Recenze - Cena Jiřího Ortena je v České republice vedle Magnesie Litery pravděpodobně nejznámějším literárním oceněním. Na rozdíl od Magnesie je však střídmější co do kategorií i počtu nominací a koneckonců i samotných porotců. Nerozlišuje mezi poezií a prózou, specifickým kritériem však je, že autorovi nesmí být v den vydání díla více než třicet let. Toto ocenění poukázalo na řadu výjimečných děl mladých autorů, např. Petra Borkovce, Marie Šťastné, Marka Šindelky či Jonáše Hájka.
Tradice ceny sahá do roku 1987, od roku 2009 ji pořádá Svaz českých knihkupců a nakladatelů. Porotci se pravidelně střídají, letos se sešly následující osobnosti knižní scény - nakladatelka a spisovatelka Markéta Hejkalová, spisovatelka Petra Hůlová, vedoucí katedry bohemistiky FF UP v Olomouci Tomáš Kubíček (předseda), vedoucí kulturní rubriky Lidových novin Jiří Peňás a překladatel a redaktor časopisu Tvar Michal Škrabal. Z celkem třicet přihlášených prací vybrala porota tři kandidáty: Michaelu Keroušovou, Ondřeje Buddeuse a Vratislava Maňáka.
Zoufání a bebíčka
Básnická sbírka Nemístnosti Michaely Keroušové (1987), absolventky oboru Tvorba písňového textu a scénáře na Konzervatoři a VOŠ Jaroslava Ježka, na první pohled připomene domodra laděné stýskání Václava Hraběte. Její básnické já se prodírá nejroztodivnějšími krajinami, stromy, hordami chodců, blýskavým antracitem noci a nepříliš originálně si povětšinou zoufá. Já. On. Ty. Moje babička. Moje bebíčka.
I na banální témata lze napsat skvělou báseň a Michaela Keroušová se nepochybně snaží. Ale i přes bohatost metaforiky a poetické vidění všednosti ji zrazuje samotný jazyk. Obecná čeština není problém, je-li funkční, ale zde jen posiluje dojem nehotovosti básně, zejména v kombinaci s pravidelným rýmem vyznívá doslova triviálně, až nedospěle (Hadi se svíjej Měsíc ten bliká/ krhavym pohledem fanatika/ Ve větvích skrytá stavím si domy//Nohy se kejvaj jak metronomy).
Monotónně působí i první osoba básnického já - únava, depka, alkohol, kocovina, smutek z rozchodu, paradoxně silnější jsou autorčiny verše tam, kde se nezabývají sebou samotnou. Tam, kde líčí svou babičku „s kůži nedosušenejch křížal" nebo napjatou atmosféru před pohromou, kdy „Čekalo se na zázrak/ Čekalo se pod nebem//", tam lze zahlédnout alespoň na chvíli prostor představ, pro něž třeba nalézt právě jeden obraz, právě jedno slovo.
Sebezpytné chvíle melancholických procházek (byť s kapkou sympatické odhodlanosti) se zdají nakašírované pro potřeby „básně, literatury". To, co by možná fungovalo v písňovém textu (hovorovost, sentiment, veršová repetetivnost), báseň neunese. Bohužel se nelze zbavit otázky, jak číst titul celé sbírky - jsou Nemístnosti odkazem na onu topografickou barevnost, nebo metatextovou ironickou reflexí samotného díla?
Kulisy výmluvnější než postavy
Jediná nominace za prózu jsou Šaty z igelitu Vratislava Maňáka (1988). Soubor třinácti povídek je ve srovnání s předchozím dílem výrazně konzistentnější. Autor se přirozeně pohybuje v různých časoprostorech, střídá současnost velkoměsta, venkov, tísnivost nezdařené svatby, nebezpečnou atmosféru okupace, přičemž vždy udrží stylovou adekvátnost zobrazovaného.
Podobně rozmanití jsou logicky i hrdinové Maňákových textů - děti, ženy zklamané či znavené láskou, staří lidé, pozůstalí. Všechny je však spojuje pocit prázdnoty, místa v srdci, které nepozorovaně hlodá, až člověka pohltí. To, co se zpočátku povídek jeví jako danost, běžný stav, se na konci ukáže jako iluze.
Lidé zkrátka nejsou těmi, kým se zdají, oklamat nelze čtenáře, a už vůbec ne sebe sama. Přesto, že některé pointy či zápletky jsou spíš přespříliš sladkou třešinkou na dortu, bez níž by text byl v neukončenosti pádnější, nelze autorovi upřít úsilí postihnout cosi velmi unikavého, ale přítomného.
Kromě dějové linky totiž vystupuje v textech velmi plasticky nálada, krajina příběhu. Maňák užívá strohé jednoduché věty, jež mnohdy variuje, naznačuje tím lhostejnost okolí k tomu, co se v něm děje s lidmi („Na polích ležela mlha, jak to bylo na těchto místech a touto dobou obvyklé. Včera se konala svatba. Modrý favorit jel prázdnou silnicí první třídy. Z komínů chalup na obzoru stoupal kouř. Bylo šest hodin ráno.").
Kulisy jsou výmluvnější než samotné postavy - tam, kde se v er-formě využívá polopřímé řeči a ich-formy, se občas ukazuje (bohužel nespíš nezamýšlená) plochost hrdinů (Kristýna z titulní povídky a Milena z Jak daleko je Buenos Aires), jindy naopak psychologizace takřka chybí (v povídce Saranče to ale naopak vzbuzuje velmi žádoucí napětí).
Cesta ze změti grafémů
Ondřej Buddeus (1984) byl nominován hned za dvě knihy - sbírku 55 007 znaků včetně mezer a zvláštní text, v němž se snoubí jazyk i obraz, Orangutan v zajetí má sklony k obezitě. Orangutan vznikl ve spolupráci s členkami výtvarné skupiny Napoli, Alžbětou Skálovou a Martinou Kupsovou. Prolínají se tu ladovské obrázky, výstřižky ze starých novin, dětské kresby i fotky podivných neidentifikovatelných objektů, a to vše spolu s jazykovými hříčkami, glosami každodennosti, na rub převrácenými klišé, jež zde vyvstávají v nových významech.
I přes sympatie, jež text vzbuzuje (a lze si jen těžko představit čtenáře, kterého by přinejmenším místy netěšil), tu lze pochybovat nad žánrovým ukotvením díla, a tudíž i jeho oprávněním v celé soutěži. A nejde jen o formu - anekdotičnost je povětšinou bystrá, ale někdy nejde dál než za vtip samotný.
Zato druhé Buddeusovo dílo má podstatně hlubší kořeny. Jako jediné ze všech nominovaných vyrůstá přiznaně ze slov, jazyka - neustále se k tomuto tématu vrací, jako by se snažilo oživit moc, již řeč v době PR, Q&A a všudypřítomné dynamičnosti vedoucí k efektivnosti ztrácí.
Prvních jednatřicet stran tvoří dle abecedy nakupená slova, zdánlivě nesmyslně, na první pohled se zdá, že chce autor jen čtenáře zkoušet. O to větší je překvapení, když se v průběhu dalšího čtení začnou v hlavě vybavovat ozvěny těchto nakupených výrazů. Úvodní část je zkrátka matérií slov, z níž se následně rodí celá sbírka, shluk znaků bez významu, jimž teprve básnické gesto najde domov.
Ono gesto je vskutku životadárné, za konvencí hledá smysl, tematicky líčí životní stereotyp a bojuje proti němu právě slovy, větnou logikou, ironií, jež se nepředvídatelně mění ve smutek či nejasný obraz - „ty povrchy, záhada, všude povrchy/ nic víc než ty povrchy a kde setu vzaly/ a všechny ty jejich zaražené protiklad/ na hrubém koberci zlostný jezevčík s jemnou srstí/ sedačka v lednové tramvaji vyhřátá neznámým cestujícím/ řev terénní motorky v neděli na plný plyn/ krásná holka, ale blbá na první pohled/ nebo sladké řeči veřejných osob s nepochybně špatným zažíváním".
Právě pod povrch každodennosti, unavených vztahů či zdánlivě všeřešících rovnic se autor neúnavně prokutává a ušetřen není ani čtenář. Za prvé, poslední část je složena opět pouze ze slov. Všechno jsou to termíny, jež by bylo možné při hodnocení sbírky použít („montáž, relativní perspektiva, anagnorize..."), nicméně pociťujeme jistou nedostačivost oněch nálepek. Cítíme, že doopravdy postihnout báseň nedokážou, neboť smysl se děje za hranicí slov, byť z jejich součinnosti plyne. A za druhé, každý jednotlivý výtisk může být personalizován již na základní úrovni. Nejen že je možné vybrat si z různých barev přebalu, ale v každé knize nalezne čtenář obálku s vloženým seznamem ryze osobních položek: „Počet výdechů... ks, počet nádechů... ks, myšlenky... ks, polibky dané...ks aj.".
Buddeus neustále vyzdvihuje nejen sílu slov, ale i sílu subjektu. Oněch 55 007 znaků je změť grafémů, nalezení smyslu je úkolem každého z nás.
Ať už bude vítězem Ceny Jiřího Ortena vyhlášen na veletrhu Svět knihy 17. května kterýkoliv z nominovaných, není pochyb o tom, že posuzování takto odlišných poetik není jednoduché. Avšak nabízí se otázka, podle jakých kritérií byli zrovna tito tvůrci vybraní, protože úroveň jejich děl je značně nevyrovnaná. S tím by možná souviselo i to, zda by v porotě neměli být více zastoupeni lidé zabývající se především poezií.
Nicméně co se tipů na vítěze týče, myslím, že favorit je jasný.
Nejlepší knihy pro vás!