V jedné síni se potkávají díla německých malířů Eberharda Havekosta a Franka Nitscheho s multimediálními pracemi Adély Matasové, Pavla Mrkuse a Daniela Hanzlíka. Výstava nazvaná Mezipaměť potrvá do 31. října.
Její druhé, skrytější téma představuje vytěsňování či odkládání informací s cílem ulehčit si život. "Mezipaměť je nástroj umělé inteligence a může se přenést i na situaci ve společnosti. Je to doba, kdy se vyrovnáváme s šokem, je potřeba jej sublimovat, abychom mohli dál žít," říká kurátor.
Hučení krve
Na toto téma přímo odkazuje jen videoperformance Adély Matasové nazvaná Všichni někdy přísaháme. Kamera ve dvojexpozici snímá ruku se dvěma zdviženými prsty. Známé gesto provází stále narůstající napětí. Ruka ve výrazně nadživotní velikosti je zapřažená do dvou gumiček, které napíná k prasknutí. Téměř dvouminutové video podkresluje zesilující se hučivý zvuk.
"Mé video vychází z fotografie, kterou jsem v revolučním roce 1989 dostala darem. Zachycuje ten den, kdy jsme všichni stáli na Letenské pláni a měli napřažené ruce k přísaze. To mi zůstalo v paměti jako diapozitiv. Je to mezipaměť," hlásí se k názvu výstavy jedenaosmdesátiletá umělkyně.
Při natáčení použila své ruce, jejichž vrásčitost zesiluje pocit tělesnosti, křehkosti. Zvuková stopa připomíná hluk proudící krve v těle.
Performativní charakter má také dvojice videí Daniela Hanzlíka nazvaná Default Setting. Autor v nich zaměňuje principy digitálního média a obrazu: počítačovou projekci zmrazil do jediného statického obrazu a namířil ji na bílé malířské plátno, které vzal do rukou a začal jím pohybovat.
Performance skýtá i přitažlivý vizuální efekt. Promítaný rastr, který má při nastavování projektoru zcela praktický účel, to znamená, aby projekce nebyla nakřivo, vypadá jako geometrická abstrakce. Jak Hanzlík naklání plátno do různých směrů, dochází k optickým klamům, jež připomínají směr op-art. "Ale neměl jsem to předem nacvičené," usmívá se umělec.
Věda vs. antika
Nejrozsáhlejším dílem je tříkanálová velkoplošná videoprojekce Pavla Mrkuse nazvaná Observatoř 01. Když divák vstoupí do ztemnělého sálu, cítí se jako v planetáriu. Na třech synchronizovaných plátnech jsou vidět perfektně zaostřené planety Mars, Merkur a Venuše.
Mrkus na základě volně dostupných snímků například od NASA vymodeloval působivou animaci planet, jejich proměny v závislosti na dopadu slunečního svitu i detailní pohled na jejich povrch. Zvukově podkreslenou animaci doprovází texty, z nichž se divák dozvídá vědecké a také mytologické informace. Autor si vybral trojici planet, jež v antické tradici zastupují bohy.
Čím déle se člověk na projekci dívá, tím jasněji zjišťuje, že vedle vědeckých údajů probíhá mezi planetami bizarní komunikace. "Vracím se do perihelické opozice," říká Mars a Venuše odpovídá: "Chladím se ve vánku solární bouře."
Velikou projekci doplňuje na protější zdi rozostřené video, které přehrává výjevy z dějin umění zobrazující antické bohy. Návštěvník se tak ocitá mezi dvěma světy - budoucností vesmírného výzkumu a minulostí, která tytéž vesmírné děje a planety pojmenovávala na základě mýtů.
Ke slunečnímu svitu se vztahuje ještě druhá vystavená práce Daniela Hanzlíka nazvaná Eclipsis. Je to projekce v reálném čase evokující sluneční hodiny. Mají minimalistickou podobu: na horním okraji stěny zalité žlutým světlem trčí tyč, která vedle reálného stínu "vrhá" ještě druhý, digitální, připomínající malou ručičku hodin - a stejně nenápadně se pohybuje.
"Díváme se na výpočet programu, který určuje aktuální pozici Slunce," vysvětluje umělec. Interiérové "sluneční" hodiny zobrazují polohu stínu, jenž by dopadal na fasádu galerie, kdyby byla tyč umístěna zvnějšku budovy na stejném místě. Počítačový program prý zohledňuje i velikost Rudolfina, takže když slunce přejde za roh galerie, i projekce uvnitř zobrazí tmu.
Jediná část výstavy, kde zůstalo denní osvětlení proskleným stropem, je sál věnovaný obrazům malířů Eberharda Havekosta a Franka Nitscheho. "Oba pro mě představují tvůrce, kteří od poloviny 90. let reformují obraz směrem k pohybu, k akceleraci ve společnosti," poznamenává kurátor Petr Vaňous.
Před dvěma lety předčasně zesnulý Havekost už měl v Rudolfinu roku 2017 samostatnou výstavu nazvanou Logik. Pracoval s nevědomím diváka, jeho obrazy byly obtížně rozluštitelné, přesto povědomé. Aktuální přehlídka obsahuje například výškový obraz připomínající utopené kotě, také to ale může být světelný odraz na displeji chytrého telefonu.
Nitsche si vytvořil vlastní konstruktivní jazyk. Jeho malby připomínají designérské či architektonické skici. "Nechci dávat divákovi žádný návod, musí se sám vypořádat se svými asociacemi," říká malíř, který obrazy označuje číselnými kódy. V průběhu prohlídky prozradil jen to, že v plátnech, na nichž pracuje i šest sedm let, se snaží zmrazit pohyb a že do nich převádí počítačové animace.
Výstava Mezipaměť, ke které do konce září vyjde katalog, je přístupná zdarma.
Výstava
Mezipaměť
Galerie Rudolfinum, Praha, výstava potrvá do 31. října.
