Recenze - Po inscenaci v ostravském uhelném Dole Michal, po projektu Voda v Ekotechnickém muzeu v Praze a projektu Uran, se Miroslav Bambušek se svým týmem zaměřili na Ropu. V areálu pardubické rafinérie Paramo se v neděli odehrál v rámci festivalu Next Wave jedinečný scénický dokument o prvním nalezišti ropy v Evropě nazvaný Světlo z Haliče.
„Chceme zachytit lidské osudy spojené s krajinou, se zemí, s celou planetou... Chceme zachytit lidské osudy spojené se zdroji, na kterých je naše společnost založená a závislá. Skrze lidské příběhy sledujeme cesty energie," říká o čtyřdílném projektu Cesty energie Miroslav Bambušek.
Čtyři průmyslové lampy
„Připravte se na ochranný oděv včetně přilby, dechové zkoušky proti alkoholu u vstupu a další vzrušující bezpečnostní opatření, která patří k návštěvě takto specifického místa!" lákal text na pozvánkách k představení, takže se leckteří domnívali, že půjde o divadelně pojatou exkurzi po „provozu". Nic takového nebylo třeba. Dobrodružství spočívalo v něčem mnohem cennějším, než jsou „vzrušující bezpečnostní opatření".
Režisér Miroslav Bambušek s dramaturgem Ewanem McLarenem podnikli důkladnou poznávací cestu za Ropou do Haliče, kde se začala ropa ve střední Evropě poprvé těžit. Exaktní znalosti ze studia uhrančivého tématu použili ve scénickém dokumentu. Co přesně si pod žánrovým vymezením představit?
Archivní nebo pramenný materiál prezentují čtyři herci, muži sedící na improvizovaném pódiu. Po celou dobu sedí za stoly čelem k divákům, na scénáře si svítí čtyřmi reflektory na stojanech. V kontextu obrovské haly vypadají jako čtyři průmyslové lampy. Za herci visí plátno, na kterém se střídají historické fotografie a korespondující s tím, o čem herci právě hovoří.
Mohlo by se zdát, že neměnné aranžmá sedících mužů za „předsednickými stoly" a statické fotografie neslibují nic vzrušujícího a přesto chronologicky uspořádaná zajímavá fakta vyprávěná školenými hlasy a provázená živou hudbou Vladimíra Franze, střídání různých hledisek a dobývání tématu je tak intenzivní, celostní a soustředěné, že připravilo asi stovce diváků nevšední didakticko-umělecký zážitek. - Jak jinak nazvat účinek, který vzniká z koláže informací předávaných mužským voicebandem.
Básnický náboj dokumentů
Bambušek nepromeškal v dokumentech pasáže, které v sobě nesou básnický náboj: „Černý olej vyhřezává ze země jako hnis a země kvete černě a černé květy se otevírají a stovky černých květů na polích a v sadech stékají spolu s vodou. V tom věrném spojení voda nadnáší ropu a hromadí se a utváří jezírka. Ropa tvoří film lesklý jako zrcadlo a v tom zrcadle stojí sběrači ropy s koňskými ohony". Ropa se na samém počátku těžby v Haliči sbírala koňskými ohony, které sběrači na úpatí Karpat ždímali do věder. Svou představivost diváci ověřují pohledem na dobová fota.
Celý program hudebně provázel a na klavír v hale hrál Vladimír Franz. Dramaticky, lyricky i pateticky. Akordy na klavír zněly jakoby je vytloukaly stroje, nechyběly symfonické pasáže, náznaky melodií (snad židovských písní) se vzápětí měnily ve vítězné famfáry a pomáhaly čtoucím hercům frázovat text.
Občas docházelo k zápasu obou složek a slovo v tom souboji většinou neztrácelo dech a naopak získávalo hudební kvality. Případně jsme si chvílemi Francův doprovod mohli představovat jako hudbu k filmu, který „jsme viděli" svým vnitřním zrakem při expresivním projevu některého z herců.
Diváci, kteří seděli blíže Francově hudební produkci po představení vyjádřili lítost, že bohužel hercům často nebylo rozumět, o to více si ale užili soustředěného hudebníka v akci.
Do historie těžby zasáhli i Pražáci
Informace o sběru ropy, jejím vzhledu, technické popisy vystřídala ve scénáři tak akorát včas zastavení u podnikatelských osobností, které objevovaly další využití černého zlata. Jednou z nich byl například Joseph Hecker, který měl v letech 1815 - 1816 tak velkou výtěžnost, že podepsal smlouvu na osvětlení části Malé Strany a části Vídně. Následuje popis rozsvěcujících se lamp, a ze čtyř mužů na pódiu se postupně stávají pražští radní, kteří označí nový druh osvětlení pro kouř, zápach a barvu světla jako fiasko. Na Heckera podávají žalobu, že nedodržel smlouvu a nedodal materiál, který se hodí pro osvětlení a Hecker končí těžbu v Haliči za skřehotavého smíchu pražských radních.
Ignác Lukasziewitcz vydestiloval z ropy jako první čistý petrolej. Vynález petroleje potřebuje však lampu, jejíž vznik dokumentuje Bambušek divadelními prostředky tak, že zrychlující se „dialog", horečný stav, kterým se vynálezce blíží k cíli, graduje stále rychlejším střídáním fotografií dvou mužů na plátně, popisem výparů, smradů a barev plynu, vířivou hudbou a pointou „Někdy se mi točí hlava". Akord a ticho.
„Tehdy byla také poprvé provedena operace v noci za umělého světla, do té doby operovat v noci bylo značně problematické, stalo se tak v roce 1853 ve všeobecné nemocnici ve Lvově.
„V téže době se tzv. tmavá haličská ropa stala oficiálním vývozním zbožím Rakousko -uherské monarchie, pod kterou Halič spadala. Byla to doba, kdy nejcennějším produktem z nafty byl petrolej, jímž se osvětlovaly domy a ulice…a benzín byl brán téměř jako bezcenný odpad, toto byla doba haličské naftové horečky /1881 - 1885/…Ropa v Haliči se stala hybatelem sociálních a kulturních změn…" (J. Bradáčová a kol. „Naftový průmysl na území Československa")
Haličský klondajk - důvod k zamyšlení
Objev ropy v západní Haliči zásadně měnil nejen krajinu, ale také sociálně demografické poměry v celé oblasti. A jsme u toho hlavního, co prostřednictvím tématu koresponduje i s námi: Vše, co souvisí s těžbou ropy v Haliči, slouží k ponoření se do látky, která nese s sebou zároveň změny krajiny, sociálních vazeb, složení obyvatel. „Někdy k lepšímu jindy k horšímu, my prezentujeme téma tak, jak ho vidíme my," říká režisér představení Bambušek.
Haličský klondajk se skládá z přistěhovalců, kteří přišli do Haliče za lepším životem, za prací nebo z místních ubožáků, kteří prodali (vyjma pěti rolníků) svá pole za babku těžařům a výdělek propili v rostoucím počtu náleven a heren. Počet obyvatel se rozrostl několikanásobně, přelidnění přineslo hladomor. Zajímavý obsah a závažné sdělení začíná v úplné tichosti, po chvíli slyšíme dunění, rozeznáváme bubny, dunění přibývá, až se propojí obsah slov o džungli s „džunglí" hudební. „Vydělat a jít - vydrancovat a jít, čím víc ropy, tím větší bída a hladomor"….na posledních fotografiích narůstá počet ropných věží, země je perzonifikována…
Po závěrečném potlesku zůstává publikum dále sedět na lavicích a dramaturg představení Ewan McLaren představuje inženýra Stanislava Benadu z Muza naftového dobývání a geologie v Hodoníně. Slovo si často bere i dramaturg. Je jasné, že vybrat z tak vzrušujícího tématu do „představení" to podstatné bylo těžké a tak se dozvídáme další zajímavosti, které se nevešly.
Miroslava Bambuška, který se vyučil v Mostě ve Velebudicích opravářem strojů a zařízení, studoval strojní průmyslovku a byl přijat na pražskou FF UK, kde se zabýval filozofií, čeká téměř rok práce na divadelní inscenaci, ke které bylo toto jediné představení předvojem. Představení by pak mělo cestovat po ropných polích východní i západní Evropy. Předpokládaná premiéra je 1. září 2013.
Mezery o.s.: Cesty energie - Scénický dokument Ropa. Režie a adaptace dokumentárního materiálu: Miroslav Bambušek. Dramaturgie: Miroslav Bambušek, Ewan McLaren. Hudba: Vladimír Franz. Hrají: Martin Finger, Petr Gojda, Richard Němec, Tomáš Bambušek. Produkce: Jakub Matějka, Jan Valter. Více o projektu na www.cestyenergie.cz
P.S. Náhodný dovětek k této „inscenaci" jsem nalezla na Aktuálně.cz ZDE
