Recenze - Poslední premiéra letošního roku v intimním prostoru Divadla Kolowrat se díky hvězdnému obsazení šestice mužů a serióznímu přístupu režisérky Lucie Bělohradské k vážné látce vydařila.
Na úvod uveďme pár vnějších okolností, které Vincenta van Gogha přivedly do ústavu pro duševně choré. Z policejní zprávy otištěné v programu se dovídáme, že si v záchvatu nepříčetnosti uřízl ucho. Občané (zvláště pak ženy) městečka Arles se obávají, že „podobná krize se může opakovat a ohrozit i lidi v jeho okolí". Sousedé sepsali petici a malíř byl preventivně umístěn do léčebny v Saint-Paul-de-Manson.
Od života a především od světa plného barev ho od začátku představení dělí dobře zabezpečené kovové dveře s otvorem tak akorát pro hlavy ústavních zřízenců, kteří kontrolují život klientů zamřížovaným okýnkem. Prostor s kovovou postelí uprostřed scény je nemocničně bílý, bílé je ústavní oblečení pacientů i lékařů. Jak již název hry napovídá (Ohlušující pach bílé), v blázinci Vincent trpí především absencí barev. I květina, kterou si do pokoje přinese, rozkvete bíle.
Theo věrohodný v reálu i na jevišti
Po dlouhém dialogu s bratrem Theem, který přijel Vincenta do ústavu navštívit, je zřejmé, že malíř trpí halucinacemi. Přesto je Vincentovým hlavním cílem dostat se na svobodu. Vychází totiž najevo, že prostředky, které se na psychiatrickém oddělení v roce 1889 používají k léčbě, jsou drastické.
Vincent se (tak jako ve skutečnosti) upíná ke svému bratru Theovi, jehož nutí, aby se za něj zaručil a odvezl jej z ústavu k sobě domů.
Dramatik se „vcítil" do života malíře, jehož dílo obdivujeme pro osobitou barevnost a který svému bratrovi v jednom z dopisů napsal: „Chci používat barvy, které navzájem kontrastují, aby každá z nich zářila ještě výrazněji, aby kontrastovaly jako muž se ženou." V ústavu nejenže není jiná barva než bílá, ale malíř má zakázáno malovat.
První část hry však končí poznáním, že Vincent nehovořil se svým bratrem, ale halucinoval. Theo - David Matásek - je sympatický svou snahou bratrovi vyhovět nebo jej povzbudit: „Co takhle přeměnit tuhle místnost ve studio malby! V atelier Comón v Paříži! Nebo v galerii starého dobrého strýce Cornelise v Holandsku! Co ty na to? Pissarro vedle Renoira a tamhle vzadu kopie Delacroixe?"
Matásek v roli Thea má naše sympatie i v okamžicích, kdy váhá, jestli si skutečně může vzít svého bratra na odpovědnost, hraje toho mírnějšího, ustupujícího, ale není to slaboch. Má jen slabé chvilky plynoucí z beznadějné situace. I když se Vincentovi jen zdá, v režii Lucie Bělohradské je postavou zcela reálnou. O to větší překvapení, že byl vlastně jen vizí.
Záliba v životopisných hrách
Za poutavý text se skvělými dialogy dostal Stefano Massini v roce 2005 cenu Premio Pier Vittorio Tondelli. Dramatik i ve svých dalších hrách s oblibou používá postavy a látku, která vychází z reality někdy historické, jindy žhavě současné: Hnus se například týká vraždy italské novinářky v Somálsku, Nepoučitelná žena je inspirovaná osudem ruské novinářky Anny Politkovské.
Také česká režisérka Lucie Bělohradská má v Divadle Kolowrat za sebou již dvě „biografické" režie. Po Leoši Janáčkovi (hudebním skladateli) a Virginii Woolfové (spisovatelce) má to štěstí, že dramaturgie Národního divadla přišla i do třetice s dramatem, které ohledává zvláštnosti spjaté s osudem velké umělecké osobnosti.
Připomeňme, že malíř Vincent van Gogh za svého života prodal jen jeden jediný obraz a malování si mohl dovolit jen díky psychické i hmotné podpoře svého bratra Thea. Hra je napsaná tak, že divákovi nic nepodsouvá, ani nevysvětluje. Spíše jen předvádí několik okolností z malířova života i z korespondence s bratrem Theem a tká z nich celkem zručně dramatické situace s napínavými dialogy.
Číst obličej jako román
Na lidské tváři, říká ředitel ústavu pro choromyslné, jsou všechny znaky, jeden za druhým. „Každá vráska, každá sebemenší křivka očí vypráví o bolesti, radosti nebo bůhví o čem ještě,… naše rty nesou stopy každého výkřiku, každého úsměvu; všechno, co vyslovíme, se tam otiskne, navždy… Dívat se na obličej je jako číst román. Celý život nosíme vyrytý ve tváři…"
Věty laskavého doktora Peyrona a zároveň ředitele ústavu lze použít pro tvář, jakou dal svému Vincentovi jeho představitel Karel Dobrý. Geniální herec má v očích stálý výraz nevinnosti, v obličeji však vrásky zoufalství, nepříčetnosti a šílenství. Obličej, který si od napětí skoro hodinu a půl neodpočine. „Smutek tu bude navždy," touto větou se malíř rozloučil se světem, smutek je přítomen v jeho četných autoportrétech, smutek je pro tento večer i ve tváři herce Karla Dobrého.
Jako je barva synonymem života a svobodného projevu malíře, bělost symbolizuje ústavní režim. Nenávist k všudypřítomné bělosti střídá umělec s nenávistí vůči zlému doktorovi Vernon-Lazarovi, kterého skvěle vypodobnil Filip Rajmont. V jeho podání je lékař postavou do posledního detailu celistvou.
Kromě tvrdého a odměřeného Lazara jsou tu dva ústavní zřízenci plnící jeho rozkazy. Hodně ze svých partů odehrají jen mimickou reakcí a pro diváka je velmi příjemné z jejich tváří v každou chvíli číst, co jim jde hlavou, když ostatní hovoří. Starší Petr Motloch hraje zřízence trochu natroublého, Radúz Mácha ambiciózního.
Druhá část hry je naplněná střetem umělce se zřízenci a nenáviděným lékařem. Vedle ztepilé, avšak nemocné mohutnosti Karla Dobrého předvádí sporý Filip Rajmont lékaře jistého si správností používaných metod, byť represe nepřináší Vincentovi ani zdraví, ani úlevu.
Vermont ve svou léčbu násilím a šokem věří a ve svém monologu vykresluje přerod zajímavých individualit v trosky, kterým „nic z toho, co je tam venku, nebude chybět." „A víš proč?" Ptá se svého svěřence Vincenta. „Protože časem se nemocnice promění, už to není jen místo na světě, ale svět sám. Všechno ostatní je mrtvé, vypaří se a zmizí. (…) Je to jen otázka času". Terapie formou ponižování přivede Vincenta v závěru druhé části hry k tomu, že svého lékaře málem zabije.
Poslední naděje
Hra italského dramatika není jen příběhem o tajemství lidské duše, ale také o proměně psychiatrie na konci 19. století. S novým objevem přichází sám ředitel léčebny doktor Peyron v podání herecky skvělého Františka Němce. Sympatie Vincenta i sympatie diváka získává starý muž nehranou laskavostí a nefalšovanou moudrostí, která k některým lidem přichází s věkem a vyznačuje se vnitřním klidem, smyslem pro sebeironii, schopností naslouchat a nalézat ta správná přirovnání ve vlastní zkušenosti, ptát se.
František Němec alias Peyron přichází na scénu jako deus ex machina přesně ve chvíli, kdy se Vincent odhodlává k vraždě. Peyron vysvobodí svého zaměstnance z Vincentova „obětí" a předestře Vincentovi návrh na humánnější způsob léčby - hypnózu.
Vincent se sice pod vedením Peyrota na jevišti vrací k svému hlubinnému zážitku z dětství, ale vysvobození od halucinací se hypnózou nevyřeší. Hra svým způsobem začíná tam, kde začala. Stav pacienta po hodině a půl nezměněn.
V roli Vincenta má Karel Dobrý na scéně k dispozici jediný kus nábytku - postel. Co se odehrává v ní, pod ní i kolem ní, je vyloženo s psychologickou důsledností. Bělohradská staví na své schopnosti dobře spolu s herci vystavět a realisticky gradovat dialogy. Nevyužívá triků a neumocňuje světelnými efekty bílou barvu. Inscenuje bez úprav hru tak, jak ji dramatik napsal. Síla její režie spočívá v tom, že k dramatikovi přistupuje s pokorou, což může v celkovém divadelním kontextu působit možná trochu „staře", v Národním divadle ale nikoliv. Je totiž radost sledovat dobré dialogy z intimní blízkosti a bez zbytečných vnějších efektů.
Ohlušující pach bílé. Překlad: Kateřina Bohadlová. Režie: Lucie Bělohradská. Scéna: Martin Chocholoušek. Kostýmy: Katarína Hollá. Dramaturgie: Iva Klestilová, Jan Tošovský. Hrají: Karel Dobrý, David Matásek, František Němec, Filip Rajmont, Petr Motloch, Radúz Mácha. Termíny nejbližších představení: 13.6. (Čt) 19:00, 17.6. (Po) 19:00, 24.6. (Po) 19:00.
