Autorka ví, že nejprve musí zaujmout dospělé: nikoli pro umění, to je předpokladem, ale pro dobrodružství společného objevování. Jako zkušená lektorka galerijních programů v brněnské Moravské galerii má po ruce mnoho zážitků s dětmi a ozkoušených metod. Ty ilustruje na příkladech z dějin umění i čerstvých událostech. Nadto si dala práci a vytvořila několik užitečných seznamů: kde všude jsou "na dosah" nejslavnější a nejvzácnější díla, jaké jsou k mání dobré knihy o umění pro různé věkové kategorie nebo filmy odehrávající se v galeriích či ateliérech výtvarníků.
"Svými seznamy jsem chtěla upozornit na to, že řada děl od slavných umělců je i v českých sbírkách. Zároveň si však myslím, že všeobecná sláva je jen jeden z klíčů, jak díla vybírat. A že existují mnohem zajímavější klíče," říká Šeborová, která doporučuje například zaměřit se na díla s motivem dítěte.
Jádrem příručky jsou okruhy otázek pro všechny možné situace, kdy se dítě potká s uměním. Dají se shrnout do tří kroků. Prvním je popis viděného, potom vyjádření pocitů a nakonec objevování příběhů spjatých s dílem. "Dá se uhodnout, zda se postavy z obrazu znají?" - "Je dílo staré, moderní, nebo současné?" - "Kam byste se v zobrazené krajině schovali?" zní některé z nabízených otázek na taháku, dvoulistu vloženém na konci příručky.
Silvie Šeborová také vymyslela spoustu her, které se s dětmi dají provozovat v galerii. "Neřekla bych, že je snazší zaujmout děti než dospělé, spíše je třeba volit jazyk a aktivity, které jsou adekvátní věku," myslí si.
Umění versus reklama
Na začátku průvodce rozebírá důvody, proč se má dítě vůbec setkávat s uměním, proč ho naučit všímat si plastik na sídlištích, posprejovaných mostů, potisků na tričku a nakonec proč jej lákat do galerie.
Šeborová nachází deset pádných argumentů, nad kterými rodič s překvapením zjistí, o co všechno jde. Ve hře není pouze probuzení kreativity a rozšíření představivosti. Umění do velké míry odpovídá na civilizační bolesti současnosti. Může člověka naučit číst symboly, nenechat se zmást reklamou, rozvíjí poznávání vlastního vnitřního světa i samostatné kritické myšlení. Vede k porozumění druhým a objevování.
"Mám ráda umění, opravdu hrozně moc. Myslím, že do života přináší rozměr, který jej dělá lepší," říká Silvie Šeborová. Její nadšení ale nebrání tomu, aby vyjádřila i skepsi k uměleckému provozu. Vtipně ukazuje, jak je sláva relativní. Připomíná obraz Samuela Morseho z let 1831 až 1833, který zachycuje pařížské muzeum Louvre: zdi výstavní síně pokrývá několik řad obrazů. Lidé tam postávají, některá díla kreslí. Bez zvláštního zájmu je dole zpodobněna Mona Lisa od Leonarda da Vinciho.
Podle autorky to neznamená, že by jedna z dnes nejslavnějších maleb světa nebyla v předminulém století obdivovaná. Připomíná však, že návštěvnický hit z ní udělala "až krádež v roce 1911, o níž podrobně informovala tehdejší média, a její nalezení ve chvíli, kdy se zloděj pokoušel plátno prodat". Policie obraz po dvou letech zajistila a zloděje v čele s Vincenzem Peruggiou zatkla.
Jako jiný příklad Šeborová zmiňuje portrét Adely Blochové-Bauerové od Gustava Klimta známý jako Zlatá Adele, který se v roce 2006 stal nejdražším dílem v aukční historii. Nikdy by se ale neprodal za 135 milionů dolarů, "kdyby před jeho prodejem neproběhlo médii sledované soudní řízení o navrácení obrazu příbuzným paní Blochové", míní autorka.
Pravidlo pěti
Historky z uměleckého provozu a příběhy obrazů i jejich tvůrců v knize slouží jako dobrý příklad toho, o čem se dá s potomky mluvit tváří v tvář umění. Dokonce i averze a počáteční odmítání starších dětí lze použít. I otázka, co je na výstavě hrozné, se počítá a může být začátkem k rozebírání.
Základem úspěšné výpravy za výstavou je dobře zvolený cíl. Objektem pečlivějšího zkoumání by zprvu nikdy nemělo být více než pět děl. Klidně postačí jen jedno.
Příručka je svěží také tím, že za příklad často uvádí umělkyně, nejen umělce. "Mám pocit, že děti se jednodušeji ztotožňují s idolem, který je stejného genderu jako ony, starší děti pak zajímají i podobné životní zkušenosti. Proto si myslím, že je dobré ukázat jim co nejširší škálu umělkyň a umělců, z nichž si mohou vybrat, kdo je osloví. To se týká nejen námětu děl, ale právě i genderu," vysvětluje autorka.
Rodič nebo pedagog, jenž se rozhodne přiblížit dětem umění, nemusí být žádný velký znalec. Jak ukazuje Nedělní párty s Picassem, důležitější než kontext je prožitek. A když se dítěti ukáže, jak na to, role průvodce a užaslého diváka se snadno vymění.
Letos jednačtyřicetiletá Silvie Šeborová, zakladatelka portálu Artalk.cz, byla loni nominovaná na cenu Magnesia Litera za knihu Jak namalovat vejce o malíři Josefu Šímovi, na které spolupracovala s kreslířem Jiřím Frantou. S ním a designérem Jiřím Pelclem nyní vytváří publikaci o českém designu, jež vyjde na podzim.
Kniha
Silvie Šeborová: Nedělní párty s Picassem - Jak nadchnout děti pro umění
(Ilustroval Alexey Klyuykov)
Nakladatelství Jan Melvil Publishing 2021, 248 stran, 389 korun
