Recenze - Nakladatelství Dauphin se specializuje na „malé" literatury, což samozřejmě neznamená, že u něj nenarazíme na „velké" věci. Spíše naopak. Svým vlastním způsobem to dokazuje i kniha norského spisovatele Carla Frode Tillera Kroužení, která se na obálce pyšní oceněním Evropské unie za literaturu pro rok 2009. Román si ovšem zaslouží pozornost i bez toho. Někdy bývá totiž považován za výpověď o současném Norsku. Tedy o zemi, která je dnes nahlížena především prizmatem módní vlny severských detektivek, ale která je nám v mnoha ohledech blízká třeba i tím, jak se utvářela moderní podoba tamního národa.
Účelem literární recenze však není sondovat historické procesy, postačí odkázat na práce například Miroslava Hrocha. My si jen řekneme, že ze zápletky Tillerova románu by měl na první pohled radost třeba takový Karel Čapek. Kroužení vypráví o jistém Davidovi. Vtip je v tom, že slovy nás postmnichovanů tak nějak o Davidovi bez Davida. Chudák totiž ztratil paměť a tři lidé z jeho minulosti - dětský přítel Jon, první přítelkyně Silje a nevlastní otec Arvid - mu nyní píší a mailují vše, co o něm vědí. Aby si vzpomněl, aby znovu odhalil svoje kořeny a vlastní já. Jenže světe div se, ono to vypadá, že každý z nich znal úplně jiného Davida!
No, nezní Kroužení (mimochodem první díl zamýšlené trilogie, jejíž druhý díl vyšel v originále roku 2010) jako moderní verze Čapkova Povětroně? Jenže tam, kde se Čapek zamýšlel nad tajemstvím každého života a jeho velikostí - a nad velikostí procesu poznávání - tam Tiller všem podobným snahám ukazuje vztyčený prostředníček a hraje si spíše s malostí všech zúčastněných.
Kroužím, kroužíš, kroužíme
Tiller nabízí tři pohledy, tři záchytné body pro vytvoření obrazu Davida a skrze něho čehosi, co můžeme nazvat objektivním poznáním. Tři body bývají ve světě exaktních věd dost - můžete na jejich základě třeba udělat kružnici, v jejímž středu... No, David tam stejně jako v knize nebude. Protože lidský život není exaktní.
Každý z vypravěčů románu se vrací do minulosti ve specifické situaci a tato situace, stejně jako celý jejich život, deformuje vše, co napíší. Nedočkáme se tak žádné výpovědi o Davidovi, který ostatně v celé knize důsledně vystupuje pouze jako postava v příbězích jiných lidí, ale o nich samotných a o tom, co v životě postrádají a potřebují.
Jon zrovna odešel z hudební skupiny, protože byl obviněn z negativismu - a nedokáže vydržet ani u rodiny či bývalé přítelkyně. Jeho David je někým, ke komu je možné vzhlížet, kdo se nebojí konfliktů, kdo na sebe vezme těžkosti jiných a s nímž Jon ví, kým je. Arvid, čelící samotě stáří a nicotě smrti, bere obnovení Davidovy paměti jako osobní poslání, poslední možnost být užitečný, opět se stát někým, kdo byl jiným vzorem a pevným bodem. A Silje, ubitá životem obyčejné manželky, zase zoufale touží po pozornosti a po ujištění, že lze uchovat ideály nekonformního mládí.
Všichni tři ovšem kolem svých potřeb jen opatrně krouží. Tiller velice umně nechává promlouvat jejich frustrace v pozadí, mezi řádkami. Pravidelně přitom střídá pásmo vzpomínek, v nichž je vše jasné a vypravěči nemají sebemenší pochybnosti, s prostřihy do současnosti, kde naopak hraje prim nejistota a neschopnost se vyjádřit a všichni se vyhýbají skutečnému řešení problémů. Jon se schovává za pózou vše shazujícího a rádobyironického homosexuálního vyvrhele, Arvid za gesta bezobsažné zdvořilosti a Silje si kompenzuje svá umělecká selhání složitými konstrukcemi polopravd a pololží.
V propracovaných konverzacích se ukazuje, že Tiller je rozeným mužem divadla - sám ostatně divadelní hry píše a jeho romány jsou pro divadla adaptovány. Kroužení by díky scénám z přítomnosti postav mohlo být silným souborem aktovek, z nichž každá nabízí životní roli pro jiný typ herectví. V knize jsou ale stylově odlišné spíše retrospektivy. Jon hloubavě fňuká nad rozlitým mlékem, Arvid se dostává do až náboženského vytržení a Silje koncipuje své vzpomínky jako drobné povídky, žánrové črty, v nichž hrají hlavní roli umělecká gesta.
Trojrozměrný obraz Norska
Kroužení je silně formálním konstruktem. Je zajímavé sledovat nejen zmíněné odlišnosti ve stylu výpovědí (a uvažovat, jak by se podobná stylová rozmanitost uplatnila v divadle či filmu) či odhalení, kterým věcem věnují jednotliví zúčastnění pozornost a které naopak leží v jejich slepé zóně (např. homosexualita ve vyprávění Arvida), ale i to, jak se každý z vypravěčů snaží přesvědčit svého posluchače o vlastní objektivitě. Vždy nesmělý Jon se několikrát shodí, aby právě tím dokázal, že píše bez příkras, že ze sebe přeci nedělá hrdinu, kterým nikdy nebyl... Arvid, bývalý kněz, který ztratil (a nyní znovu nalezl) víru, se přizná, že měl nutkání vylíčit Davida jako muže víry - ale neudělal to, a právě proto je mu možné věřit vše ostatní... Silje, která sdílela s Davidem umělecké sny, má určité podezření, jehož proklamace říká: „Pokud je to pravda, pak ti nemůžu lhát, protože bys to poznal!"
Nevýhodou přístupu je, že kniha jaksi nikam nevede a mohla by poměrně bez problémů pokračovat ještě mnoho a mnoho stran, dokud by se autor i čtenář nevyčerpal. Ano, obsahuje jakousi pointu (Siljino podezření), ale ta je spíše již zmíněným ironickým gestem a úšklebkem. Přestože tedy během čtení narazíme na témata jako přistěhovalectví, pokrytectví, sexuální svoboda, konzumní způsob života, domácí násilí, alkoholismus či umělecké revolta, nepovažuji Kroužení za proklamovanou ucelenou výpověď o současných Norech.
Román považuji spíše za čtivé a v mnoha ohledech i vtipné vítězství formy nad obsahem. Jako by i sám autor nakonec jen kroužil kolem skutečného vyjádření a vyslovení vlastního názoru a raději si v přesných, ale chladných kulisách hrál s výstavbou scény a cizeloval dialogy. Tento názor, který se může pochopitelně s vydáním dalších dílů trilogie změnit, však nijak nesnižuje působivost jednotlivých obrazů... jen jsem jaksi čekal víc.
Carl Frode Tiller: Kroužení. Překlad Pavla Maxová, Dauphin, Praha-Podlesí 2012, 384 stran.
