Z nadaného sportovce, který vynikal také v hokeji a lehké atletice, se nakonec stal umělec s mezinárodním renomé, vizionář, jehož práce oceňují přední světová muzea. Včera Karel Malich zemřel ve věku 95 let.
"To je divný. Musím říct, že se mi to líbí," podivuje se umělec na jednom z posledních filmových záběrů. Kamera jej před šesti lety zachytila, jak si prohlíží své barevné pastely na retrospektivě v Jízdárně Pražského hradu.
Byla to vzácná chvíle. Malich, který se proslavil především drátěnými objekty, se na své výstavy díval nerad. "Mívám hrůzu koukat na to, co jsem udělal. Celý život o všem pochybuji, nejsem sebevědomý typ. Kouknu se, a když zjistím, že to není zase takový průšvih, jdu domů," vzpomínal tentýž rok v knižním rozhovoru novináře Petra Volfa nazvaném Přišedší odjinud.
Malich se narodil v Holicích, vyrůstal v domku se zahradou a s výhledem na Kamenecký kopec. Venkovské prostředí, blízkost k přírodě a s ní spojený pocit volnosti se mu staly celoživotní inspirací.
Ve všech interview se vracel k prožitkům z dětství. Často, když měl vysvětlit, co znamenají jeho abstraktní obrazy nebo drátěné objekty a sochy, líčil přírodu.
"Obdivoval jsem ptáky, že nehnou ani křídlem. Najdou stoupavý proud, položí se do něj a jedou ve spirále, až z nich zůstane jen tečka," říká v dokumentu České televize nazvaném Vizionář ve věku rozumu. Dráhy vzdušných proudů nebo také znázornění magnetických čar bylo oblíbeným motivem jeho prací.
Vědecké vyznění některých Malichových děl vychází více z osobního prožitku a dobrého pozorování přírody než ze znalostí teorie.
"Přestože se zajímal o vědecké objevy, zejména ve vesmíru, odmítal si osvojovat svět očima přejímaných tvrzení, jak ho k tomu nutili učitelé na reálce a pedagogické fakultě. Veškeré vzdělání chápal jako brzdu, oddalující jej od přicházejících dojmů a roznícené intuice," píše kunsthistorik Karel Srp v obří monografii o Malichovi z roku 2006, jež je v české knižní produkci možná nejobsáhlejší publikací věnovanou jednomu autorovi.
Karel Malich studoval na pražské Akademii výtvarných umění a do Prahy se také v dospělosti přestěhoval. "Rád ale zdůrazňoval, že pochází z venkova a že opravdový pocit bezpečí mu dává jen příroda. "O co jiného bych se opřel? O lidský žvanění? O filozofy?" uvažoval v televizním dokumentu.
Bylo logické, že začínal krajinomalbou. Zpočátku maloval kubisticky, postupně však nacházel vlastní styl. "Od složitosti jsem postupoval k jednoduchosti. Zjistil jsem, že jednoduchost je víc a že krajina je ve mně, že ji cítím jinak. Proč to obkreslovat?" ptal se umělec, který si zamiloval ruské avantgardisty ze začátku 20. století, především Kazimira Maleviče.
Malich maloval po svém, i když se stojanem a plátnem vyrážel do plenéru. Kolemjdoucí prý často uváděl do rozpaků. "Já jsem koukal na krajinu, ale maloval jsem něco jiného, než lidi viděli, a oni z toho pak byli vyjukaní. Najednou viděli někoho, kdo nemaluje, co má před sebou, ale co cítí."
V šedesátých letech dokonce vymýšlel utopickou architekturu, maloval skici a vytvářel i třírozměrné návrhy a modely. Ty v těchto dnech vystavuje brněnská Fait Gallery.
"Karel Malich je prvním člověkem na světě, který ‚začal stavět‘ domy na dně moří. Nebo vytvořil město, které osvětluje energie mraků a podmořských proudů. Vymyslel domy, mezi nimiž nelze střílet ani se ukrývat, protože mají oblé rohy, a také přemýšlel o stavbách na podloží, jež nemá stabilitu," popisuje Malichovy utopické návrhy jeho galerista Zdeněk Sklenář.
Podle něho Malich věřil, že budoucí technický vývoj jednou dospěje k takovým možnostem, že tyto architektonické vize přestanou být utopiemi.
Karel Malich vystavoval v desítkách prestižních institucí, například v pařížském Centre Georges Pompidou, berlínské galerii Martin-Gropius-Bau, v Ludwig Museu v německé Koblenzi či v newyorském Guggenheimově muzeu a Muzeu moderního umění.
V roce 1970 reprezentoval Československo na Benátském bienále. Jeho retrospektivu na Pražském hradě navštívilo přes 33 tisíc diváků.
Na otázku, co jej vedlo k tvorbě, Malich odpovídal, že netuší. "Něco si mě samo vzalo pod křídlo a vymýšlelo to ve mně. A já to tak bral. Člověk musí mít tu vlastnost, že jak to v něm bublá, tak to střihne a nekouká pořád kolem sebe, co tomu kdo řekne. Jinak by nic kloudného nevzniklo," dodával.
