"Běžně držím pondělkové půsty, týden bez jídla jsem už také absolvoval, věděl jsem, do čeho jdu. Byl by to velký vabank, jít do toho bez zkušenosti s půstem a meditací," říká muž, který při akci také myslel na pocity lidí izolovaných kvůli pandemii koronaviru.
Aktuálnost performance ale byla náhodná, jeho úmysl má hlubší kořeny a je staršího data.
Vernisáž výstavy nazvané Za kulisou se měla konat vloni v březnu, kvůli nouzovému stavu byla přesunuta na květen. Projekt, jehož součástí jsou kromě vystavené komory také fototisky na oknech galerie, má skončit v závěru března.
Pokud by do té doby Galerie moderního umění Hradec Králové směla otevřít, návštěvníci budou mít možnost si nevelkou stavbu zapasovanou do foyeru prohlédnout i zevnitř. Dalibor Bača se v ní už zavírat nebude, projekt považuje za ukončený.
Dvě roury
Tříapůltunová architektura má dvě části: v první je lůžko, ve druhé sociální zařízení. Stavba je propojená s exteriérem přes vzduchotechniku, kterou tvoří pouze dvě roury vyvedené oknem ven. Jedna nahoře, druhá dole, čímž vzniká cirkulace. "Je to primitivní, ale dobře spočítané. Nechtěl jsem čerpat energii na pohon vzduchotechniky," popisuje Bača svůj objekt.
Tím, že vzduch nabírá zvenku, má izolovaná komora i venkovní teplotu, bez ohledu na to, že stojí v hale galerie.
"Vzduchotechnika je velmi důležitá. Bál jsem se, abych tam neměl nějaké vize a změněné stavy vědomí jen z nedostatku kyslíku," dodává umělec. Komora je také zvukotěsná, ale ne dokonale, na to nebyly finance.
Protože dva týdenní pobyty se uskutečnily v letním období, kdy byla galerie otevřená, Bača slyšel šum návštěvníků.
Do dobrovolné izolace si vzal jen vodu, zápisník a oblečení. A také mýdlo, zubní kartáček a pastu - bez hygienických pomůcek by to prý nešlo. Ani v naprosté tmě prý neztratil pojem o dni a noci. "Organismus je nastavený tak, že se ho už držíte. I když není přesný, když jsem z objektu vyšel ven, měl jsem jet lag, syndrom posunutého času, jako to bývá při letech mezi kontinenty. Doma jsem se pak nějakou dobu budil o druhé ráno," líčí umělec. V orientaci v čase mu pomáhal zvuk projíždějících aut, kterých bylo v noci výrazně méně.
Za nejobtížnější považoval vyrovnat se s teplotou, která kopírovala venkovní počasí. "V zimě tam bylo velmi chladno, ale to se člověk prostě oblékne. Horší bylo letní vedro. To pro mě bylo nejtěžší," popisuje.
Bača prý ležel přímo u průduchů, aby cítil alespoň lehkou cirkulaci vzduchu. Musel také snížil fyzický výkon, aby se zbytečně nepřehříval a neohříval i prostor. Třeba tím, že omezil cvičení jogínské sestavy nazvané pět Tibeťanů.
Kritický čtvrtý den
Důležitou činností během izolace byla meditace. Opakovaně zažíval čtvrtý den jako krizový. "To, co si tam přinesete zvenku, běžné starosti, pracovní, rodinné věci, nad kterými běžně přemýšlíte, ty vám vydrží tak tři dny. Čtvrtý den vás začne mozek pokoušet, vyvolává strach, připomíná nepříjemné věci. V ten moment je důležité meditovat."
Při svém posledním pobytu, který absolvoval v týdnu kolem silvestra, si zakázal jakékoli uvažování. Pokoušel se permanentně meditovat a nevracet se k myšlenkám.
Meditace označuje Bača za nástroj, ne za součást filozofie či náboženství. "Nevyznávám žádnou buddhistickou školu, nemám tu potřebu. Jen jsem se snažil o tu nejjednodušší meditaci, absolutně vypnout a nemyslet na nic. Nepřipouštět si věci, které k vám připlouvají."
Tímto způsobem se vyvázal z obvyklého prožívání času, který v temnotě komory pociťoval jako mnohem pomalejší. "Nemusím čas popírat, nepoddával jsem se času, úplně jsem ho vytlačil," popisuje. Přestal například myslet na to, kolik dní mu ještě zbývá. "Bylo to ale neskutečně náročné, udržet se v té koncentraci - nebo nekoncentraci, potlačení všech úvah. V životě jsem se tak nenadřel."
Performanci ukončil sám a pokaždé se trefil přibližně na čas, který si stanovil dopředu: každou ze čtyř izolací opustil v pondělí před desátou hodinou dopoledne.
Z pobytů v temné komoře má Dalibor Bača několik popsaných zápisníků, do kterých si kvůli orientaci vlepoval plastické záložky. Záznamy nyní zpracovává, zážitky stále dobíhají. Také je strukturuje, třídí na důležité a okrajové. Na otázku, jestli může meditace zlepšit lidské vlastnosti, odpovídá záporně. "Určitě to omývá hrany. Medituji už sedm let, k něčemu přicházím, ale nemyslím si, že by mě to měnilo."
Ze svých zážitků hodlá připravit další výstavu. Bude prý završením triptychu. Pobyt v izolaci považuje za autorské zkoumání okraje lidské existence a konce civilizace, jejíž limity se naplnily. S tím souvisela i výstava Definitivně nedokončené, kterou uspořádal roku 2018 v Nové synagoze ve slovenské Žilině. Tam vystavil dvě věže ze skel spojené asfaltem.
"V tom počasí asfalt měkl a věže se hroutily. Byl to civilizační odkaz, sklo vnímám jako kvalitní, pevný materiál, ke kterému jsme dospěli, věže se ale hroutily jako tající ledovce," vzpomíná bratislavský rodák, který posledních 20 let žije v Praze.
Třetím dějstvím jeho apokalyptického projektu by se měla stát výstava naplánovaná na rok 2022 v bratislavské Kunsthalle, v níž se dotkne svých zážitků z temné komory.
Výstava
Dalibor Bača: Za kulisou
Galerie moderního umění Hradec Králové, do 31. března.
