Praha - "V těch dnech bylo možné všechno, a také bylo všechno promíchané, byla to rozhodně tragedie, ale zároveň, kolikrát se mi to povede, abych si projel Václavské náměstí na tanku," uvedl odlehčenou glosou Josef Koudelka tiskovou konferenci k zahájení výstavy Invaze 68 na Staroměstské radnici.
Expozice, která potrvá do 13. září a vychází ze stejnojmenné knihy, přináší koncentrovaný náhled na první dny okupace vojsky Varšavské smlouvy. Koudelka se spolu s grafickým designérem Alešem Najbrtem znovu ponořil do archivu kontaktů s téměř deseti tisíci snímky, aby poskládali příběh rozmachu solidárního odporu a jeho následného potlačení.
"Bylo to ohromné neštěstí, tragédie pro celou zemi, ovšem pro mě bylo zase štěstí, že jsem u toho mohl být. Podruhé v životě už jsem nic podobného nezažil. Především to, jak se přes noc vše rázem změnilo. Lidé se k sobě začali chovat slušně, zloději vydali prohlášení, že přestanou krást, jelikož policie má důležitější věci na práci. Vše neuvěřitelné bylo možné," popisuje Koudelka tehdejší dojmy.
"První týden po okupaci jsme se jako národ chovali výjimečně. A to se v našich dějinách nestalo mnohokrát. Tohle bych chtěl, aby moje kniha byla připomínkou."
Invaze 68, jež vyšla v dubnu v nakladatelství Torst a byla původně zamýšlená pouze pro český trh, se už dočkala vydání v devíti jazykových mutacích - o tu pro něj nejpodstatnější ale Koudelka stále ještě usiluje.
"Rádi bychom Invazi vydali v Rusku, jsou vydavatelé, kteří o ni mají zájem, ale nemůžou si dovolit jít s ní ven. Politické klima v Rusku to neumožňuje, což jen ilustruje situaci," líčí fotograf.
"Vojákům jsem odpustil. Nedávno jsem byl v Azerbajdžánu, kde mi jeden z tehdejších vojáků tvrdil, že nás tehdy přijeli osvobodit. No jo, říkám mu, ono to bylo trochu jinak kamaráde. Tady byli mrtví. Nato on, že jestli byli mrtví, tak jen Rusové, poněvadž vůbec nestříleli, nato já vytáhnu knížku, která mi před deseti lety vyšla ve Francii, kde je všechno vidět. A říkám mu, takhle jsem to viděl já. To je síla fotografie."
Ačkoli Koudelka přistupoval k výběru se čtyřicetiletým odstupem, mnoho se na výběru ústředních a ikonických snímků Pražského jara nezměnilo. "Do těch ústředních třinácti snímků jsme další nepřidávali, ale Aleš vytvořil kostru, které jsme pak přizpůsobovali výběr. Dodávali mikropříběhy."
"Na nový výběr má jistě vliv i moje působení v agentuře Magnum, která cílí předně na snímky, jež danou událost nejvýstižněji shrnují. Jde o to, aby jeden snímek dokázal postihnout celost situace - tak jsem se naučil na fotografie dívat."
Invaze 68 vyšla díky spřátelenému vydavateli na jaře i ve Francii, kdy její prezentace koliduje se čtyřicátým výročím pařížských bouří. Spojitosti si všiml také deník Le Monde a dokonce Koudelkovou knihu označil za nejlepší svědectví, jež se týká napjatých událostí osmašedesátého roku.
"Tak sevřený tvar je dán i tím, že jsem na rozdíl od profesionálních fotografů nemusel chodit do redakcí, vyvolávat filmy, aby mohly být fotografie okamžitě publikované, fotografoval jsem pro sebe."
Tohoto kréda se Koudelka snaží držet dodnes; ani v sedmdesáti se do výslužby nechystá. "Právě zvažuji, jestli přijmu nabídku fotografovat v Izraeli. Už jsem tam byl na čtrnáctidenní obhlídce, ale na některá místa mě nepustili. Mám chuť dokumentovat tu stovky kilometrů dlouhou zeď, jež odděluje Izraelce od palestinských osadníků."
"Hodně fotografů se na ni zaměřuje politicky, ale já nejsem člověk politický, nýbrž vizuální. Pro mě je každá zeď z principu špatná, znamená selhání civilizace."
