Recenze - Sbírka básní Sněhy a další, novela Horowitz a soubor bajek Straka v říši entropie. Hodně pestrý výběr nabízela trojice nominovaných děl na Magnesii Literu v kategorii objev roku.
První dvě navržená díla zaujala na první pohled profesí autorů - vystudovaný kunsthistorik a debutující básník David Voda se živí jako vedoucí výroby v galvanické zinkovně, novopečený spisovatel Matěj Dadák je zase známý herec (nejen z reklamy na stejnojmennou kávu).
Čtěte také:
Literu za prózu může získat Hakl, Hůlová nebo Balabán
Litera udělí na podzim cenu za knihu desetiletí
Desátá Magnesia Litera vyzývá k zasílání knih
Knihou roku jsou příběhy sourozeneckých válek
Vítězka Markéta Baňková je zase výtvarnice známá především multimediálními internetovými projekty (www.bankova.cz). Navíc si pro svou prvotinu vybrala nejen záhadný název, ale především neobvyklý žánr. Straka v říši entropie je - jak se praví na obalu - souborem fyzikálních bajek ze života.
To je je sice útvar prastarý a dobře známý, ale zkuste si vybavit aspoň tři bajkotvůrce. Ezop, Jean de La Fontaine, Ivan Krylov... možná i Bidpaje jste v záhybech paměti vyhrabali. Ale vsadím se, že z hlavy nepřijdete na nikoho, kdy by nebyl už aspoň sto let mezi mrtvými.
Nadšení ábíčkáři
Bajka je vůbec prapodivná věc. Vznikla jako žánr pro dospělé, kteří se tak mohli bezpečně vysmát nejen nepěkným lidským vlastnostem, ale i společenským nešvarům, případně nedotknutelným mocipánům; nicméně v současnosti na bajku pohlížíme spíš jako na legrácku se zvířátky určenou dětem.
Ale i v rámci této literatury jsou bajky něčím trochu zaprášeným, starosvětským, neatraktivním. Tak proč je vůbec ještě někdo píše? A když už, proč je ještě spojí s něčím takovým, jako je fyzika - jež se tradičně drží na čelných místech nejneoblíbenějších předmětů?
Markéta Baňková ale přece jen nevstoupila na panenskou půdu, pole neorané, zemi plnou lvů a podobných floskulí. Straka v říši entropie navazuje mimo jiné na poměrně početnou skupinu český popularizátorů vědy - přičemž asi nejznámější z nich, astrofyzik Jiří Grygar, je jakýmsi garantem knihy. Jeho jméno se objevuje pod pochvalným textem lákajícím nás ze zadní strany obálky k četbě.
Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na časopis ABC, který je od 50. let věrným druhem dětských vědátorů, modelářů a jiných geeků. Tipla bych si, že právě nadšení ábíčkáři všeho věku tvoří jádro potenciálních čtenářů Straky v říši entropie.
Když ji vezmete do ruky a přejedete prsty po tvrdých deskách, narazíte na mírně vystouplé drahokamy a na pod povrch ustupující lesklé hvězdy. Kromě taktilně příjemných pocitů (Straka je báječně šahací) to ve vás může vzbudit vzpomínky na tajný sešit, výzkumnický deník, do kterého jste si jako malí psávali vzorce, záhadné mapy pokladů a objevy a jehož desky jste si zdobili nálepkami zvířat nebo patvary z celofánu.
Tento dojem posilují i ilustrace; z části pojaté jako „neumělé" čmáranice ve školním sešitě a doplněné narychlo nahozenými poznámkami. Na druhé straně se tu objevují i daleko „dospělejší" výjevy v podobě sofistikovaných koláží, které (místy ironicky) komentují děj bajek.
Můžete tu třeba narazit na šimpanzí vědkyni s rudě nalíčenými rty, kterak oděna v pomačkaný bílý plášť noří v laboratoři růžový modýlek hrocha do kapaliny. To i při zběžném listování naznačuje, že Straka v říši entropie není zdaleka určena jen dětem - i když podle autorky vznikla vlastně jako vedlejší produkt snahy vysvětlit malé dceři, proč se nafukovací hračka ve vodě nepotopí.
Rozhodně ho Straka bude bavit
Straka je tvořená devíti bajkami, které se dotýkají nejrůznějších fyzikálních jevů a pouček: starým známým Archimédovým zákonem počínaje a teorií superstrun konče. Dojde i na Schrödingerovu kočku, asi nejznámější hrdinku vědeckých vtipů a hvězdu popkultury.
Všechny jsou psané hravým moderním jazykem, autorka se nevyhýbá hovorové češtině, aniž se ale snaží být za každou cenu „cool". Výchozím bodem je vždycky záhada, kterou se zvířecí hrdinové snaží vyřešit - proč králíka v parném létě přestane láhev s limonádou po čase chladit, proč se strace nedaří udržet v hnízdě pořádek (no protože chaos je základ života!) nebo proč se tlustý pes pohybuje pomalu.
Ve dvou případech jde o "nastavené zrcadlo" dnešním mezilidským vztahům, na něž je fyzika naroubovaná možná až moc násilně. I když kdo ví; pro někoho možná budou jezevčice řešící manželův alkoholismus nebo liška bojující s unifikovaným diktátem krásy těmi nejoblíbenějšími postavami.
Přes tyto dvě výjimky blížící se tradičnímu pojetí se však Baňková vydala vlastní cestou. Nejde jí primárně o zobrazení lidských charakterů ani o poetické básnění a jazykové exhibice, ale skutečně o popularizaci fyziky. Čtenář zjišťuje, že fyzikální zákony, poučky a teorie prostupují všemi aspekty života - od prozaických až po ty nejpoetičtější, jako je dumání o smyslu hvězdného nebe nad hlavou.
Autorka přitom přistupuje hravě k výběru zvířecích protagonistů a jejich vlastností. Pokud použije tradiční „bajková" zvířata, jde spíš proti jejich obvykle přidělovaným lidským charakteristikám. Liška není mazaná ani vychytralá, je to nešťastná ženská středního věku, která s sebou nechá manipulovat obyčejnou krysou.
Slepice není hloupá a omezená, naopak vystupuje jako největší znalkyně fyziky mezi zvířaty, dokonce má i svoji vlastní fyzikální poradnu. Straka se ale hemží hlavně pro bajku dost neobvyklými postavami - od exotického pakoně po otylého psa nebo obyčejné toulavé kotě.
Ve všech případech ale platí, že hrdinové se bez pomoci řešení nedoberou. Poučení přichází od autority-autorky, která na konci objasní, jaký problém to zvířátka vlastně řešila a jaká fyzikální poučka se k němu vztahuje. Ani tyto „poučné rámečky" ovšem nejsou učebnicově nudné; častokrát spíš než definitivní odpověď nabízejí spoustu dalších otázek.
Čtenář si tak může na základě knihy a za pomoci internetu vytvořit vlastní hypertext, vlastní cestu do tajů vědy, vlastní způsob pochopení. V této souvislosti připomeňme, že Baňková na sebe poprvé upozornila na konci devadesátých let interaktivní multimediální internetovou novelou Mesto.html.
I Straka v říši entropie reflektuje provázaný, proklikaný, a přitom nespojitý a unikající dnešní svět. Ale pořád přitom odráží hlavně stav současné fyziky, která má čím dál tím blíž k filozofii. Teorie relativity, kvantová fyzika, zmíněná teorie superstrun - to vše zdaleka nepopisuje jen svět, který známe, který existuje, na který si můžeme sáhnout.
K tomu se vztahuje i odpověď na otázku, kterou si může klást spousta rodičů: „Bude tomu moje dítě rozumět?" No nebude, aspoň ne bezvýhradně, ostatně jako drtivá většina starších. Ale rozhodně ho Straka bude bavit a bude v něm podněcovat touhu po dalším poznání; ostatně jako v drtivé většině dospělých.
