Punkeři jsou prostě rádi, když je lidi nenávidí

Aleš Palán
18. 7. 2012 7:04
Kniha Subkultura a styl odkrývá kořeny stylů a hnutí
Foto: Dauphin

Recenze - Dějiny píší vítězové. Není však na škodu, podívat se na kořeny, z nichž roste dnešek, také očima poražených. Zejména tehdy, pokud ještě zdaleka neprohráli a o tom, že by složili své zbraně, se naprosto odmítají bavit. Právě takovou optiku nabízí britský kulturní teoretik Dick Hebdige (nar. 1951) ve své práci Subkultura a styl. Českému čtenáři ji nyní představují nakladatelství Volvox Globator a Dauphin.

Foto: Dauphin

Šedesátá a sedmdesátá léta bývají pokládána za jakýsi zlatý věk odporu. Etablovala se nová hnutí, jejichž postoje burcovaly poklidné měšťácké způsoby, a ty už nemohly být chápány jako jediné existující či platné. Jinakost vtrhla do veřejného života jak splašená. Dějiny revolty jsou ale mnohem starší, vzdor a nesouhlas, individuální i takový, který sdružuje jednotlivce do „kmenů", lze nalézt už před stovkami let. Mnozí zbojníci a desperáti by se možná, kdyby se narodili o pár set let později, stali punkery či rastafariány.

Co však bylo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let opravdu nové, bylo mediální prostředí, v první řadě televize, a vliv, kterým měnila společenskou komunikaci. Revolta dostala svůj obraz. Každý měšťák „věděl", jak vypadají „ti druzí," co chtějí a proč se před nimi má mít na pozoru. Možná právě proto dostávají v té době protestní hnutí i svoji výraznou vizualitu, svůj styl. Bylo by laciné tvrdit, že pankáči nosí číro, roztrhanou bundu, spínací špendlíky na oblečení, či průsvitné halenky proto, že je to jejich uniforma. Je to mnohem víc, poznávací znak tlupy, hrdě nošené stigma, komunikační kód.

Foto: Dauphin

Subkultura a styl se primárně opírá o události (nahrávky, koncerty, výstupy do médií…) ze sedmdesátých let. Není divu, Hebdigeova Subculture: The Meaning of Style vyšla poprvé už v roce 1979. Co postrádáme v časové chronologii směrem k současnosti, to nahrazují zasvěcené exkurzy do poválečné scény protestních hnutí. Britský autor toto dění zobrazuje zásadně v britském prostředí, tedy na scéně, která byla pro zrod mnoha subkultur tím nejživějším podhoubím. Českému čtenáři, který v sedmdesátých letech nemohl být na britskou scénu napojen a který se o ní dozvídal jen v pablescích, odkrývá Subkultura dosud netušené souvislosti.

Zrod hnutí, v pozdější době zcela protichůdných, se odehrává ve stejné době a čerpá z velmi podobných idejí a symbolů. Příkladem mže být svastika (!) jako punkový atribut. I to bylo v Británii sedmdesátých let možné.

Foto: Dauphin

„Jasně to odráží zájem punkerů o dekadentní, zlé Německo - Německo, které nemělo „žádnou budoucnost". Evokoval období prosáklé mocnou mytologií. Pro Brity označovala svastika běžně „nepřítele". V punku ale tento symbol ztratil svůj „přirozený" význam - fašismus. Punkeři obecně nebyli nakloněni stranám extrémní pravice. Naopak (…) punková subkultura vznikla částečně jako odpověď na znovuobjevení se rasismu v polovině sedmdesátých let," píše Hebdige a dodává, že svastika byla evidentně primárně používána proto, že šokovala.

Jakási punkerka dostala v sedmasedmdesátém roce v jednom anglickém časopise otázku, proč svastiku nosí. „Punkeři jsou prostě rádi, když je lidi nenávidí," odpověděla jasně.

Foto: Dauphin

Podobných paradoxů nabízí autor čtenáři celou řadu. Dějiny subkultur, ale nejsou dějinami paradoxů, nebo alespoň jimi nejsou výhradně. Hebdige rozkrývá ekonomické, rasové i náboženské kořeny, které za tímto jevem stojí. Dělá to čtivě a zasvěceně. Každý, kdo je ochoten se nad svým životem zamýšlet i z jiných perspektiv, ať už k nějaké subkultuře patří, nebo ne, si může díky této knize klást otázky ještě víc znepokojující, než dosud.

Českému čtenáři, který důkladně nezná všechny fáze vývoje popisovaných stylů (kromě zmíněných třeba i mods, teddy boys, skinheads, reggae…) budou možná chybět odkazy na nějaký hudební server, kde by našel i „hlas" tehdejšího vzdoru. A hlavně: česká nezávislá scéna byla v sedmdesátých (a osmdesátých) letech utvářena docela jinak, v jiných souvislostech, pod jinými prapory, než ta západní. Stejná slova tak označovala věci zcela nesouznějící, občas i protichůdné. To už je ale jiný příběh, příběh pro jinou knihu. Tahle kniha nabízí dost příběhů vlastních.

Dick Hebdige: Subkultura a styl, překlad Miroslav Kotásek, Volvox Globator a Dauphin

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jaké knihy čtete o prázdninách?

 

 


 

 

Právě se děje

Další zprávy