Nyní dvaadevadesátiletý Zemina je přitom velkým vykladačem českého výtvarného umění druhé poloviny minulého století - především toho, které nebylo po chuti komunistickému režimu. Takže Bělocvětovovým vrstevníkům jako Jiřímu Johnovi, Vladimíru Janouškovi či Adrieně Šimotové se věnoval opakovaně. Oproti tomu závorka s Bělocvětovovým jménem představuje zvláštní drobnou glosu, jež vypovídá mnohé o osudu pražského malíře tvořícího na samém okraji výtvarné scény i společnosti. Vyjmout jej ze závorky se teď pokouší českokrumlovské Egon Schiele Art Centrum, které do konce roku pořádá retrospektivní výstavu Bělocvětovových děl. A Sudkovy fotografie dotvářejí její atmosféru.
Tak to mnohdy chodí, že zapomenutí umělci posmrtně vstávají z popela a vystupují na piedestal, jen jim musí někdo pomoci. Jaromír Zemina tam kdysi přivedl malíře Aléna Diviše. A třeba výstava pražské Národní galerie, před devíti lety připravená Annou Pravdovou, zase Jana Křížka, jen o čtyři roky staršího než Bělocvětov. Ten první jako vězeň těsně před druhou světovou válkou ryl své výjevy do stěny francouzského žaláře La Santé, což zformovalo jeho budoucí výtvarné vidění. Druhý se v téže zemi od 60. let skrýval před světem v dřevěné venkovské chatě. Než přijal asketický život a začal včelařit, část svého díla zničil.
Podobně odříznutý byl i Andrej Bělocvětov, který žil v letech 1923 až 1997. Izolaci pociťoval především v 70. a 80. letech - přitom uprostřed pražského davu, v bytě na Žižkově. V přilehlé kůlně skladoval své obrazy jeden na druhém, takže kvůli méně kvalitním podkladům chátraly, vzpomínal v Českém rozhlase spoluautor krumlovské výstavy, skladatel a malíř Vladimír Franz, který pořádal umělcovu pozůstalost. Na dobrý materiál Bělocvětov neměl peníze. Práce třeba na porůznu odstřižených papírech jsou teď vidět také v Schieleho centru.
Připomíná to stav Divišova díla, v jakém ho objevil Zemina koncem 60. let na půdě jednoho domu v Roztokách u Prahy: roky odložené balíky zmuchlaných pláten a kufry plné kreseb, často tvořených na potrhaném balicím papíru.
Kde končí svět
O Bělocvětovově velkoměstském poustevnictví vypovídá i krátký dokument České televize z roku 1993 režírovaný Ivanem Kuťákem a doprovázený hudbou Jana Klusáka. Zachycuje nahrbeného, zanedbaného, skoro plachého umělce uprostřed zvláštního nepořádku jeho ošuntělého ateliéru a na přilehlé terase, kde v různých nádobách pěstoval rostliny. Za tímto teritoriem jako by už svět nepokračoval.
Bělocvětov ve filmu říká, že člověk nedělá obraz, "ale ten obraz dělá člověka". Tedy že důležitější je dílo než autor. A podle toho evidentně žil. Skladatel Klusák, s nímž a dalšími přáteli Bělocvětov chodil k Sudkovi poslouchat nahrávky klasické hudby, jej nazval archandělem. "Byl to krystalický charakter, takový křemen. Přitom křehký a zranitelný," cituje Klusáka monografie nazvaná jednoduše Bělocvětov z roku 2008.
Podle Vladimíra Franze, který se s ním seznámil v polovině 80. let, je Bělocvětovo dílo nemilosrdné. Není uměním do pokoje, ale pro galerii. "Říkal, že síla díla je přímo úměrná míře posedlosti tvůrce," vzpomínal v rozhlasu Franz, podle nějž byl Bělocvětov uměním opravdu posedlý.
Syn ruských rodičů, kteří do meziválečné Prahy přišli z Argentiny, tři desetiletí neměl žádné občanství. Za života se nedočkal mnoha výstav, natož důstojné retrospektivy. Jedna z nejdůležitějších prezentací se kupodivu konala za tuhé normalizace, i když nebyla samostatná.
Roku 1978 vystavila Národní galerie pozůstalost dva roky předtím zesnulého Josefa Sudka, jež zahrnovala také mnoho děl od Bělocvětova. Ten vytvořil desítky Sudkových portrétů, v Krumlově jsou k vidění jedno realistické i dvě abstraktní zpodobnění. Kunsthistorik Zemina se s historičkou fotografie Annou Fárovou po Sudkově smrti probírali jeho pozůstalostí a zjišťovali, co z ní by se mělo dostat do Uměleckoprůmyslového muzea a do Národní galerie. Ta dnes ve svém digitalizovaném katalogu uvádí jediný Bělocvětovův obraz - realistické zátiší z roku 1955 nazvané Velký chléb.
Jak ale dokládá krumlovská výstava, Bělocvětov byl především modernistou. Prolínal výtvarné styly minulého století, které opustily klasickou formu - i když také v ní byl ještě jako mladý malíř výrazný, inspirován především raným obdobím Pabla Picassa. Pak Bělocvětov zamířil k surrealismu i abstrakci. Podobně jako Jackson Pollock "maloval" třeba v 60. letech litím barev na plochu. Že nebyl epigonem amerického akčního malíře, vysvětlil v jeho dvoudílné monografii teoretik Tomáš Pospiszyl.
Publikace, jejímž hlavním autorem je Dušan Brozman, vyšla u příležitosti jiného pokusu o vyjmutí Andreje Bělocvětova ze závorky: malířovy prezentace, k níž se na přelomu let 2008 a 2009 spojily Západočeská galerie v Plzni a Galerie Klatovy / Klenová. Brozman v knize obsáhle rozebírá Bělocvětovovu tvorbu tak, jak následovala etapu po etapě. V podobné šíři představuje malíře i krumlovská výstava se dvěma stovkami jeho prací.
Jako by stále žil
V Schieleho centru se Bělocvětov opět setkává se Sudkem. Jeho fotografie tady slouží malířovu dílu. Pořadatelé do sálů umístili několik záběrů z ateliéru či bytu Andreje Bělocvětova. Některé zvětšili do reálných rozměrů a instalovali tak, aby to působilo, že výtvarník je stále přítomen. Diváka to málem nutí projít některou ze zvětšenin, vstoupit do minulosti vzdálené pět šest desetiletí a posadit se na Bělocvětovovu židli.
Andrej Bělocvětov celý život zůstal v Praze, ale nad ním jako by se v jeho skromných ateliérech postupně zasypávala propast. Nejprve bydlel v centru Prahy, určitý čas poblíž Sudkova ateliéru na Újezdě, později na Žižkově. Odtud ho Vladimír Franz vyvážel v 80. letech trabantem do přírody, kterou malíř zpodobňoval v abstrahovaném pojetí, jako třeba na obrazech s opakujícím se tématem předjaří. Franz dokonce tvrdí, že než Bělocvětova oslovil, umělec snad 15 let neopustil žižkovský byt a ateliér.
Návraty k různým tématům byly u Bělocvětova časté. Někdy zřejmě z radosti, jako v případě portrétů jeho dvou manželek, jindy pod vlivem temných představ, které evokují obrazy Zátiší s mrtvým dítětem či Mrtvá žena. Vladimír Franz říká, že Bělocvětov dokázal neustále nabírat sám ze sebe. V tom prý bylo jeho dílo úžasné, protože "nepotřeboval vzruchy a podněty". A to, jak ve svých obrazech prolínal styly a nacházel tím nové obsahy, Brozman nazývá "záhadnou mnohoznačností".
Také v Krumlově může divák rozklíčovat mnohé Bělocvětovovy kresby i obrazy různými způsoby. Bez zábran se oprostit od názvů děl a hledat v nich jiné významy. Hranice predstavivosti tu neexistují. Byť jsou autorovy abstraktní obrazy založeny na konkrétních motivech, jako by byly v neustálém pohybu a unikaly z daného rámce.
Vladimír Franz považuje Bělocvětova za mistra, který uměl vše a dokázal to vyjádřit jakkoliv. Jenže skoro nikdo jeho obrazy neviděl. Vždyť polooficiální výstava v negalerijním prostoru Ústředního kulturního domu železničářů na pražských Vinohradech, kde Bělocvětovovo dílo v roce 1984 objevil Franz, byla teprve jeho čtvrtou samostatnou. Po nějakých čtyřech desítkách let práce.
V čase, kdy Bělocvětov tvořil, mu podle Brozmana žádný z významných historiků umění nevěnoval pozornost. "Jeho dílo nemělo na českou scénu téměř žádný vliv," konstatuje skoro krutě. Jako kdyby se tím objasňovala také ona závorka Jaromíra Zeminy.
Výstava
Andrej Bělocvětov: Obrazy a kresby
Egon Schiele Art Centrum, Český Krumlov, výstava potrvá do 31. prosince.
