Vášeň pro dílo svérázného umělce s grafomanskými sklony, který žil v letech 1884 až 1969, vydržela Trmalovi do konce života. Výběr z jeho ceněné sbírky do této středy 10. dubna vystavuje pražská Galerie Kodl.
"Vilém od mládí trpěl velmi vážnou nemocí a byl od studentských let invalida. Nemusel tak často chodit do školy a ten čas věnoval procházením antikvariátů," říká o sběrateli Pavel Hájek, autor nynější výstavy a také útlé knihy nazvané Holt si to musíte dát dovázat, jinej exemplář už není.
Název kopíruje rukou psaný přípis k jedné z mnoha Váchalových publikací. Autor je sám psal, tiskl, ilustroval i vázal.
Kniha, která je především soupisem vybraných prací z Trmalovy sbírky, reprodukuje unikátní soubor erotických herních karet a také dopisní román Dva Josefové ze zářijového vrhu. Ukázkou z korespondence dává zakusit Váchalův literární styl, který byl vytříbený a vášnivý, byť šlo jen o soukromou poštu.
Lančafty nechávám na pokoji
Třeba v dopisu lékárníkovi a bibliofilovi Mojmíru Helceletovi z roku 1914 Josef Váchal píše o svých toulkách v okolí vesnice Neprachov poblíž Klatov. Ve zběsilém víru slov extaticky líčí magickou, okultismem opředenou krajinu, v níž se prý musel pohybovat již ve svých minulých reinkarnacích.
"Přišel jsem v tato místa za bouřky a úder hromu přivítal mě, právě když šli jsme kol lesa, v němž vítr divně se točí, a steré záznamy Neprachovských o bílých zjevech u močálu v lese tom a jiných zjevů okultních jsoucnost potvrzují, mně na mysli přišly," líčí Váchal, a aniž by změnil tón, přejde na konec dopisu k popisu tehdy chystané výstavy v Plzni.
"Čeká mi tolik pláten čistých v ateliéru, že vrhám se s chutí čím dále tím větší na malování. Ovšem, že lančafty nechávám na pokoji - mám jich už dost pro koupěchtivé zatím. To, co bych chtěl stvořit knižně, tiskem, na to se mi nedostává sil ani chuti zatím - odpočívám."
Na současné výstavě v Galerii Kodl sice jako první upoutají pozornost barevné i černobílé dřevoryty, oleje a akvarely, hlavní jsou ale tentokrát ilustrované knihy tištěné svérázným písmem. Je mezi nimi objemná Šumava umírající a romantická, Mor v Korčule nebo pracovní výtisk Krvavého románu.
"Je to jeden z nepovedených tisků, ale Váchal ho nechtěl vyhodit. Svázal si ho pro sebe a psal do něj poznámky a opravy, které měly vyjít v nějakém dalším vydání Krvavého románu," říká autor výstavy Hájek o nejslavnější Váchalově knize z roku 1924.
Skoro nic se neprodalo
Hájek dále upozorňuje na jiné výjimečné dílo, Receptář barevného dřevorytu. "Je to kniha, kterou Váchal reagoval na nezájem o svoje dílo. Když mu bylo padesát, měl velkou výstavu a skoro nic se neprodalo. V Receptáři shrnul všechno své vědění o dřevorytu. Je to spíš učebnice řemesla, je v ní hodně jeho vlastních vynálezů, ukazuje fáze dřevorytu, jak se na sebe vrství barvy, jak se dělají soutisky, aby v tom byla hloubka. Je to jeho umělecko-řemeslný odkaz," říká autor výstavy o knize, která "vyšla" jen v sedmi kusech.
Josef Váchal své knihy prý sázel rovnou bez rukopisu. "Mnohokrát psal, že texty vymýšlí přímo do sazby, a já tomu věřím. Vzhledem k tomu, kolik toho udělal. V padesátých letech, když neměl možnost ani sílu dělat dřevoryty, psal dlouhé dopisy, které mají až 150 stránek. A není v nich skoro vůbec škrtáno. Byl grafoman zároveň posedlý čtením," líčí Pavel Hájek.
Josef Váchal si také sám vyráběl písmo. Pro knihu Mor v Korčule například vymyslel písmo Cholera, jiné zase stvořil pro Šumavu. "To ale bylo tak velké, že by kniha nevážila dvacet kilo, jako váží teď, ale padesát. Musel je zmenšit, dřevěné formičky znovu vyrýt a vylít olovem. Jsou to tisíce hodin práce, ty knihy znamenají celý jeho život zavřený do hřbetů," říká Hájek.
Ne každá Váchalova kniha měla originální písmo. Například Krvavý román je vytištěn klasickým fontem, který spisovatel dostal někde v tiskárně.
Uměl být hysterický
Současná výstava vznikla ze sbírky sběratele Viléma Trmala. "Fascinovaly ho Váchalovy knihy, nebyla to jen estetická vášeň, ale bavil ho i obsah," říká autor přehlídky Hájek, jinak Trmalův přítel.
Právě nadšení pro Váchala oba muže spojovalo. "Mně se líbí jeho černobílé dřevoryty, ale také humor a jistá neuspořádanost. Váchal uměl být i hysterický, nespravedlivý, musel to být velmi vášnivý člověk. Rozhodně asi nebylo jednoduché v jeho blízkosti být delší dobu," uvažuje Pavel Hájek.
Vypadá úplně jako on
Váchal měl pestrý vnitřní život. Přátelil se s Jakubem Demlem, patřil do okruhu vydavatele ve Staré říší Josefa Floriana, byl fanatický katolík. Pak se odvrátil, stal se pohanem. "Ale vždy v jeho vyhrocených textech najdete vtip, kterým to srážel, jako by se tomu bál sám věřit nebo to propagovat. Nebyla to jen stylizace a provokace, to by takhle neuměl. Musel tomu trochu věřit," uvažuje Pavel Hájek.
Jeho přítel Vilém Trmal se stal jedním z prvních, kdo Váchala objevil ještě před rokem 1989. Byl také poradcem při natáčení filmu Krvavý román z roku 1993 režiséra Jaroslava Brabce, pro nějž zapůjčil i několik váchalovských rekvizit.
Josef Váchal
Galerie Kodl, Praha, výstava potrvá do 10. dubna.
Trmal rovněž stál v pozadí velké výstavy, kterou pražská Galerie Rudolfinum připravila na konci roku 1994. "Tu výstavu tehdy zahajoval velký Váchalův obdivovatel, herec Josef Kemr. Pamatuji si, že v té chvíli vypadal úplně jako Josef Váchal," vzpomíná Pavel Hájek.
Nynější výstava v Galerii Kodl potrvá již jen do středy. Oproti inzerovanému termínu 12. dubna bude zkrácena kvůli náročné instalaci následující přehlídky.
