Recenze - I letos vystoupilo na festivalu Next Wave v prostoru pražského Teatro NoD brněnské divadlo Feste, tentokrát s inscenací Pohřbívání. Text současného českého dramatika Romana Sikory si klade za cíl reflexi české společnosti za doby desetiletého působení Václava Klause jako prezidenta. Nazkoušel jej režisér Jiří Honzírek a premiéru měl na konci loňské divadelní sezóny v Brně.
Ubohé, počkám si na Schwarzenberga
Inscenaci, která se zabývá poněkud kontroverzním tématem - pohřbem Václava Klause, se podařilo vystoupit na festivalu v atmosféře pár dní poté, co byl na prezidenta spáchán rádoby-atentát plastovými kuličkami při návštěvě Chrastavy. Prvním zklamáním ze strany Divadla Feste, které se zabývá politickými tématy velmi často, bylo, že na tuto situaci nijak nezareagovali a do inscenace ji nezapojili, přestože si o to přímo říkala.
Netřeba snad ani zmiňovat, že přestože tvůrci na představení zvali ty, kterých se to týká (včetně prezidenta Klause), nedostavil se nikdo (ani prezident Klaus). Ladislav Jakl inscenačnímu týmu přímo odepsal a odpověď i s původním pozváním uveřejnil na svém blogu: "Vaši hru o pohřbívání Václava Havla jsem asi prošvihl, ani tuhle nestihnu. Ale počkám si na Vaši komedii o pohřbívání Karla Schwarzenberga. Dejte, prosím, vědět."
Jiřímu Weiglovi však pozvání tolik k popukání nepřišlo a na www.klaus.cz o Pohřbívání prohlásil: "Trapná ubohost, pro slušného člověka nepřijatelná, je u nás vydávána některými „kulturtrégery" za umění jenom proto, že hanobí prezidenta. Téma jako stvořené k inspiraci pro útočníky a atentátníky."
Do důsledku je snad i vzhledem k těmto reakcím dobře, že se pánové nedostavili, neviděli by totiž bohužel nic z toho, co by je mělo pálit, ale spíš politické divadlo, kterému špatně sedí zubní protéza.
Politické divadlo, které nekouše
Zhruba hodinová inscenace je postavena jako přímý přenos pohřbu a smutečních obřadů s ním spojených, na veřejnoprávní televizi. Kromě ostatků Václava Klause se na jevišti objevily další velmi známé postavy porevoluční politické scény jako Viktor Kožený, Ladislav Jakl, Petr Hájek nebo Jiří Weigl a reportéři ČT1 v čele s Václavem Moravcem. Nápad velmi dobrý a potenciálně satirický.
Problémem inscenace je ale bohužel, že tento potenciál se nepovedlo využít a že jediná kontroverze, která je divákům nabízena, je pohřbívání reálně živého Klause. A to na politické divadlo přeci jen nestačí. Pominu-li prvních deset minut představení, které se hemžily pár zajímavými režijními nápady (za všechny stačí zmínit "zapalování" žárovek pomocí sirky a pak jedné o druhou) a výkon Václava Hanzla, který byl jako Václav Moravec ve všech směrech k nerozeznání od originálu, zbytek se nesl v duchu nudy k uzoufání a trapných vtipů hodících se spíš do hospody k sedmému pivu.
Osobně nemám nic proti zesměšňování prezidentů, ani proti zesměšňování Václava Klause. Naopak označovat útok plastovou pistolkou jako ATENTÁT si zesměšnění zaslouží a ne jedno, ale to, co dělá satiru satirou, je výsměch ironický a především inteligentní. Feste zůstává někde na půli cesty. Vtip, že Klausův pohřeb je daleko velkolepější než pohřeb "toho druhého prezidenta", přestává bohužel být vtipný v okamžiku, kdy se zopakuje popadesáté. Stejně jako nemusí mít postava na hlavě silonovou punčošku, aby všichni pochopili, že je to zloděj zlodějská. I průšvihy skrývající se pod souslovími "kupónová privatizace", "lehké topné oleje" nebo "Mostecká uhelná" jsou českému národu víc než známy.
Problémem inscenace není, že a z čeho si střílí, ale způsob jakým to dělá. Chce to něco nového, něco většího než říct, že támhle někdo kradl. To už přeci dávno víme. Stejně jako o panu prezidentovi už víme, že rád píše a rád se poslouchá.
Roman Sikora: Pohřbívání. Režie: Jiří Honzírek. Dramaturgie: Katarína K. Koišová. Scéna a kostýmy: Alžběta Hanzlová. Hudba: Jiří Starý. Hrají: Václav Hanzl, Lubomír Stárek, Miroslav Černý, Marie Vančurová. Premiéra 6. června 2012 v Multikulturním centru Stadion v Brně.
