Jako fantazie z katalogu tetovacího studia. Eder vystavuje akty i obrazy koček

Jako fantazie z katalogu tetovacího studia. Eder vystavuje akty i obrazy koček
Martin Eder: Synthesis, 2021, 112x75 cm, olej na plátně.
Martin Eder: To Keep Silent, 2021, 90x60 cm, olej na plátně.
Snímek z výstavy Martina Edera v pražské DSC Gallery.
Snímek z výstavy Martina Edera v pražské DSC Gallery.
Foto: Radek Vebr
Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
14. 9. 2021 18:04
Nahá žena z temného obrazu Martina Edera se opírá o starobyle vypadající meč. Ve tváři má výraz mučednice, v popředí sedí bezsrstá, vrásčitá kočka. Tajemnou scénu trochu ruší jen dívčiny umělé nehty. Brání jí, aby meč normálně sevřela. Naopak jako by pěstěnou ruku nenápadně nabízela divákovi k obdivování.

První samostatná výstava výrazného německého umělce v pražské galerii DSC, která potrvá do 6. října, je plná bizarností, kulturních odkazů i promyšlených schválností. Připravila ji britská kurátorka Jane Nealová. Z Ederova malířského menu vybrala cudnější akty. Doplnila je obrazy chundelatých koťátek i koček rasy sphynx s holou kůží bez srsti.

Výstava se jmenuje The Unreal, „neskutečno“, a má blízko k vizualitě vyznavačů metalové hudby nebo stylu emo. „Ano, poslouchám ji,“ přitakává vysoký muž ozdobený extravagantním zlatým prstenem, který své obrazy podepisuje výhradně gotickým písmem a pod alter egem Richard Ruin vystupuje v experimentální rockové kapele Richard Ruin & Les Demoniaques.

Kurátorka ve tvorbě berlínského malíře zdůrazňuje ještě jiné východisko. Podle ní si Eder uvědomuje, že nereálné se díky počítačovým programům stalo běžnou součástí současného života.

„Neskutečné se pro nás stává alternativní realitou, virtuální krajinou, do které můžeme uniknout a která odráží naši vlastní realitu ve formě virtuálních, interaktivních a pohlcujících zážitků zprostředkovaných počítačovými programy a sociálními sítěmi,“ říká. Zásluhou lockdownů se „neskutečné“ stalo „novou realitou a občas naší spásou“, míní.

Jako tetování

Při prohlížení na webu Ederovy obrazy vypadají jako fantazie z katalogu tetovacího studia nebo spektakulární výzdoby z kočovných pouťových atrakcí. Jejich autor má však akademickou průpravu. A „naživo“ díla působí mnohem vrstevnatěji. Vyvstává hravost a humor, který není podvratný.

Malíř Martin Eder.
Malíř Martin Eder. | Foto: Radek Vebr

„Když budete chtít, ironii uvidíte všude,“ říká Eder a zastavuje se před Medúzou, stylizovaným aktem dívky se dvěma hady. „Tohle není skutečná medúza podle antické mytologie,“ objasňuje malíř. Pokud divák příběh zná, ví, že by měl při pohledu na tvář dívky zkamenět. „My se celý den díváme na nějaké obrazy, na počítači nebo na displeji svého mobilu, a také při tom zkameníme,“ dodává.

Téměř u každého figurálního námětu lze vysledovat nějaký předobraz v historii malířství, například v barokních vanitas, které mají divákům připomínat jejich smrtelnost.

Eder k nim doplňuje současné odkazy. Vystavená plátna jsou v rozích flekatá a poškrábaná, skvrny evokují patinu, možná plíseň. Autor je tak prý zkrášluje. „Je to stejný efekt, jako když si kupíte džíny vyprané s kameny. Vypadají jako padesát let staré, ale je to fake, podvod, stejně jako moje obrazy. Nikdo si ale nechce koupit poškrábané auto, to není možné. Chcete mít starou koženou bundu, ale ne poškrábané BMW. To mě zajímá, co je skutečné, co je staré a autentické,“ objasňuje.

Okřídlené koťátko

Roztomilé kotě v nadživotní velikosti nemá přimalovaná netopýří křidélka proto, že by zesměšňovala měšťáka a jeho špatný vkus. Netopýří nebo motýlí křídla jsou fantaskní hravostí, vypůjčenou například od surrealistů, a trochu i příspěvek do diskuse, co je nízká kultura a co patří do galerie. „Ale sám o tom nemám páru,“ říká autor, který prý nechce nic kritizovat.

„Kritici dávají najevo, že vědí víc než druzí. Já jen ukazuju a snažím se nechat hodně místa pro interpretaci.“

Snímek z výstavy Martina Edera v pražské DSC Gallery.
Snímek z výstavy Martina Edera v pražské DSC Gallery. | Foto: Radek Vebr

Zvláštní důvod má také pro to, proč začal malovat bezsrsté, nahé kočky plemene sphynx. „Malování nahého lidského těla je v současnosti tabu, asi nejvíc za posledních sto let. Tak jsem se rozhodl nemalovat pořád nahé lidi, ale místo nich nahé kočky. Také se mi líbí mytologie, která je opřádá,“ dodává umělec, jehož přitahuje mystika.

Do scén, které nejprve inscenuje v ateliéru a následně je hyperrealisticky maluje, často zasazuje mladé lidi. „Zdá se mi, že v sobě mají víc mystiky než staří. Aspoň hledají tajemství, ve filmech, v hrách. Jsou k tajemnosti otevřenější, přístupnější. Na druhou stranu nemají zkušenost, ještě se nestali svědky skutečného tajemství. Líbí se mi napětí mezi skutečným tajemstvím a touhou být tajemný nebo záhadný.“

Martin Eder se narodil roku 1968. Studoval uměleckou školu v Norimberku, Kasselu a několik let strávil na akademii v Drážďanech. Čeští diváci viděli jeho obrazy na skupinových výstavách například v pražské Galerii Rudolfinum.

„Je těžké říct, jak mě obrazy napadají, jsou jako velký svět, patří k sobě jako film nebo nekončící sen. Samozřejmě jsem také studoval dějiny malířství, ale odpovědi na to, proč mé obrazy vypadají takhle, nejsou ve starých malbách, ale v počítačových hrách nebo umělé inteligenci,“ dodává.

Výstava

Martin Eder: The Unreal
DSC Gallery, Praha, výstava potrvá do 6. října.

 

Právě se děje

Další zprávy