněkud kuriózně Patrik Hábl přišel k architektonické spolupráci na Moravě. U Znojma se stavělo Vinařství Lahofer, výrobní hala s degustačním prostorem. Architekti z ateliéru Chybík+Krištof si na něj vzpomněli v momentě, kdy odebrali bednění a na ztvrdlém betonu se objevily struktury.
"Připomnělo jim to moje práce, proto mě oslovili. Ta architektura působí chrámově, sakrálně, jako od Kahna," vzpomíná malíř na slavného amerického architekta z 20. století Louise Kahna.
"Když jsem to viděl, řekl jsem, že už je to hotové, ale oni chtěli, aby ‚ten Hábl‘ byl všude. Musel jsem tedy navázat a vytvořit něco, co by nebylo jen dekorací, ale aby to byl obraz. Celkem to bylo 14 polí v klenbě, asi sedm metrů vysoké," popisuje výtvarník, který pracoval s motivem vrstev odkoukaných v tamní půdě.
"Na Moravě je extrémně probarvená, taková není nikde. Jsou v ní červené, oranžové a zlatavé odstíny. Vrstvy půdy a kořínky vinné révy mě inspirovaly. Vždycky je pro mě důležité, aby dílo v architektuře reagovalo na dané místo," dodává Patrik Hábl, který tak architektům vyhovuje dovedností pracovat ve velkém měřítku.
