Apokalypsu mají ve svých rukou nejspíš děti. Rozpustilé dívčí tanečky a naopak strnulé srocování chlapců na obrazech Lubomíra Typlta zvedají jedovaté vzdušné víry. Obrazy, které vyhledávaný malíř a textař kapely www vytvořil v posledních třech letech, nyní ukazuje pražská Galerie Václava Špály. Výstava má název Neutopíš se dvakrát v téže řece a potrvá do 2. září. Stejně se bude jmenovat také hudební album skupiny www, které vyjde v říjnu.

I když malíř jinak považuje malování a skládání textů za oddělené světy, tíseň a odcizení naplňuje jak výstavu, tak chystané album. Alespoň podle videoklipu Stát, který kapela již zveřejnila a v němž se elektronická hudba s totalistickým textem pojí s černobílými záběry tanečnic pod obřími socialistickými skulpturami. Obrazy na pražské výstavě ale působí jinak.

Plátna, na nichž odděleně vystupují dívky a chlapci, mají nápadně ostrou barevnost často studených odstínů. Už to by stačilo k depresivnímu vyznění, Typlt ale navíc přidává podivné a fascinující scény.

Prostovlasé dívky stojí ve větru, jenž jim čechrá účesy i šaty. Erotický náboj se kříží s agresivitou, rozesmátá dívčí ústa nepřirozeně cení zuby. A jsou tu další podivnosti: obrazy zalidněné klony, dívky se podobají jedna druhé jako jednovaječná trojčata. Nebo je to chyba v "matrixu" světa?

Opakují se také motivy, jen někdy dívky proti větru obracejí čelo, jindy nastavují záda. Rukama si zakrývají oči, ale zvláštně, dlaně vytáčejí ven. Na obraze nazvaném Pod nebem nebe si trojice holek hraje na usínání. Leží přitom v černé houštině svých rozprostřených nekonečných vlasů.

Svět chlapců je podle Typlta méně dynamický. Hoši s uhlazenými hlavičkami nehnutě stojí, cení zuby v nuceném úsměvu nebo hypnotizují diváka pulčíma očima. Na jednom obraze jsou sroceni v kruhu kolem lampy, která za jejich záda vrhá velké tmavé stíny.

Malby chlapců působí barevněji, větší živost jim dodává také pro Typlta nová technika: malíř na sebe nanáší více barevných vrstev a tu poslední těsně před zaschnutím strhává. Výsledek připomíná grafiku nebo fotografii.

Spojení dětí s atmosférou blízké katastrofy podle autora není neopodstatněné. "Romantická představa o nevinném dětství je mylná. Všechny děti umí být kruté, například neomylně vydělují ze skupiny nejslabší článek. Nevidím v nich nepopsané listy. Člověk se asi se zlem v sobě rodí a to mě baví zobrazovat," prohlásil v rozhovoru pro Český rozhlas umělec, který dřív maloval například obrazy mrtvých koček - obětí dětských krutoher.

Lubomír Typlt se malířem toužil stát od dětství. Ve čtrnácti letech se dostal na Hollarovu střední grafickou školu, to však předpokládalo, že nejméně od dvanácti pilně kreslil. Po střední ho ihned přijali na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, do ateliéru Jiřího Šalamouna, odkud přešel do Brna na Vysoké učení technické k malíři Jiřímu Načeradskému. "Nikdy nedělal ústupky," vzpomíná na svého profesora Typlt.

"V době normalizace, kdy se nemohly prodávat obrazy, vznikaly nejlepší věci. Malich, Sýkora, Boštík, Šimotová, Kolíbal, Načeradský. Všichni byli neoficiálními umělci," jmenuje Typlt autory, které považuje za vzory. Sám se prý nikdy neohlížel na prodejnost vlastních obrazů ani nepracoval na zakázku.

Ve dvaadvaceti letech Typlt odjel studovat do Německa, což bylo obtížné. Neměl stipendium, žádné podpůrné programy jako Erasmus ještě neexistovaly. Na prestižní akademii v Düsseldorfu studoval například u libereckého rodáka Markuse Lüpertze a A. R. Pencka. Přitom musel pracovat. V jedné manufaktuře na výrobu alegorických vozů pro slavný düsseldorfský karneval vykonával sochařinu. "Vymínil jsem si, že nebudu pomalovávat vozy. Nemohl jsem tu kýčovitou hrůzu nějak integrovat do svého malířského světa," vzpomíná.

Teprve ve dvaatřiceti se jeho obrazy začaly prodávat, a tak mohl přestat se všemi postranními "džoby", i když to prý ze začátku byla obživa "z ruky do huby". Od té doby se ale našli sběratelé, kteří si Typltovu práci oblíbili, také kurátoři jeho práce často vybírají.

Letos měl výtvarník například velkou přehlídku v oblastní galerii v Jihlavě nazvanou Jedlíci kukuřice. Kromě Berlína či Maastrichtu mu samostatnou výstavu připravila také Galerie hlavního města Prahy, Dům umění města Brna či oblastní galerie v Liberci. V pražské "Špálovce", která patří mezi prestižní adresy, teď vystavuje už podruhé. Vrátil se tam po sedmnácti letech. Za tu dobu se proměnily jeho barevnost i témata. Zůstává láska k velkým formátům.

"Mám rád velké plátno, protože se tam dá malovat i rukama, můžu tam zanechávat různé stopy, což u malých obrazů nejde," říká malíř, který podle svých slov nepatří ke spontánním tvůrcům, jakým byl třeba Jean-Michel Basquiat. Obavy, které pociťuje před prázdným plátnem, zahání důkladnou přípravou.

"Musím mít vymyšlenou kompozici. Musím znát, co chci zachytit - pohyb, zkratku lidského těla, situaci," popisuje Typlt, který se na vznik díla chystá i přípravnými kresbami. Než přistoupí k plátnu, zpravidla čtyři dny intenzivně kreslí. Potom je připraven k velikému soustředění na malbu, která mu často nedá spát. "I během spaní jako bych maloval. Teprve když to dokončím, oddělí se to ode mě."

Maluje prý rychle, k tomu má i praktický důvod. "Pracuji s čistými barvami, které září. Čím déle ale maluji, tím víc se jedna od druhé špiní," dodává Lubomír Typlt. Ideální prý je, když obraz stihne dokončit už za dva dny.