Recenze - Slavný oscarový film Nenápadný půvab buržoazie od Luise Buňuela přenesl nyní na jeviště brněnské Reduty režisér Jan Mikulášek. Jeden z nejsledovanějších mladých tvůrců dneška zinscenoval svůj poslední opus jako přízračné pásmo, v němž se mísí bizarnost, hnus, groteska a surrealistická nálada. Mnoha lidem tento kus zřejmě nebude pochuti, i když se tady vlastně vypráví o společnosti, v níž žijeme.
Příběh o skupince přátel z vyšší společnosti, kteří se neustále snaží sejít ke společnému obědu, byl u slavného Španěla Buňuela výsměchem měšťácké morálce, pokrytectví a snobismu. Bude nutné říci, že Mikulášek ve spolupráci s dramaturgyní Dorou Viceníkovou nestvořili divadelní repliku filmové předlohy, ale velmi volnou adaptaci, která vzdává originálu poctu a přiznává se k inspiraci dílem z broku 1972.
Mikuláškovy fascinace
Mikulášek vlastní inscenaci snaží proplétat pověstnou Buňuelovou surrealistickou poetiku a groteskními výstupy s mnoha nelogičnostmi. Zajímavostí je, že tak jako sny nepotřebují slova, ale jsou to spíše skrumáže obrazů i představ, také v této zhruba sedmdesátiminutové inscenaci tvoří mluvené projevy zcela minimální plochu. Devět herců, někdy číšníků jindy těch naoko nóbl hostů, se tady vyjadřuje spíše pohybovými etudami, expresívní mimikou, kterou také zesiluje mrtvolně bělostné líčení jejich tváří.
Ostatně i tady je navrch na výsledku znát nejen Mikuláškova setrvalá fascinace filmem, ale také výtvarným uměním. Toto místy přízračně svícené divadlo občas připomíná názvuky němých grotesek i šíleně sestavených obrazů surrealistů, kteří často nijak nerespektovali prostor, logiku ani čas.
Stejně tak Mikulášek sestavil podivně se odvíjející, naoko alogické ale zároveň umně propojené a kompaktní pásmo, které publikum zřejmě nenechá lhostejným, i když tady chybí příběh, hutné dialogy, gradované finále a podobné záležitosti, na které je hlediště zvyklé u konvenčního divadla.
Inscenace totiž žongluje s několika tématy jako je výsměch zbohatlíkům a snobům na jakýkoliv způsob, střílí se tady z bizarní sexuality a perverze a nakonec to schytá také církev. Herci se v závěru převlečou do řeholních rouch a začnou mlsat kila kokainu rozhozeného po kdysi sváteční tabuli. Zazní při tom vtipná dvojmyslná replika: Nos na stůl!
Exkrementy v ústech
K významovému zesílení hry složí Mikuláškovi už tradičně jeho dvorní scénograf Marek Cpin, který protentokrát k tomuto sletu zazobaných buržoů použil scénu jakoby naruby. Luxusní stůl a přepychový lustr totiž stojí v místnosti, kterou ohraničují stěny nebo kulisy montované jakoby vně.
Divák vidí tu jejich méně honosnou část, vidí tedy zákulisní rub, který zůstává skrytý. Naopak je tady ale mnoho věcí, jak muž bylo řečeno. A tak se začíná třeba scénou, kdy se hosté schází na smuteční hostinu, ale nebožtík ještě žije a a je jedním z přísedících. Než se vyrazí na smuteční průvod, je potřeba z něj mrtvolu udělat a do rakve na proscéniu ho proti jeho vůli prostě nacpat.
Jindy se publikum dočká vcelku drsných výjevů, kdy si hosté u tabule opatřují jídlo ze svých nejrůznějších tělních exkrementů. Moč, mateřské mléko, hlen z nosu či výkaly se tady potom debužírují jako největší lahůdka. Jindy se zase na číšníka snese taková sprška vulgarismů a sprosťáren, že mluva pouliční městské spodiny je v tomto srovnání bělostnou a nezávadnou.
Všechny tyto opravdu drsné slovní či výrazové prostředky však nejsou jen lacinou snahou šokovat nebo zaskočit publikum. Mikuláškovou inscenací, v níž si ostatně tropí legraci i sám ze sebe, prorsůtá jakási zvláštní dekadence. Demaskuje různé společenské vrstvy a nalézá jen zmar, špínu či zvrácenost.
Hned v prvním hereckém monologu zazní ironicky komentovaná snaha divadelníků dělat z filmu divadlo, režisér nešetří umělce ani dál. Jedním z vrcholů inscenace je pomyslené zasedání Herecké asociace, kdy se všichni naoko spořádaní tvůrci české divadla ukážou jako poživačné kreatury, které navíc neustále hrají divadlo a tak se nakonec dosyta nažerou z vlastních tkaniček, kravat a dalších doplňků oblečení.
Pozor, názor!
Není to věru uhlazeně zábavná podívaná podobně jako závěrečný mumraj kléru s pomoučenými nosy a v extázi. Ostatně se v závěru večera konstatuje, že by tady bylo vše hezké, kdyby tady nebyli lidi a nekazili a neotravovali vše kolem právě svými obsesemi, nenažranosti, vášněmi a mocí obecně.
Mikuláškova inscenace je nesmírně složitým a těžkým hereckým soustem. A tady dlužno zdůrazmit, že všichni dopadli na výbornou. Divák si užívá perlivých výkonů Dity Kaplanové, Zuzany Ščerbové, petry Bučkové a pánů jako Oldřich Mikulášek (režisérův otec), Jiří vyorálek, Jan Hájek, petr Jništa,Jiří Kniha či Jakub Gottwald.
Pečlivé vedení protagonistů a jejich schopnost herecké zkratky, mimování či přezvětšování hraní do toho bizarního světa nejen zapadá, ale hlavně je jeho základní konstrukční matérií.
Musím konstatovat, že drajv a nasazení, s jakým herci režii slouží jsou skutečně úctyhodné a patří k nepřehlédnutelným devizám večera, který rozhodně není jednoduchým diváckým zážitkem. Je to všem divadlo provokující, divadlo, které má názor a od diváka jej také nesmlouvavě požaduje. A to není v dnešním buržoazně unylém světě málo.
Jean-Claude Carrière: Nenápadný půvab buržoazie. Režie: Jan Mikulášek. Dramatizace: Jan Mikulášek, Dora Viceníková. Dramaturg: Dora Viceníková. Scéna: Marek Cpin. Kostýmy: Marek Cpin. Výběr hudby: Jan Mikulášek. Obsazení: Ondřej Mikulášek, Dita Kaplanová, Zuzana Ščerbová, Petra Bučková, Jiří Vyorálek, Jiří Kniha, Petr Jeništa, Jakub Gottwald. Národní divadlo Brno - Reduta. Premiéra 7. června 2012.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jaké divadlo v Brně ještě navštívit?
