Rozhovor - Petra Hůlová vydává novou, v pořadí pátou knihu Stanice Tajga. Tentokrát ji pojala jako dobrodružný příběh a zasadila ho na Sibiř - tam po válce odchází dánský podnikatel Hablund a po šedesáti letech se po jeho stopách vydává antropolog Erske.
"Na začátku celého příběhu stál takový nápad: dlouho jsem chtěla napsat knížku o někom, kdo někam odjede, a už se nikdy nevrátí. Protože i vlastně ve mně byl takový pocit - možná touha - někam odjet a už se nevrátit," uvedla v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
O čem je Stanice Tajga optikou autorky?
Je to příběh o chlápkovi, který se z polonaivních důvodů rozhodne odjet z Dánska na Sibiř a už nikdy se nevrátí zpět, o šedesát let později se jiný chlápek vydává po jeho stopách.
Takže v podstatě příběh o ztracení jednoho člověka a o tom, že ho jiný člověk nějaký způsobem hledá - ale je to i příběh o ženě, která čeká na muže a celé roky o něm vlastně vůbec nic neví. A je to i polofaktografická a poloimaginární historie odlehlé Sibiře.
| Čtěte také: Sex ve městě plném rašplí a zandaváků Ortenovu cenu má Hůlová a básník Hájek Hůlová cestuje v Cirkusu Les Mémoires |
Proč zrovna Sibiř?
Byla jsem tam mnohokrát. To místo mě fascinuje a přijde mi samo o sobě hodně silné, plné různých lidských historií. Prostě mi to místo nějakým způsobem přijde velmi přitažlivé a má toho historicky a politicky hodně za sebou.
A proč zrovna žánr dobrodružný - tedy "čtenářsky atraktivní". Nebylo to trochu účelové?
Zajímá mě zkoušet různé věci, různé jazyky, různé způsoby vyprávění. Podobná otázka zazněla, když jsem vydala Umělohmotný třípokoj, což byla vlastně pornografická knížka, ale nebyl to žádný lechtivý románek. Myslím si, že v Tajze není ten typ dobrodružství, co se podbízí, spíš mě táhlo to téma.
Vždycky jsem psala o lidských vztazích a lákalo mě založit knížku na něčem jiném než na nich, spíš postavit tu linku příběhově - a to byl onen moment, že se někdo ztratí a někdo ho hledá. Vlastně jsem trošku chtěla, aby obálka vypadala lacině - i s tím, že si někdo může myslet, že jdu na ruku určité čtenářské poptávce. Ale já prostě vím, že to tak není; a když si to někdo myslí, ať si to klidně myslí. V té obálce s vyjícím psem je i určitá sebeironie.
Co je pro vás důležitější práce s jazykem, nebo dějovost?
Pro mě je těžké to oddělit, ale vlastně jsem se pokoušela v této knížce jazyk trochu upozadnit, jako aby na sebe nestrhával pozornost. Myslím si, že o jazykovou ekvilibristiku tu moc nejde...
Kritici říkají, že přinejmenším vaše pozdní prózy jsou velmi tělesné, přitom v podstatě literátské, téměř artistní.
To záleží na tom, jak pojem artistní ten který kritik chápe. Jestli to znamená, že jazyk jako takový má pro mě význam a je stejně důležitý jako příběh, tak s tím souhlasím. Pokud to znamená to, že se snažím jazykově exhibovat, aniž by za tím něco bylo, to bych nerada. Pokud to někomu takhle připadá, je mi to líto, tak to být nemá...
Jak moc je ve Stanici Tajga zastoupena autobiografie?
Na Sibiři jsem strávila docela dost času; atmosféra prostředí vychází z toho, co jsem viděla a zažila. Třeba dánský antropolog, který odcestoval na Sibiř, není postavou vymyšlenou, opravdu jsem takého člověka potkala. Důležitou roli hraje magistrála, kterou jsem cestovala, a věci, které se okolo železnice dějí - ty jsou často odkoukané nebo zažité. Zato vesnice Charyň, to je spíše nějaká imaginace, žádná taková konkrétní neexistuje.
Jak dlouho kniha vznikala, prý jste ji psala nejdéle ze všech?
Knihu jsem začala psát v létě, kdy jsme se s mužem vydali na svatební cestu do Mongolska, poté manželovi skončila dovolená a já jsem ještě zůstala; pak jsem jela do Ruska, jezdila jsem z místa na místo zhruba v oblasti, kde se ten příběh odehrává. Nato jsem se vrátila do Prahy a následně odjela do Amsterdamu, kde jsem román dopsala. Takže vznikal v relativně dlouhém časovém období na různých místech. A ano - psala jsem ho nejdéle.
Kromě jedné novely jste napsala jen romány, nelákají vás kratší útvary?
Napsat sbírku povídek mi přijde těžší a nemůžu říct, že by mě to lákalo. Mě láká vystavět svět - a vystavět ho trvá nějakou dobu. A když už je vystavěný a já v něm získám jistotu, můžu se teprve s jakousi úlevou pustit naplno do příběhu. Na ploše povídky musíte prostředí vystavět rychle, pak rychle skončí, pak znovu musíte vymyslet nové prostředí, to zase skončí... Připadá mi to mnohem namáhavější - říká se, že psát povídky je jednodušší než román, mě přijde, že to tak není.
Když vycházel Umělohmotný třípokoj, uvedla jste, že je to vaše nejosobnější kniha, jak je to tentokrát z Tajgou?
Předcházející kniha byla hodně ošemetná, sexuální scény byly opravdu hodně tenký led, na který jsem se pustila. Když vycházela, měla jsem velký strach. Teď to tak není, v poloze vypravěče nejsem tak výrazná, výrazné jsou ty osudy postav, za kterými jsem jakoby neviditelná; tím pádem se cítím v bezpečí, jsem daleko víc schovaná.
Za prvotinu Paměť mojí babičce jste získala Magnesii Literu, Cenu Jiřího Ortena právě za Umělohmotný třípokoj. Myslíte, že lidé v knihkupectví si všímají takových lákadel na obalech?
Myslím si, že část lidí se podle toho určitě orientuje. Já taky: když si vezmu v knihkupectví do ruky knížku a autora neznám, ale ta kniha získala nějakou cenu, mám malý pocit určité záruky, ačkoliv vím, že to může být iluzorní.
Ale co se týče literárních cen, ty většinou uděluje specifická porota a kdyby tam seděla jiná porota, tak se může shodnout na něčem jiném. Že cena znamená obecnou kvalitu, k tomu bych byla skeptická. Na druhou stranu má asi většina autorů radost, když nějakou cenu dostane.
Umělohmotný třípokoj byl převeden na divadelní prkna, nechystá se filmové zpracování vašich jiných děl?
Produkční společnosti Negativ si koupila práva na Paměť mojí babičce, ale to neznamená že film vznikne, koupili si možnost nabízet to na festivalech, hledat režiséra a tak dál. Čili filmová práva jsou na čas prodaná, ale jestli z toho něco bude, to je zatím nejisté.
Vracíte se ke svým starším knížkám a čtete je znovu a znovu?
Čas od času si otevírám poslední knížku, ale beru to jako něco hotového a vlastně jsem tím textem někdy překvapená - v dobrém i ve špatném smyslu. Spíš zase přemýšlím nad dalšími věcmi, nebo se trápím tím, že mě nic nenapadá.
A máte už něco, co vás napadlo a pracujete na tom dál?
Napadají mě vždycky nejrůznější věci, a většina z nich nikam nevede, o čemkoliv mluvit by nebylo místě...
Čekáte dítě, neuvažujete o tom, že budete psát pro děti nebo o dětech?
To mě ani nenapadlo.
Jaký literární žánr byste ještě chtěla zkusit?
Asi to nejde nazvat žánrem, ale asi by mě lákalo zasadit nějaký příběh do české současnosti. Napsat příběh, který vychází z toho, jak to v Čechách teď vypadá, mi přijde jako velká výzva.
