„Moje obrazy jsou o ničem.“ Roztočil nechává svá díla vznikat z frekvence a hmoty

Místo štětce používá soustavu strojů, místo tématu proces – a místo příběhu rytmus. Výtvarník Jakub Roztočil představuje v holešovické Trafo Gallery svoji výjimečnou tvorbu založenou na vlastním mechanickém zařízení s programovaným nástřikem barvy.

Výstava s názvem Studie polymerových srážek až do 12. dubna 2026 představuje autorovu aktuální tvorbu, práci s novým typem mechanického obrazu, přičemž se soustředí na „dění jako aktivní proces poznávání“. Obraz chápe jako otevřené vizuální pole, místo, kde se střetává malba, studie fyzikálních jevů a pozorování vztahů mezi pohybem a percepcí.

Tichý pokušitel nových médií

Jakub Roztočil (*1979), absolvent pražské Akademie výtvarných umění, sochař, vizuální umělec a tichý pokušitel nových médií, dlouhodobě vyvíjí vlastní mechanické zařízení pracující s frekvenčním principem a programovaným nástřikem barvy. Obrazy jsou tak výsledkem řízeného procesu, v němž se setkává technologická preciznost, fyzikální zákonitosti a otevřenost náhody. Autor zde vystupuje spíše jako iniciátor systému – obraz se rodí z logiky mechanismu, nikoli z gestické malby.

Z výstavy obrazů Jakuba Roztočila s názvem Studie polymerových srážek.

Zobrazit
6 fotografií

Kurátorka Barbora Kundračíková připomíná, že Roztočilova tvorba představuje „mimořádně soudržný, přitom však mnohovrstevnatý systém, v němž se scházejí principy sound artu, vizuálních umění a filozofie se základními parametry mechanické fyziky. Mechanismus pro něj není metaforou technické civilizace. Chápe jej jako princip, jako generátor obrazů založených na vibraci, frekvenci, tekuté hmotě. Barva nepředstavuje možnost vtělit obrazu výraz, je doslova fyzikální stopou události“.

„Rukopis pro mě byla vždy frekvence,“ vysvětluje svůj přístup sám Roztočil. „To, že se frekvenčně, rytmicky něco nakapává na osu. Rukopis je manipulace s barvou, její dávkování. V čase zaznamenávám barevně něco na plochu plátna. Můj vstup je volba, založená na zkušenostech. Emoce do toho nepatří,“ popisuje autor.

Jeho práce se pohybují „na škále mezi detailem a celkem – při bližším pohledu odhalují jemné struktury, vrstvení a mikroskopické odchylky, zatímco z odstupu působí jako plné, vizuálně bohaté celky s výraznou vnitřní soudržností“. Přestože vyrůstají z generativního myšlení, jejich podoba je „klamavě tradiční – malířská, fyzická, zakotvená v materialitě obrazu“.

V hlavní roli náhoda a chyba

Podstatnou roli v procesu hraje náhoda a chyba. „Chyba přináší nové podněty. Je dobré nedoufat v perfekcionismus, s chybou se musí komunikovat. Chyba je originál, autenticita,“ říká Roztočil. Drobná odchylka motoru, nerovnost plátna či změna viskozity barvy se stávají „integrální součástí celku“. Vznik díla tak „evokuje generativní principy, respektive připomíná živý proces růstu“.

Výstava se však nesnaží otevírat otázky autorství, kontroly či vztahu technologie a přírody narativně. „Nejde mu o to, nás konfrontovat s faktem či významem, cílí na jev,“ uvádí kurátorka. „Vidění prezentuje jako formu poznání, je pro něj pomalým přibližováním se k vnitřní logice světa, který se odhaluje teprve ve chvíli, kdy mu dopřejeme čas.“

Roztočil tento postoj shrnuje lapidárně: „Nechci nic sdělit. Moje obrazy jsou o ničem. Pracuju s hmotou. Vytvářím prostor pro lidské oko a přemýšlím nad jeho psychologií.“ A zároveň dodává: „Jdu proti digitálnímu charakteru doby, proti tomu, že před obrazem je text. Chtěl bych, aby bylo vesmírem. Tím, co může člověk zkoumat, pozorovat.“

Roztočilova tvorba, výjimečná nejen ve středoevropském měřítku, tak ukazuje, že i v době slova, algoritmů, simulací a umělé inteligence může být obraz místem soustředěného pozorování – a to nikoli jako nositel významu, ale jako vizuální fakt, událost a struktura vznikající za přesně nastavených podmínek. Výstava nabízí zkušenost obrazu, který není interpretován, ale viděn.