reklama
 
 

My tancovat nemusíme. Dox představuje vizuální styl, který pro Jazzovou sekci vytvořil Joska Skalník

18. 3. 2018 11:25
V březnu sedmdesátiletý výtvarník a spoluzakladatel Jazzové sekce Josef "Joska" Skalník v pražském Doxu poprvé vystavuje své plakáty, obaly vinylů a knižní i časopiseckou tvorbu. Na výstavě pojmenované My tancovat nemusíme shromáždil spolu s kurátory okolo dvou set prací. K vidění budou do 4. června.

"Syntezátor tam původně nebyl, ale té figuríně nesměla být vidět prsa, tak jsem ho tam přidělal a ještě trochu to zamaloval," ukazuje na plakát inzerující vystoupení Martina Kratochvíla a jeho kapely Jazz Q.

Někdejší absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy Joska Skalník má nějaký příběh skoro ke každé knize, plakátu nebo obalu, které vyráběl od okupace vojsky Varšavské smlouvy až do nultých let.

Během posledních dvaceti let, kdy dával přednost volné tvorbě, se ke své grafické práci přiliš nehlásil. V roce svých sedmdesátin se ji ale rozhodl veřejnosti souhrnně ukázat v pražském Doxu. Výstava se jmenuje My tancovat nemusíme a představuje zejména to, co po výtvarné stránce udělal pro Jazzovou sekci Svazu hudebníků, již na přelomu 60. a 70. let spoluzakládal.

Stojíme před mozaikou sestavenou z vinylů. Kapely Půlnoc a Garáž, písničkáři Vladimír Merta, Jaromír Nohavica… a také Pavel Fajt s Ivou Bittovou a jejich eponymní album z roku 1988. Ke všem těmto deskám dělal Skalník přebaly. "

Tehdy jsme se mou ženou s Ivou a Pavlem hodně kamarádili. Jednu písničku chtěli pojmenovat Joskovi a Janě, ale protože jsem byl ve vězení, nemohli to udělat. Tak se jmenuje Smuténka," vypráví. "A k téhle knize," ukazuje na rozhovory s Václavem Havlem Dálkový výslech, "jsem na Václavovo přání udělal obálku během jediného dne."

Kniha rozhovorů vedených Karlem Hvížďalou má modrou, kolážovitě pojatou titulní stranu. V modré chodí Skalník oblečený, modrá je nedílnou součástí volné tvorby i jeho samotného. Zamiloval se do ní v mládí, kdy kvůli úrazu ležel dlouho na zádech a sledoval oblohu. V budoucnu by rád udělal přehlídku výhradně blankytných koláží, nyní ale prochází výstavou, které dominuje šedá, bílá a černá barva.

Joska Skalník a jeho výstava v pražském Doxu

"Jednoduchý grafický jazyk, který Skalník zvolil pro jednotný vizuální styl Jazzové sekce, se vyznačoval sebevědomou čistotou, s níž uměl zúročit ohlasy samizdatové estetiky a těžit z limitované kvality tehdejšího tisku," říkají kurátoři výstavy a zároveň též výtvarníci Pavel Büchler a Karel Haloun. "Stejně přesvědčivě ale pracoval s poeticky surreálnými kolážemi a asambláženi, odkazujícími k výtvarným strategiím angloamerických autorů hudebních tiskovin," dodávají.

Název výstavy je odvozený od hlášky, kterou podle Karla Halouna Skalník pronesl na "jakési trachtaci" Akademie výtvarných umění poté, co začala vyhrávat kapela tehjdejšího rektora Milana Knížáka. Skalníka i skrz tuto větu ukazuje jako výtvarníka, který si dělal věci po svém, a jak připomíná Pavech Büchler - s tehdy výjimečnou vírou v budoucnost.

Výstava čítající okolo dvou set položek je postavená na jednotlivých sériích, které dobře ilustrují Skalníkův styl.

Až už jde o časopiseckou sérii, knižní edici Jazzové sekce Jazzpetit, řadu Situace, v níž na přelomu 70. a 80. let vycházely skromné monografie Stanislava Kolíbala, Libora Fáry a dalších výtvarníků, původní vizuální styl časopisu A-Kontra nebo plakáty pro Činoherní klub, pro který pracoval od konce 70. let, všude je vidět jeho minimalistický, samizdatový přístup, který vycházel z tehdejších omezených možností tiskáren, v kombinaci s jemnou surreálnou imaginací.

Na výstavě se nejvýrazněji odráží na sérii koláží dopisů, různých textů, obálek  a fotografií z 80. let nazvaných Listy z deníku. I jimi probleskuje modrá barva, ale také z kontextu vytržené vzkazy typu Sraz v Paříži.

autor: Hana Slívová | 18. 3. 2018 11:25

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama