Recenze - Léto není dobrou dobou pro výstavy. Většina potenciálních návštěvníků tráví čas raději u vody než brouzdáním po galerijních prostorách. Přesně s tímto nastavením jsem se v horkém nedělním odpoledni blížil ke galerii Mánes na retrospektivní výstavu fotografa Roberta Vana pořádanou při příležitosti jeho šedesátin.
První překvapení nastalo hned po vstupu. Výstavu pořádá Leica Gallery Praha, která má sídlí nedaleko. Jednou ročně chystá velký výstavní projekt mimo své prostory a po divácky úspěšné loňské výstavě ve stanu na Václavském náměstí se letos rozhodla pro pronájem klasického galerijního prostoru pro velkou fotografickou expozici.
Druhé překvapení je celkový dojem. Výstava je na české poměry nebývale kvalitně a do posledního detailu perfektně připravená. Začne to hned u pokladny, kde nemáte pocit, že prodavačku vstupenek obtěžujete a vyrušujete od nutkavého luštění křížovek.
Nostalgie starých dobrých časů
Překvapením je i možnost zakoupení velkého množství propagačních materiálů a suvenýrů k výstavě - přes odznáčky, pěkně nadesignovaná trička a plakáty až po originální autorské zvětšeniny fotografií za rozumné peníze.
Už letmý pohled od pokladny do expozice pak skýtá příjemnou podívanou. Uprostřed galerie stojí velké kartonové srdce, stěny jsou pokryté vysokým pásem šedé vlnité lepenky, na kterém jsou v řadě černobílé fotografie v rámech. Retrospektiva Roberta Vana jde poněkud proti proudu současných výstavních trendů: nenajdeme zde žádné obří zvětšeniny, ale ručně zvětšované fotografie komorních rozměrů.
Aby toho nebylo málo, jde o autorské zvětšeniny vytvářené technikou platinotypie, což je luxusní forma ušlechtilých černobílých zvětšenin, charakteristická maximální trvanlivostí. Fotografie jsou adjustovány ve vkusných rámech; prostě z celé výstavy čiší dojem poctivosti, perfekcionismu a retro nostalgie starých dobrých časů.
Na první pohled je zřejmý velký počet fotografií, kterých - jak posléze zjistíme - je okolo dvou stovek. Jejich prohlídka nás jen utvrzuje v příjemném pocitu. Robert Vano je známý jako komerční módní fotograf, jeho volnou tvorbu představují zejména akty mladých mužů.
Jakýsi obrazový deník
Obou dvou tematických okruhů si užijeme do sytosti. Akty jsou nevtíravé, intimní a vkusné, Vano se naštěstí úspěšně vyhýbá fotografování modelů typu male bimbo (s výjimkou série s aktérem Milanem). Výstava je jakousi kronikou Vanova životního díla.
Portréty a akty jsou pak prokládány zátišími, fotografiemi květin, atmosférickými snímky z cest. Tematicky nelze nevzpomenout Roberta Mapplethorpa, ke kterému ostatně Vano sám odkazuje názvy několika snímků.
Fotografie jsou do značné míry (více či méně) stylizovány právě procesem platinotypie, která vytváří syrové kontrastní černobílé zvětšeniny. To výrazně pomáhá sjednocení často nesouvisejících fotografií v řadu vytvářející jakýsi obrazový deník.
Nicméně problém nesouvislosti začíná být stále palčivější, čím dál se dostáváme. Na formální stylizaci si rychle zvykneme a princip prokládání snímků různých témat se začíná opakovat a vyčerpávat. V druhé části expozice je princip volné skladby nahrazený krátkými soubory pragensií, aktů, módy - tady už začíná být výstava svým rozsahem lehce urputná a divákovi v zásadě nic nového nepřináší.
Zlehka mizejícící vzpomínka
Je zřejmé, že Vano je solidní fotograf, nicméně po zhlédnutí první stovky fotografií začíná celek expozice trpět absencí příběhu, spojovací linie. Zcela poslední překvapení čeká na závěr výstavy, kdy jsou v oddělené části vystaveny fádní propagační snímky pro firemní kalendář, která připomínají cvičení studentů fotografických škol.
Z retrospektivy Roberta Vana tak ve výsledku zůstává poněkud nejednoznačný dojem. Výstava je příkladným způsobem vyvedena po formální stránce. Je přívětivá rukodělným charakterem, svou autentičností klasické fotografie.
Na straně druhé se sama poněkud rozmělňuje příliš velkým rozsahem, což bývá nicméně problém většiny velkých retrospektiv. Méně je prostě někdy více, i když jsou prostory galerie rozsáhlé.
Celkově je to příjemné, hezké pokoukání na pěkné fotografie, příjemná vzpomínka na staré časy. Vzpomínka, která ale sejde z mysli stejně rychle, jako se objevila.
Robert Vano: The Platinum Collection. Galerie Mánes, Masarykovo nábřeží 250, Praha 2.
Výstava se koná do 9. Září 2009.
