Recenze - Na pulty knihkupectví se dostala reedice v Čechách dlouho vyprodané románové prvotiny Michela Houellebecqa "Rozšíření bitevního pole".
"Psaní nepřináší úlevu. Připomíná, vymezuje… Nezbaví nás krvavé mlhy, v níž se plácáme, avšak aspoň vytváří pár záchytných bodů."
Knihou, provázející čtenáře bezčasím života jednoho úspěšného středostavovského kádra, odstartoval před lety enfant terrible francouzské moderní literatury hořkosladkou výpravu za utrpením, které člověku přináší nezastavitelný běh dějin a společenské nastavení, vmžiku ochotné semlít každého, kdo se vychýlí z kurzu.
A to třeba ani ne vlastní vinou - nestačí totiž jen dodržovat pravidla. Můžete totiž všechno dělat "správně" a přitom stejně skončit bez přátel.
Houellebecq stránku po stránce, ve třech po sobě následujících epizodách, popisuje postupnou dezintegraci profesně úspěšného muže, který ovšem vyhořívá na všech úrovních sociální interakce s okolním světem.
Kulisy okolního světa jsou velmi jednoduché, ale o to reálnější a v kontextu celkového sdělení i mnohem lépe odpovídající.
Kniha je psána ich-formou, a místy se tak až nepříjemně dostává čtenáři na kůži. Popisovat tu v několika odstavcích, kam děj hlavního "hrdinu" zavede, je prakticky bezpředmětné. Jedním z hlavních důvodů je přitom fakt, že autor se formálně vrací v čase a stylově navazuje na francouzské „existencialisty" z 30. a 40. let minulého století.
Ostatně sám autor se proti modernímu románu vymezuje přímo v knize, zavrhuje zhovadilé lpění na realistických detailech, které mají čtenářům dopodrobna vykreslit každou z postav a zároveň pátrá po literární formě, lépe odpovídající "popisu lhostejnosti a nicoty".
Odsouvá tak samotný děj až na okraj zájmu; v knize slouží pouze jako jakési lešení a jednotlivé obrazy působí spíše jako přemístění několika židlí na divadelním jevišti při přechodu jedné scény v druhou. V centru pozornosti se tak ocitá sám člověk a cesta, na kterou je po narození vyplivnut a ponechán napospas, a to až do chvíle, kdy se neutopí.
Kniha vypráví o postupném úpadku a opouštění oné omezené schránky, která nevyhnutelně stojí za trápením, které nám existence přináší.
"Popravdě řečeno vás nic nemůže zachránit před stále častějšími chvílemi, kdy vás pocity naprosté samoty, univerzální prázdnoty a tušení bolestného a definitivního krachu vaší existence vrhají do stavu skutečného utrpení. A přitom se vám stále nechce umřít."
Je až zarážející, do jaké míry se Houellebecquovi podařilo už v roce 1994, kdy román vyšel, podchytit postupné odlidšťování a odcizování se sobě navzájem, způsobené a jdoucí ruku v ruce - mimo jiné - s nástupem nových technologií. Stále více "stupňů volnosti" činí časem mezilidské vztahy zhola nemožnými, jak píše Houellebecq - a za rohem již číhá smrt, jejíž obraz v pozadí provází čtenáře téměř na každé straně knihy.
Nicméně spíše než strach ze smrti je tu znát strach ze stáří samotného - staré lidi tu prakticky nepotkáte, stejně jako v knize prakticky nenarazíte na děti, pouze na jisté upomínky na dětství a dobu, kdy většina z nás „vstoupila na bitevní pole", dobu, jsme se všichni zajímali o svět.
Houellebecqova prvotina samozřejmě vykazuje nedostatky, jež lze nalézt i u každého jiného debutu, nicméně ona neuhlazená syrovost je zdaleka přebíjí. Depresivní vlny tu čas od času proráží vlnolamy poměrně osobitého humoru, který čtenáře drží kus od okraje hlubiny, jež se v knize ukrývá.
Díky za ně…
Michel Houellebecq: Rozšíření bitevního pole (Extension du domaine de la lutte). Přeložil Alan Beguivin, doslov Ondřej Kavalír. 144 stran. Vydala Euromedia Group, k.s. - Odeon, Praha 2012.
Čtěte také
Nevěřte tomu, jaký je Houellebecq. I když to říká on
Houellebecq píše rovnice, které se dají zpívat
Goncourta dostal nenapravitelný humanista Houellebecq
