S ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem z ČSSD zde podepsal druhou část darovací smlouvy. Světoznámý umělec původem z Boskovic převedl na čtyři české instituce přibližně 2000 fotografií shrnujících životní dílo.
Podstatně největší část, okolo 1800 snímků a dokumentů, přechází do sbírky Uměleckoprůmyslového musea v Praze. „Mám jistotu, že dar se dostal na správné místo i do správných rukou, kde s ním budou dobře zacházet,“ dodává zvučným hlasem fotograf. Ředitelka muzea Helena Koenigsmarková mu kompliment vrací. „Josef Koudelka je pečlivý, shromažďuje každý dokument i výstřižek. Není jen bohém, který spí pod širákem a hodně cestuje. To je výhodou pro další zpracování jeho díla,“ říká.
Předměty jsou už od jara umístěny v Centrálním depozitáři Uměleckoprůmyslového musea ve Stodůlkách. Úterním podpisem však bylo zavrženo mnohem delší úsilí. Jednání o daru začala již v roce 2007.
Rozhodnutí, které instituci fotograf dílo odkáže, nakonec příliš těžké nebylo. „S Josefem Koudelkou jsme byli v kontaktu od té doby, kdy jsme mu udělali první výstavu v devadesátých letech,“ vzpomíná Koenigsmarková. Koudelkovy vazby na muzeum, jehož sbírky zahrnují kolekce světově nejvýznamnějších českých fotografů jako Františka Drtikola a Josefa Sudka, jsou ale ještě starší.
Byla to historička fotografie Anna Fárová, kurátorka Uměleckoprůmyslového musea, která na konci 50. let minulého století k umělecké tvorbě popostrčila leteckého inženýra se zálibou ve fotografování. Uspořádala mu první výstavu a později využila svých konexí, aby se za hranice podařilo propašovat Koudelkovu historicky významnou reportáž z invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968.
Dramatický cyklus černobílých fotografií otiskly bez uvedení autora desítky zahraničních médií v roce 1969 k prvnímu výročí invaze. Negativy skončily v pařížské agentuře Magnum Photos, která Koudelku v roce 1974 přijala za člena. V té době žil už čtvrtým rokem v emigraci.
Depozitář pro Koudelku
Začátky jednání o daru se potkaly s přípravami na stavbu depozitáře Uměleckoprůmyslového musea. „S nadsázkou říkám, že jsme depozitář začali stavět kvůli Koudelkovi, ale samozřejmě jsme potřebovali místo pro všechny sbírky, které byly do té doby umístěny v hlavní výstavní budově. Nyní máme jeden z nejmodernějších depozitářů v Evropě a i tak citlivý materiál jako fotografie tu má optimální podmínky,“ vysvětluje Helena Koenigsmarková.
Každá část sbírek, sklo, nábytek, textil nebo fotografie, má nejen svého správce a příslušné kurátory, ale také badatelnu pro odbornou veřejnost.
Instituce teď usiluje o vytvoření pozice kurátora, který by měl na starosti výhradně zpracování Koudelkových fotografií a péči o ně. Zda se podaří, záleží na zřizovateli, tedy ministerstvu kultury. Zatím pozici na částečný úvazek zastává teoretik fotografie Tomáš Pospěch. Ten s Irenou Šorfovou z Nadace Josefa Koudelky připravuje i celkový soupis fotografova daru státu. „Nebude to reprezentativní kniha, ale katalog, dokumentace. Doufáme, že vyjde do Vánoc,“ upřesňuje ředitelka.
Koudelka, dosud jediný český člen prestižní agentury Magnum Photos, daroval některé soubory ještě třem institucím. Moravská galerie v Brně, která má také sbírku umělecké fotografie, získala cyklus Černý trojúhelník, panoramatické snímky průmyslové krajiny Mostecka a ještě soubor Invaze 68 plus výběr z cyklu Cikáni.
Národní galerie obdržela soubor De-creazione, který fotograf vytvořil roku 2013 pro prezentaci Vatikánu na Benátském bienále, a vedle toho soubor Cikáni ze 60. let.
Posledním obdarovaným je Národní muzeum, jež získalo novodobé zvětšeniny cyklu Invaze 68. „Ale původní fotografie Invaze 68 jsou u nás. Ze všech čtyř institucí se zdaleka nejvíc nachází v naší sbírce. Ve většině případů máme i v jiné variantě to, co dostávají další instituce,“ shrnuje Helena Koenigsmarková.
Autorské značky
Koudelkův dar nezahrnuje jen hotové fotografie, ale také dokumenty zaznamenávající pracovní postupy. „Jsou to například návrhy výstav, knihy, katalogy, výstřižky. A také kontakty, otisky fotografických negativů. Jsou na nich rukopisné značky označující výběr snímků k použití. Právě komplexnost Koudelkova daru našemu muzeu by měla budoucím badatelům umožnit pracovat na jednom místě,“ objasňuje ředitelka.
Součástí dokumentace je dále 69 cestovních deníků. „Jsou to velmi autentické komentáře, Tomáš Pospěch z nich připravuje knihu. Také jeden americký autor o mně už tři roky píše biografii,“ říká Josef Koudelka.
I když si je vědom, že jeho léta se krátí, stále má hodně práce. Při pořádání archivu naráží na snímky, kterým dříve nevěnoval pozornost. „Teď jsem zjistil, že je to materiál dost důležitý. Snažím se ho dát dohromady,“ říká například o fotografiích, které pořídil při opakovaných návštěvách blázince v Palermu, kam se vracel 15 let. „Dokonce jsem čestným občanem Palerma,“ dodává.
Josef Koudelka nevěří na inspiraci. „Jsem dělník. To znamená ráno se probudit a jít objevovat svět. Všechno, co mě zajímalo, fotografovat. Pak se podívat, co vlastně z toho vychází.“
Při třídění snímků si drží odstup. „Snažím se, aby mé fotky ve mně nevyvolávaly žádné emoce. Chci posuzovat jen kvalitu a nic jiného,“ říká přísně. Jak ale dodává, nyní je především rád, že čtrnáctileté jednání o předání díla do českých muzeí má za sebou.
„Průběh darování byl hodně náročný, protože jsme museli sladit nároky francouzského práva a agentury Magnum a fotografovy podmínky. Například mu záleží na tom, aby mohl vyhovět žádostem o výstavy, které dostává. Také naopak, když budeme chystat jeho výstavu my, musí to být s jeho vědomím a ve spolupráci s Nadačním fondem Josefa Koudelky,“ přibližuje Helena Koenigsmarková, na jejíž muzeum už se začaly obracet zahraniční instituce. Například prestižní muzeum fotografie Musée de l’Elysée ze švýcarského Lausanne, kde by příští rok rádi připravili Koudelkovu retrospektivu.
Uměleckoprůmyslové museum v Praze nečeká, že by s Koudelkovým darem výrazně narostla agenda spojená s pořádáním výstav v cizině.
„Výstavy pro zahraničí připravujeme běžně ze všech sbírek. Počítáme s tím, že žádostí o zapůjčení díla Josefa Koudelky budeme mít přibližně stejně, jako když jsme žádáni o zápůjčky na výstavy Františka Drtikola nebo Josefa Sudka, to je také tak jednou ročně. Nestaneme se žádnou výstavní agenturou,“ ubezpečuje ředitelka.
30 tisíc negativů
Koenigsmarková by ráda, aby se muzeum dál rozvíjelo. „Česká fotografie je velmi významná, má tolik celosvětově uznávaných představitelů. Naše muzeum opatruje kompletní pozůstalost Františka Drtikola a asi 20 tisíc fotografií Josefa Sudka. Chybí nám proto muzeum fotografie jako pobočka Uměleckoprůmyslového musea, kde bychom mohli naše fotografické sbírky častěji vystavovat,“ uvažuje.
Koudelkův dar se bude ještě rozšiřovat, jak potvrzuje sám fotograf. Jeho agentura Magnum Photos v Paříži zatím spravuje všechny negativy. Ty by však měly být do dvou let převedeny na Uměleckoprůmyslové museum. Celkem je jich 30 tisíc.
„Tolik filmů jsem za padesát let nafotografoval. Není to jen dokument o mně, ale o celé epoše. Jsou tam věci, které by neměly být zapomenuty,“ říká Koudelka. „To, co je ode mne známo, to jsou jen kousky. To je právě to, co se snažím udělat, když ještě žiju a už nemůžu cestovat, a tedy ani fotografovat. Chci zjistit, co všechno tam je. Až jednou tady nebudu, tak už do toho takhle nikdo nepůjde.“
Josef Koudelka byl od roku 1970 bez přestání desítky let na cestách. „V průběhu padesáti let jsem nebyl v žádné zemi déle než tři měsíce. Měl jsem pravidlo alespoň 40 dní v roce spát venku. Bylo důležité být v úzkém kontaktu s přírodou. Když jsem emigroval, ani jsem jinou možnost neměl.“
Mezinárodně proslul souborem Invaze 68, který je dnes považován za klasické dílo poválečné reportážní fotografie. Stejnojmenná kniha z roku 2008 obsahující 249 snímků dosud vyšla ve 12 jazycích.
Vysoký kredit mají ale i další fotoknihy věnované souborům Cikáni, Exily či Chaos. K posledním patří publikace Ruins doprovázející stejnojmennou výstavu, která právě putuje po evropských městech. Cyklus, jenž shrnuje 30 let Koudelkova zaznamenávání krajiny ve Středomoří, by se měl v dohledné době dostat také do Česka.
