Recenze - Pařížské Musée d´Orsay je známé největší sbírkou děl impresionismu a post-impresionismu na světě, což jej činí jedním z nejnavštěvovanějších evropských muzeí. Neméně atraktivní jsou jeho tématické, dočasné výstavy. Vrcholem letošní sezony je výstava "Anděl pitvornosti. Temný romantismus od Goyi k Maxu Ernstovi", jíž je možné navštívit do 23. června.
Přehlídka, jejíž název Anděl pitvornosti je odvozen ze stejnojmenné povídky Edgara Allana Poea, si klade za cíl poukázat na různé podoby temně romantické tradice v umění od konce 18. do první třetiny 20. století. Jak proklamují autoři výstavy, “temný romantismus není styl, ale estetický trend v západním umění inspirovaný obavami a úzkostmi bouřlivých dob a představující pro ně imaginativní odpověď".
Předchůdce této tradice bychom mohli nalézt již ve dřívějších etapách dějin umění, rozvíjena je pak i druhé polovině 20. století a v umění současném. Také současná populární kultura z jejího dědictví s obrazy z říše duchů, vampírů, hradů a čarodějů, z nichž se postupem času stalo jakési oblíbené temné klišé, bohatě čerpá.
Zvolené časové rozpjetí výstavy, s těžištěm především v 19. století, však odpovídá dlouhodobému zaměření Musée d´Orsay na “rané” moderní umění, za jehož prapočátek bývá někdy považován právě romantismus.
Pro tento umělecký a filozofický směr počátku 19. století byla jednou ze stěžejních hodnot individualita. Přinesla umělcům jak vysvobození ve smyslu nezávislosti na společenských konvencích (model umělce, jak jej známe dodnes), tak jisté vyvržení ze společnosti, třebaže bylo dobrovolné.
Důraz na citovost a trýzněná duše byly dalšími atributy tohoto nového směru a lze je chápat jako důsledek zmíněného rozporu. Zároveň se však jimi nový směr vymezoval vůči předchozímu období, kdy ve filozofii osvícenství dominoval rozum a pro umění klasicismu byla charakteristická strohost a chladná dokonalost. Stejně jako reagoval nový umělecký směr na slohy předešlé, obecněji odrážel také proměny společnosti a konkrétní historické zlomy.
Upír Nosferatu, režie F. W. Murnau, 1922, ukázka
V rámci romantismu pak můžeme hovořit i o oné temně romantické tendenci, jež měla pokračování i v dalších etapách dějin umění. Na chronologicky uspořádané výstavě můžeme v uměleckých dílech rozpoznat ozvěny dějin od Francouzské revoluce až k Velké hospodářské krizi na přelomu 20. a 30. let 20. století.
Umělecká díla jsou však zároveň členěna do tématických okruhů, jež s historickým vývojem souvisí volněji a rozhodující pro jejich zařazení byla také povaha tvorby umělců. V souladu s tématem výstavy je řešena její instalace: v potemnělých sálech se z přítmí vynořují jednotlivá umělecká díla.
Gotický román – ve spárech monstra
Autoři výstavy kladou do souvislosti estetiku a principy gotických románů s uměleckými díly temného romantismu. Zápletka tohoto literárního žánru, jenž inspiroval spisovatele od P. B. Shellyho k Markýzi de Sade, mívá neměnný scénář: mladý nevinný hrdina či hrdinka upadne vinou vlastní troufalosti do spárů odpudivého, zároveň však čímsi přitažlivého ničemy či monstra, a utrpí při tom těžké šrámy na těle i duši.
To vše v kulisách gotické krypty, hustého lesa či v ruinách starého hradu. Tato místa umožňují čtenáři zakusit strach i potěšení, ale především svobodu imaginace. Zároveň je čtenář často konfrontován s morálními tabu a temnými zákoutími vlastní mysli, svých obav a tužeb. Na stejném principu je postaven také expresionistický, němý film Upír Nosferatu (1922), jehož ukázka uvádí v předsálí celou výstavu.
Kromě Gotických románů byla na sklonku 18. století ve Velké Británii znovuobjevena literární díla Williama Shakespeara a Johna Miltona. Postavy stojící na straně zla byly v jejich dílech často obdařeny zvláštní mocnou krásou, jako je tomu v případě Miltonova Satana, který inspiroval vystavená díla Henryho Fusseliho či Johna Martina.
Ti tuto rozporuplnost reflektovali sugestivními figurálními výjevy pekla. Ilustrátorem Miltonova Ztraceného ráje byl, na výstavě rovněž zastoupený, vizionář William Blake. Fusseli je mimo jiné představen slavným obrazem Noční můra, ve kterém rozvíjí téma potlačovaných tužeb.
Teror napoleonských válek zanechal po roce 1815 lidi v obavách a pochybnostech o rozumu jakožto kormidlu, jež je může spolehlivě vést ke světlé budoucnosti. To se projevilo také v tvorbě řady mladých francouzských umělců tíhnoucích k citovosti a expresivnosti - Eugéna Delacroixe či Théodora Géricaulta.
Jejich inspiračním literárním zdrojem byla Dantova Božská Komedie plná hrůzných scén a hrdinných hříšníků. O provázanosti literatury a výtvarného umění v období romantismu se divák na výstavě může přesvědčit také v živelných, lavírovaných kresbách spisovatele Victora Huga zachycující jakési potemnělé snové krajiny duše.
Reflexi období Velké francouzské revoluce najdeme na výstavě v díle španělského malíře Francesca Goyi. Španělský dvorní malíř a nadšený stoupenec hodnot osvícenství propadal s krvavým vývojem revoluce čím dál větší skepsi a deziluzi. Zdánlivě jasná hranice mezi osvícenstvím a tmářstvím se zhroutila, a zbyla jen vize nejistého světa, ve kterém nebylo možné jasně určit hranice mezi dobrem a zlem, realitou a fantazií, vírou v minulost a revolučním zápalem v současnost. Goya se obrátil od malby ke grafice, ve které zpracovával, k nelibosti cenzorů inkvizice, libovolná témata, jak dokládají vystavené cykly - společenskokritické a protiválečné Capricos a Hrůzy války.
Malíř Caspar David Friedrich patří na výstavě k zástupcům německé romantické krajinomalby. Ta tvoří společně se svou francouzskou variantou jakýsi protipól britského krajinářství. Oproti svým ostrovním kolegům nehýří němečtí a francouzští krajináři na plátnech apokalyptickými vizemi a scenériemi.
Namísto imaginárního prostředí zachycují reálnou krajinu, jež je spíš znepokojivá, než děsivá. Friedrich pracuje v představených krajinných nokturnech s rafinovaným napětím klidného moře a hrozivě těžkého nebe. Divák, kterého nehybné lodě upomínají na lidskou přítomnost v přírodě, tak zakouší pocit ohrožení, jenž je však vyvažován harmonickým, nedozírným horizontem, evokujícím nekonečno.
Femme fatale a tajemná všednost
Odkaz temného romantismu se po jisté odmlce znovu oživil po roce 1871, po skončivší prusko-francouzské válce. Víra ve vědecký pozitivismus slábla a symbolisté, hledající nové způsoby vyjádření tajemství života uchopili temný romantismus jako prostředek k cestě k prameni podvratného, magického a tajemného. Symbolisté, kteří hledali inspicaci ve středomořské a nordické mytologii i ve Starém zákoně personifikovali zlo hlavně v ženských postavách (Medúza, Sfinga, Salomé).
Umělci na přelomu století byli fascinováni femme fattale, osudovou, nebezpečně svůdnou ženou (často v podobě Evy, Kleopatry či jiné postavy), která tlumočila jejich přesvědčení, že příroda se nám vyjeví ve své krutosti, destruktivnosti a zvrácenosti, jakmile se pokusíme poodhalit její tajemství.
Tuto myšlenku symbolisté obohatili i o židovsko křesťanský mýtus o prvotním hříchu. Strach z postupující metly moderního městského života – prostituce a z pohlavních chorob tak přiživovala představu Evy jako hříšnice.
Přesvědčivými doklady těchto inspirací jsou vystavená díla Štít Medůzy švýcarského symbolisty Arnolda Böcklina, jedna z verzí slavného obrazu Hřích mnichovského malíře Franze von Stucka, či Sfinga norského expresionisty Edvarda Muncha.
Výstava si všímá fenoménu čarodějnic, který symbolisté znovuobjevili jako ideální obraz čehosi melancholického, podvratného a magického. Ve druhé polovině 19. století začalo být poukazováno na skutečnost, že boj s čarodějnictvím byl pro náboženskou a politickou moc ve skutečnosti záminkou k represím vůči ženám a obyčejným lidem. Motiv čarodějnictví se na výstavě objevuje například v obraze Čarodějnice a černá kočka francouzského malíře Paula Ransona.
V období Průmyslové revoluce cholera devastovala populaci velkých evropských manufakturních měst. Když v důsledku toho společnost začala klást důraz na kult zdraví a připomínky smrti mizely z veřejného prostoru, literáti i umělci s jistou škodolibou radostí rehabilitovali motiv Paní smrti. Svědčí o tom vystavená stejnojmenná kresba Paula Gaugina, či obraz německého symbolisty Carlose Schwabeho Smrt hrobníkova. Téma smrti zpracovává také český malíř Alfons Mucha v zastoupeném pastelu Propast, z doby jeho pobytu v Paříži.
Další oddíl výstavy sleduje proud symbolismu, jenž hledal nadpřirozeno v moderním městském životě. Fantaskno může být ještě zlověstnější, číhá-li na nás v každodenním prostředí, jak dokládají interiéry francouzského malíře Pierra Bonnarda, nebo prázdnotou hrozící, vylidněné scenérie belgických malířů Leona Spilliaerta a Fernanda Khnopffa.
Již od 20. let 19. století literární díla Edgara Allana Poea či E. T. A. Hoffmana poukazovaly na tajemno, skrývající se pod povrchem každodenní reality, a symbolismus v závěru století pak předznamenal (např. v klaustrofobních obrazech belgičana Jamese Ensora) absurditu děl Franze Kafky.
Dojem iracionálního zjevení v běžném životě navozoval také spiritismus, v módě od 50. let 19. století, jak v Musée d´Orsey dokládá obraz pražského rodáka Gabriela von Maxe, který se tímto fenoménem dlouhodobě zabýval. Vystavené anonymní fotografie ze spiritistických seancí jsou ukázkou dobové touhy po pseudovědeckých pokusech postihnout fotografií jevy, lidskému oku nespatřitelné.
Surreálný hlas lesa
Jak evropští intelektuálové, tak populární kultura začaly ve třicátých letech 20. století nově čerpat ze zdrojů tradice temného romantismu. Surrealisté v Paříži objevovali zakázané romány Markýze de Sade a dosud málo známé obrazy Caspara Davida Friedricha a v Evropě začaly vznikat vědecké studie o temném romantismu.
V téže době se na vrcholu hospodářské krize začal v hollywoodských studiích natáčet první z řady klasických hororových filmů Drakula, inspirovaným literaturou romantismu. I surrealisté však začali v tradici temného romantismu experimentovat na poli filmu, jak v expozici dokládá ukázka filmu Andaluský pes Luise Buñuela a Salvadora Dalího.
Hrůzy první světové války daly absurditě zcela nový význam a jak umění dadaismu, tak surrealismu lze vnímat jako protest proti starému řádu předválečného světa. Zatímco dadaisté razili cestu čisté tabule – systematické a ironické dekonstrukce tradičních hodnot, surrealisté spíše přistoupili na rafinovanou cestu jejich převzetí a následného podvracení. Temný romantismus byl pro surrealisty ideální svým důrazem na iraconalitu a sny, jež dává tvůrci při tvorbě díla, i divákovi při jeho vnímání, zakusit euforický pocit svobody.
Svět zhýralosti Markýze de Sade, kde splývá fyzická bolest se smyslovým potěšením přivedli znovu k životu surrealista André Masson ve svých automatických kresbách a Hans Bellmer ve všelijak deformovaných a mučených figurínách panen. Stejně jako symbolisté, také surrealisté situovali své výjevy do moderního městského interiéru a do ulic měst, jak si můžeme všimnout u potemnělých výjevů noční Paříže fotografa Brassaïe.
Česká malířka Marie Čermínová-Toyen je na výstavě představena tajemným obrazem Poselství lesa, jenž dokládá originální pozici v souvislostech světového surrealismu. Nejinak je tomu v kontextu světové fotografie s Františkem Drtikolem, zastoupeným fotografií Matka země.
K lesu, jako místu inspirace se vztahuje i řada dalších surrealistů, od Švýcara Paula Klee, jenž neprostupný les proměnil na svých plátnech v jakousi abstraktní mříž vězení, či německého malíře Maxe Ernsta, jehož díla výstavu uzavírají. Motiv lesa je pro romantismus typický – je místem tajemným, ale zároveň ideálním prostorem pro rozlet svobodné imaginace.
Výstava “Anděl pitvornosti.Temný romantismus od Goyi k Maxu Ernstovi” nabízí možnost k setkání s mnoha ikonickými díly dějin umění, a pro českého diváka je jistě zajímavou konfrontací s díly několika českých umělců ve světových souvislostech. Především je ale příležitostí k vzrušující podívané na kořeny, inspirační zdroje a rozmanité podoby tradice temného romantismu, s jejímž bohatým odkazem se setkáváme i v současnosti.
Anděl pitvornosti. Temný Romantismus, od Goyi k Maxu Ernstovi. 5. března – 23. června 2013, Musée d´Orsay, Paříž. Kurátoři: Dr Felix Krämer, kurátor malířství 19. a 20. století v Städel Museum ve Frankfurtu, Côme Fabre, kurátor malířství v Musée d'Orsay. Výstavu uspořádalo Musée d'Orsay v Paříži a Städel Museum ve Frankfurtu.
