Komentář - Už počátkem třicátých let vážně varoval F. X. Šalda před katastrofickými důsledky, které bude mít postátnění naší tzv. první scény (1930) pro její nezávislost a samostatný umělecký rozvoj. Varoval před nekvalifikovanými zásahy ministerských úředníků a „politické ulice" do chodu divadla. Další vývoj jeho obavy naplnil.
Ovšem to, co se dělo po válce, a co se děje doteď, se Šaldovi nezdálo ani v jeho nejčernějších snech. Nejenže už ve 20. letech maligně rozbujelý, opět Šaldou, ale třeba i K. H. Hilarem marně kritizovaný, pažravý a neuřiditelný Otesánek mezitím spolkl další scény (po násilně zabraném Stavovském v roce 1920 pak opět svévolně v roce 1948 a znovu 2012 největší pražskou operní scénu, bývalé Neues Deutsches Theater, později Velkou operu 5. května, nejnověji Státní operu), ale vandalské politické zásahy ministrů neblahé paměti Štěpánka, Bessera a Hanákové pokračovaly.
Aby byli v rozmezí posledního desetiletí šéfové nejvýznamnější kulturní instituce v zemi dvakrát po sobě stejným způsobem z hodiny na hodinu vyhozeni jako sprostí zločinci, a to v obou případech bez udání relevantních důvodů (respektive „důvody", jeden absurdnější než druhý, se teprve poté pracně dohledávaly) - to se může stát jen u nás ve vytunelované ČEZské Klauzemánii. V království bulváru, kde kultura, pokud si na sebe sama nevydělá, nemá právo na život a stát na ní v celé střední Evropě (o té západní raději pomlčme) dává ostudně nejméně prostředků. A kde se stává tento resort pašalíkem stále neschopnějších ministrů, zbytných stejně jako jejich resort.
Myslel jsem si, že po Jiřím Besserovi (a předtím třeba Martinu Štěpánkovi nebo Vítězslavu Jandákovi) už nemůže na českou kulturu přijít horší pohroma, ale teď se všem omlouvám. Paní ministryně Hanáková mě vyvedla z omylu tak důkladně, že se teď modlím, aby nám tato kulturou nepolíbená žena, z jejíhož každého projevu plyne, že rozumí svému resortu asi jako já umělým hnojivům, vydržela co nejdéle. Jen ať si dál klidně „špatně nastavuje" své oblíbené „řídící procesy" do alelujá, protože sestupná trajektorie ministrů je neúprosná. Zatím vždycky přišel někdo, kdo mírou křupanství překonal svého předchůdce.
Za těchto okolností nemá instalace dlouholetého šéfa plzeňského divadla Jana Buriana do čela neuřiditelného, trvale neudržitelného monstrózního slepence pěti nesourodých scén prakticky žádný význam (jde zajisté o slušného a počestného režiséra i šéfa vícesouborového tělesa, jehož největší devizou kromě zkušeností je zatím spíš to, že nikomu nevadí: do průraznosti výrazných osobností formátu Šuberta či Schmoranze, neřku-li Kvapila, Hilara, Kovařovice, Ostrčila, Talicha či Krejči, jež byly schopny nezapomenutelně poznamenat profil scény, má zatím ovšem daleko).
Přesněji řečeno - tato instalace nemá význam potud, pokud se systémově nezmění tři základní věci:
1) Nepostaví se kolem Národního divadla urychleně neprodyšná odborná bariéra proti pokračujícímu politickému vandalismu (například v podobě umělecko-provozní rady, vybavené nikoli pouze právem konzultovat, ale i odvolávat či jmenovat šéfy souborů, a také ovšem právem schvalovat či vetovat špatná rozhodnutí ministrů - dosud jsem totiž v posledních pětašedesáti letech v podstatě žádná jiná než špatná rozhodnutí nezaregistroval: některá, například násilná slučování operních domů a diletantsky nepřipravená pohlcování dalších scén, se dokonce nepoučitelně opakují).
2) Dokud se nový šéf, vybavený příslušnými pravomocemi, podporou zmíněného nezávislého orgánu a konsenzem odborné veřejnosti, neodhodlá k radikálnímu řezu, a nepřizná otevřeně, že Otesánek se prostě a jednoduše přežral a udělalo se mu špatně. To je bohužel aktuální diagnóza. Terapie může začít, až se intendance odhodlá jednotlivé nestrávené chody minulé pažravosti postupně vracet zpět. Zprvu, jako první krok, maximálním osamostatněním jednotlivých souborů i scén, později, jako konečný cíl, návratu alespoň do stavu před postátněním scény (leda s výjimkou ponechání „studiového" Kolowratu).
3) Dokud se Národní divadlo neodváží - po vzoru, například velkých státně dotovaných domů německých či rakouských - vyzout se konečně z národně-buditelských bačkor, a vedle zde samozřejmého přednostního pěstování české činoherní i operní klasiky pokusit se inscenačně i dramaturgicky držet nejen krok s vývojem evropského divadla, ale dokonce tento vývoj (jako cílový stav) i začít spoluvytvářet. (Nikoli ovšem tak, že se pod falešnou etiketou Shakespearova Krále Leara nebo Troila a Kressidy nepřiznaně do hlediště pašuje úplně jiný autorský příběh).
Že to všechno není možné skloubit? To může říkat jen někdo, kdo nezná dějiny moderního českého divadla. Navzdory dobovým Šaldovým, Vodákovým či Machoninovým steskům už takové - byť dočasné - éry pražské Národní divadlo vícekrát zažilo: v činohře, v opeře i v baletu.
