Podle kurátora Lukáše Maliny se jedná o vzácnou příležitost vidět na jednom místě kolekci některých Načeradského nejdůležitějších obrazů, za kterými by divák jinak musel cestovat po celé republice.
"Návštěvníci by se měli přijít podívat na expresivní, energickou malbu založenou na kresbě. Využít možnosti srovnat jednotlivé obrazy mezi sebou a vidět je v dialogu, který právě takto obsáhlá expozice umožňuje," říká Malina.
Výstava v Galerii Slováckého muzea se zaměřuje především na Načeradského obrazy ze 60. a 70. let minulého století. Pro díla z této doby, často vznikající na základě novinových fotografií, jsou typická expresivita a grotesknost výrazu. Pocházejí ze soukromých i veřejných sbírek a zabývají se tématy sportu, televizního vysílání, estrád či jazzu.
"Vliv, který měl Načeradský na mnoho malířů, ať už přímo svých žáků z dob působení na vysokých uměleckých školách, nebo na ty, kteří se s jeho dílem setkali na výstavách, byl především v energii, kterou do svých obrazů vkládal, a v chuti neustále experimentovat s malířskou formou a vyvíjet se," míní Malina. "Rozměrná plátna, v nichž je hlavním námětem lidská figura v celé své kráse, složitosti, ale také pitoresknosti, jsou ukázkami neutahané a nepřekombinované malby," dodává.
Načeradského tvorba byla nedávno k vidění v Jihlavě. Malíř roku 1963 absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění, čtyři roky nato měl v Mánesu první samostatnou výstavu. Roku 1968 ho proslavila přehlídka velkoformátových maleb s tematikou běžců, kterou mu v Galerii Václava Špály uspořádal teoretik Jindřich Chalupecký.
Postupně se Načeradský stal uznávaným výtvarníkem. Oproti dřívějším figurálním motivům rozšířil záběr, olejomalbu vystřídal akryl. Částečně v duchu pop-artu parodoval postavy amerického kresleného filmu, později se k figuraci zase vrátil, byť jeho obrazy měly už záměrně deformované proporce.
Dnes bývá řazen do proudu takzvané nové figurace, který vyznění posouvá k ironii či sarkasmu. Načeradský navazoval na groteskní tendence v českém umění, často pracoval se vztahem muže a ženy. Do této polohy se dopracoval přes surrealismus i staré evropské umění.
"Staří mistři to měli snazší v tom, že obraz se vždycky vztahoval k určité architektuře. Patřil do konkrétního místa, do kostela, do paláce. Nic se nemalovalo jen tak. Dnes si důvod, proč malovat, ba i ten prostor musíte vynalézt sám," řekl v rozhovoru pro časopis Reflex.
Týden po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 malíř odjel do Paříže, odkud chtěl emigrovat do Ameriky. Na stáži však potkal svou budoucí ženu. Nakonec se rozhodl vrátit se s ní zpět do Československa.
Za normalizace se živil restaurováním fasád historických budov, zpět do veřejného prostoru se po dvacetiletém útlumu dostal teprve výstavou na Staroměstské radnici v dubnu 1990. Krátce po revoluci také vedl ateliér na pražské AVU, odkud jej roku 1992 propustil tehdejší rektor Milan Knížák.
Časopis Respekt tehdy napsal, že Načeradský protestoval proti tomu, jak Knížák na AVU hospodařil, v důsledku čehož byl propuštěn. Načeradský se tak po Karlu Malichovi a Zbyšku Sionovi stal dalším z profesorů, kteří z porevoluční AVU odešli.
Později působil na Fakultě výtvarného umění VUT v Brně. Mezi jeho žáky patří například Josef Bolf, Lubomír Typlt nebo Roman Trabura. Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách českých i světových galerií včetně pařížského Centre Pompidou.
