Dokončení rozhovoru s Gottfriedem Helnweinem
Prožil jste velkou část života v zemích, které stojí na silných křesťanských základech. Byť v Rakousku a USA existují jeho zcela různé podoby. Dá se nějakým způsobem srovnat, jak náboženství prorůstá životem?
Ten rozdíl je obrovský. Rakousko stojí na katolickém základě a jestliže moje odvrhnutí katolické víry v době, kdy jsem dospíval, bylo absolutní především pro její utlačující povahu, pak dnes se k ní vracím s respektem.
Římskokatolická církev je úžasný vynález, vděčíme jí za nejskvělejší kulturu všech dob. Samozřejmě, že je to zároveň i největší zločinecká organizace všech dob. Masové vraždy, křížové výpravy, inkvizice, pálení čarodějnic, ale na druhou stranu žádná jiná kultura - s respektem ke všem na této planetě - nevytvořila tak nádherné věci. Zvlášť v období baroka a protireformace - inferno-propaganda strašně pomohla umění.
Tato tradice totiž dává ohromnou svobodu, umožňuje cokoli. Můžete ukázat vše, neexistuje tabu, zároveň obsahuje silný dramatický náboj. Podívej se na barokní výmalby, svatí a andělé se vznášejí, kostlivci tančí s královnami. Je tu vše - smrt, láska, výsměch vše ve velice expresivní podobě.
A v USA?
Pokud se podíváš na Ameriku, vidíš jen temnou stránku křesťanství, a tou je kalvinismus. Je to odnož křesťanství, která nenávidí umění, utlačuje ho. Potlačuje veškeré projevy radosti. Tanec je hřích a smích taktéž.
Římskokatolická víra přiznává jedinci velký podíl zodpovědnosti, máš svobodnou vůli. Hřešíš-li, můžeš se pokusit o nápravu. Proto lidé na sklonku prostopášného života odkazovali veškerý svůj majetek klášterům. Chtěli jít do nebe. Vždy tu je přítomno, že za zlo budu potrestán a za dobré skutky odměněn. To je podle mě krásná myšlenka. Uvažuješ o následcích.
Ovšem v kalvinismu nic takového neexistuje, nemáš vliv na nic. Ježíš už dávno před tebou rozhodl, jestli půjdeš do pekla nebo do nebe a ty s tím neuděláš vůbec nic. Jestli budeš žít jako Matka Tereza, je to ztráta času, protože se stejně usmažíš v plamenech.
Kalvinismus nesnáší umění, jediné, co podporuje je hromadění majetku, ovšem nesmíš si to užívat. To je taky hřích. A to celé dohromady vysvětluje i politiku té země a její neslitovnost. V takové komunitě neexistuje soucit. Nemá hodnotu, jsou jenom vítězové a poražení. Skutečný kořen současného kapitalismu je hluboce zakořeněn v kalvinismu. Zásadnější rozdíly už, pokud jde o náboženství, ani nemohou být.
Obrazy, na kterých reflektujete reálie nacistického režimu mají v sobě přítomno až dokumentární zlo, zatímco úzkost na „amerických" obrazech je zobrazena daleko ironičtěji, fiktivněji. Je to dáno vaší osobní angažovaností, nebo ta témata k uvedené formě svádějí?
Pro mě je to velice osobní. Nacismus není něco, co jsem bezprostředně prožil. Cítil jsem pouze následky a prázdnotu, kterou zanechal. Narodil jsem se do prázdnoty a jedině svou zvědavostí a usilovným pátráním jsem se dobral všech těch hrůz. Nyní jsme v Praze a každý je jí okouzlen, jak krásné je to město. Člověk nedokáže uvěřit, že něco takového na světě existuje.
A pak si říkám: Takové bylo celé Německo, každé město. Nejkrásnější města na světě, vesničky, výjevy jako z Jeníčka a Mařenky; to všechno ti idioti zničili. Nezanechali po sobě nic. Jen prázdnotu. Naše generace byla ponechána na poušti a všechno, k čemu jsme se mohli a chtěli obrátit, pocházelo z Ameriky. Hudba, komiks, filmy.
V tu dobu byla Amerika na vrcholu a produkovala zcela novou dechberoucí kulturu, která sice byla triviální, ale měla ohromnou sílu a kouzlo. Síla jednoduchosti komiksu nebo Elvisovy písně, to bylo absolutní zjevení. Obsahovalo nevinnost. To mě ovlivnilo navždy a nikdy to ze své zkušenosti s Amerikou nevymažu.
Ovšem poté, co jsem prožil dlouhou dobu v Los Angeles, můžu říct, že je to to nejabsurdnější, a proto asi nejzajímavější místo na světě. Pokud chceš vidět, jak západní svět upadá - stejně jako pozdní římská říše - jeď do LA. Až tam budeš, pochopíš, co prožíváme za kolaps. A mě nějakým způsobem přitahuje to sledovat. Má to svojí estetiku podobnou Blade Runnerovi. Titanic se potápí a já to chci sledovat s otevřenýma očima - pro to není lepší místo než LA.
Téměř na každém vašem obrazu se vyskytuje dítě. Uprostřed krutých scén nebo po boku nacistických oficírů. Je to druh obvinění. Zajímavé ale je, že sami diktátoři jako Hitler nebo Stalin se dětmi ve skutečnosti rádi obklopovali. Pomáhalo to jejich prezentaci, zlidšťovalo je.
Moje obrazy jsou útržky otázek. Dítě je pro mě samozřejmě centrální figura. Ale je to i lidská bytost obecně, která je pro mě víc pochopitelná zrovna ve stádiu dítěte. Jsou kreativnější, ještě nezlomené, mají vlastně neomezené možnosti. Chci oslovit to vnitřní dítě v každém, protože tahle potenciální nevinnost musí někde tváří v tvář mužskému světu dospělých ještě existovat.
Mluvíme-li o dětech, hodně mě překvapilo, jak silně jste orientovaný na rodinu. Máte čtyři děti, žijete spolu na usedlosti v Irsku, na zahájení pražské výstavy jste je vzal s sebou. Dělá to až dojem komunity.
Moje rodina je pomsta průměrné měšťácké rodině. Už jako dítě jsem nesnášel mocenské postavení rodičů; ten vztah máma-táta a jak nevybíravě zacházejí s dítětem. To má v Německu a Rakousku velkou tradici. Přitom sám nechápu děti jako nějaké podřízené. Nechtěl jsem být tahán sem a tam a pohlavkován a bit. Měl jsem také svojí důstojnost. Tudíž jsem si řekl, že se pomstím, až budu mít děti, budou mít můj respekt od začátku. A to se mi povedlo, nikdy jsem se se svými dětmi nehádal. Nebylo to nutné, měly svobodu. Když nechtěly jít do školy, nemusely. Byla to jejich zodpovědnost, jen jsem jim přesně vysvětloval, co to obnáší. Ukážu vám, co dělají drogy, jestli je chcete brát, jestli se chcete zabít, jestli si chcete projít tím vším, co já, poslužte si. A žádné z mých dětí se nikdy nedotklo drog. A ne proto, že by nesmělo.
K výchově je potřeba pouze respekt a láska. Někdo má sice malé tělo, ale respektujte ho, jako by byl velký. Je to ta samá úžasná bytost. Dejte mu svobodu a zasáhněte jen, když bude chtít přeběhnout ulici s hustým provozem. Ale pokud to není životu nebezpečné, nechte ho to zažít.
