Pětašedesátiletý zakládající člen skupiny Tvrdohlaví poslední dobou maluje častěji. Výstava potrvá do 31. prosince.
Nový cyklus navazuje na Skálovo pět let staré Štiavnické plátno s rozměry osm krát devět metrů. V případě Turínského plátna ho inspirovala nikoliv údajně obtištěná postava Krista, nýbrž bytosti, které poskládaná látka evokuje na několika místech.
"Ty mě vždycky zajímaly daleko víc. Pokoušel jsem se dosáhnout něčeho podobného. Vzniká tím geometrická abstrakce, kterou by ode mě nikdo moc nečekal," říká. "Není to ale až tak vzdálené od jiné mojí práce, protože zase je tam obsažený čas, který je potřeba, aby působily přírodní procesy vzlínání barvy. Dosáhne se efektů, jako když jsou několikrát přes sebe natřená železná vrata, která pak oprýskají, barva různě prolézá a vznikají nádherné patiny," popisuje.
Při první koronakrizi namaloval hodně obrazů přírodními hlinkami. K malbě se víc dostal díky opravě bytu, když potřeboval vystěhovat nábytek. "Náhodou jsem pronajal úžasný ateliér a už jsem v něm zůstal," objasňuje.
Začal cyklem krajin, které mají často apokalyptickou atmosféru. Maloval je rezavým bahýnkem, což jsou ve skutečnosti železité schránky mikroorganismů z lesního pramene. Z Austrálie, kam jel obdivovat díla původních obyvatel Aboriginců, si přivezl hlinky, další sbíral po Česku a Slovensku.
Přestože od roku 1974 je členem organizace B. K. S. neboli Bude konec světa, do jeho pandemických děl se smrt nepromítla. Má ale rád estetiku katastrof. "I atomový hřib je překrásná věc, kdyby to nebylo tak děsivé," poznamenává.
V českobudějovickém Domě umění vystavuje i cyklus obálek. Jejich tvar označuje za nádherný a mnohovýznamový. "Fenomén dopisu je krásný, že se něco uzavře, připomíná roucho, dům. Některé otevřené mají tvar motýlího křídla, propojuje se s jinými přírodními tvary, které mám v oblibě," konstatuje.
Jednu zeď zaplňují plastové tabulky, jež autor oživil různými drobnostmi. Část jich nasbíral, když se zametalo po bleším trhu v belgickém Bruselu. Proti nim jsou na stěně prkénka, některá připomínají kytary. Skála je přivezl z řeckého ostrova Naxos, kde je vyplavilo moře. V ateliéru je pak upravil.
Známý je dále Skálův cyklus kytar, teď má rozdělané tři. "Vznikal téměř od dětství. Touha po elektrické kytaře vznikne, už když si vezme hoch do ruky koště a hraje na něj sóla," podotýká člen pražského Divadla Sklep.
František Skála zpívá v několika skupinách, nově hraje i na kytarové banjo. Letos natočil své písně s dechovou kapelou Provdovjané a skládá další, vtipné i zamilované.
V jedné místnosti českobudějovického domu představuje také předměty ovlivněné tím, co vyzařuje z materiálu. "Krejčovské prkno, na kterém krejčí patrně celý život píchal střihy, je rozpíchané tisíci špendlíčky. Takové věci už ze světa vymizely. V tom je zapsaný celý život," dodává František Skála.
Zdánlivě africké masky a hada pak vytvořil ze svého oblíbeného materiálu: ocelové vaty na broušení dřeva.
